27denní občanská válka – cesta Švýcarska k moderní demokracii

Vídeňský kongres

Po porážce Napoleona se evropští králové a státníci setkali v roce 1815 v Rakousku na Vídeňském kongresu, aby nastavili mírové podmínky. Všechny velmoci měly zájem na švýcarské neutralitě a dohodly se na společném prohlášení o její záruce. Vítězné mocnosti se také zajímaly o snížení francouzského vlivu. Dohodly se tedy, že kantony Valais, Ženeva a Neuchâtel, které byly členy staré Švýcarské konfederace před tím, než je Napoleon připojil k Francii, by měly být součástí Švýcarska (jako řádní členové). Švýcarsko se tak nyní sestávalo z 22 kantonů s vnějšími hranicemi, které platí dodnes.

Vídeňský kongres ztvárněný malířem Jean-Baptiste Isabeyem, v roce 1819.


Švýcarsku bylo umožněno řídit si své vnitřní záležitosti. Konzervativní síly ve Švýcarsku tak v tuto chvíli opět zvítězily a podařilo se jim obnovit mnoho starých zákonů. Města opět ovládla jejich venkovské okolí, ale ne tak absolutisticky jako dříve. Musela jim poskytnout omezené zastoupení v parlamentech. Město Basilej mělo 90 zástupců, zatímco venkov pouze 64 členů. Na venkově však ve srovnání s městem žilo více než dvakrát tolik obyvatel. V kantonu Lucern získal venkov 10 z 36 míst. V Curychu 82 z 212 míst atd. Určité revoluční úspěchy jako zrušení otroctví, základní práva jednotlivce a právo na všeobecné vzdělání zůstaly v platnosti.

Zastánci liberalismu však nevymizeli. Jejich hlavními nároky byly:
– rovné volební právo
– demokraticky volené kantonální vlády
– soudní jednání konaná veřejně (oproti svévolné jurisdikci)
– svoboda obchodu (zrušení omezení, která umožňovala provozování některých řemesel pouze členům určitých cechů)
– více centrálních zákonů na úkor svrchovanosti kantonů (jednotné předpisy po celém Švýcarsku)


Národní obroda

Pod vlivem francouzské Červencové revoluce v roce 1830 začalo ve Švýcarsku osvobozenecké hnutí obrody. Občané požadovali plná demokratická práva a rovnost mezi občany ve městech a na venkově. Během jednoho roku změnilo 12 kantonů své ústavy a zrušilo šlechtickou vládu a cenzuru tisku. Počet politických novin a časopisů vzrostl z 29 v roce 1830 na 54 v roce 1834. Bylo podporováno vzdělávání. Došlo k reorganizaci základních škol a bylo zlepšeno vzdělávání učitelů (několik specializovaných středních škol proškolovalo odborné učitele nahrazující zemědělce a řemeslníky, kteří učili na částečný úvazek). Byly založeny univerzity v Curychu (1833) a v Bernu (1834).


Vznik kantonu Bazilej-venkov

Město Bazilej stále odmítalo přiznat stejná práva venkovu. Venkov poté vyhlásil nezávislost a přijal vlastní ústavu. Město se pokusilo udržet starý řád vojenskou silou, ale bylo dvakrát poraženo. Vyjednávání prostřednictvím ostatních kantonů selhala, takže rozdělení kantonu na dva takzvané polokantony se stalo definitivním v roce 1833. Kantonu Schwyz pomohly ostatní kantony vyjednat novou ústavu, takže se tento kanton nerozdělil.


Myšlenka federativního uspořádání státu

Paul Vital Ignaz Troxler, liberální lékař z Beromünsteru (kantonu Lucern) navrhl v roce 1833 federální uspořádání státu po vzoru Spojených států amerických .

Je zajímavé, že ačkoli tato myšlenka vznikla ve středním Švýcarsku, realitou se stala až po krátké občanské válka s centrálním Švýcarskem, které tuto myšlenku odmítalo (kantony Lucern, Uri, Schwyz, Unterwalden a Zug s podporou kantonů Fribourg, Valais).

Schéma 27denní občanské války roku 1847. Světlezeleně – liberální kantony konfederace hájící nové politické myšlenky. Proti těm stály konzervativní kantony aliance Sonderbund hájící starý politický řád – žlutě. Hnědě – neutrální kantony. Tmavě zelené šipky ukazují směr útoku konfederace.


„Tagsatzung“ neboli rada představitelů kantonů připravila mírně liberální federální ústavu. Byl navržen federální parlament se 44 členy, federální vláda s 5 členy a federální soudní dvůr. Pravomoci federálních úřadů by byly podstatně menší, než jaké jsou nyní podle ústavy z roku 1848. Zejména by neexistovala komora zástupců lidu volených v poměru k počtu obyvatel – poslanecká sněmovna.

To by poskytlo větší vliv malým, spíše konzervativním kantonům centrálního Švýcarska, než jaký mají dnes. O Lucernu, jako největším městu středního Švýcarska, se uvažovalo jako o hlavním městě nové spolkové země. Centrální Švýcarsko však promarnilo svou šanci a chtělo zachovat starý systém.

Návrh ústavy byl kritizován konzervativci jako progresivní a liberály jako konzervativní. V té době byly čtyři z deseti kantonů, které s návrhem souhlasily, katolické, zatímco několik velkých reformovaných kantonů se postavilo proti. To ukazuje, že dělicí čára mezi konzervativci a liberály nebyla na počátku sporu náboženská.


Provokace a boj o moc mezi konzervativci a liberály

V roce 1832 papež Gregor XVI. odsoudil moderní kulturu, liberální způsob myšlení a „drzou vědu“. Katolický kněz Alois Fuchs, prosící o demokratickou reformu církve, byl v roce 1833 odvolán z funkce. Člen kantonální vlády v Lucernu (!) uspořádal setkání v Badenu (kanton Aargau), kde liberální politici definovali šest požadavků na demokratizaci církve a státní kontrolu nad církví („Badener Artikel“). Tyto požadavky potvrdilo několik kantonálních parlamentů. Papež, Francie a Rakousko požadovali zrušení těchto požadavků.


Konzervativní obrat v reformovaném Curychu

V Curychu se proti reformě základních škol, která by vedla ke snížení dětské práce, postavili zemědělci a podnikatelé. Švýcarsko bylo jednou z prvních kontinentálních zemí, které následovaly proces industrializace po vzoru Velké Británie.

Liberální kantonální vláda jmenovala v roce 1839 na post profesora církevních dějin univerzity v Curychu německého teologa Davida Friedricha Strausse. Ten v roce 1835 započal vlnu kritického biblického výzkumu knihou „Das Leben Jesu, kritisch betrachtet (Život Ježíše pojatý kriticky)“. Byl vytvořen „Výbor pro víru“, který Strausse donutil odejít do důchodu.

Boj o moc pokračoval, ale kantonální vláda rezignovala až poté, co ozbrojení vesničané začali pochodovat do Curychu. Nové volby přinesly vítězství konzervativní strany.

V Ticinu byli liberálové v roce 1839 poraženi ve volbách, ale chopili se moci silou zbraní.

Obyvatelé kantonu Lucern revidovali svou ústavu v roce 1841, udržovali demokratické volby a rozdělení moci mezi vládu, parlament a soudy, ale odvolali sekularizaci ve vzdělávání (zrušení církevních škol).


Zrušení kláštera v Aargau

Kanton Aargau byl vytvořen v roce 1803 z několika území ovládaných částečně jednotlivými městy, částečně starou konfederací. Během reformace byly některé části kantonu donuceny svými vládci k reformě, některé byly nuceny zůstat katolické a těm, kterým vládla konfederace, bylo umožněno si zvolit.

Kantonální ústava z roku 1815 stanovila zastoupení katolíků v parlamentu v poměru 50:50. Ústava z roku 1841 (čtvrtá během období pouhých 38 let!) změnila zastoupení dle počtu obyvatel. Ústava byla přijata 16 050 hlasy pro oproti 11 484 hlasům proti.

Vzpoura katolických oblastí (Fricktal, Freiamt, Baden) byla potlačena ozbrojenými silami. Katolík (!), ale liberální ředitel učitelského semináře (střední škola) Augustin Keller vinil kláštery jako „zdroje všeho zla a zosnovatele konzervativních vzpour“ a navrhl jejich uzavření.

Kantonální parlament rozhodl k tomuto návrhu přistoupit, ačkoli to bylo dle mezikantonálních úmluv z roku 1815 nezákonné. Katolické kantony, podporované konzervativní vládou kantonu Curych, protestovaly. Spor tedy stále nebyl náboženský!

Vláda kantonu Aargau ustoupila jen částečně a obnovila ženské kláštery. Mužské kláštery zůstaly zavřené a „Tagsatzung“ (rada představitelů kantonů) nezasáhla. V roce 1843 tato rada formálně prohlásila záležitost za urovnanou . Teprve nyní se k opozici pripojili konzervativci. V kantonu Wallis v roce 1843 získali ve volbách konzervativci většinu, což v roce 1844 vedlo k nové, církvi přívětivější, ústavě.


Jmenování jezuitů v Lucernu

Lucernský parlament – v té době s konzervativní většinou – pověřil jezuitský řád (vnímaný jako racionální a zároveň zvláště oddaný papeži) starat se o vzdělávání katolických kněží. Někteří obezřetní konzervativci jako předseda kantonální vlády Konstantin Siegwart-Müller varovali před marným provokováním liberálů.

Výše uvedený radikál Augustin Keller z Aargau se pokusil získat rezoluci rady představitelů kantonů „Tagsatzung“ proti tomuto jmenování, ale konzervativní většina katolických i reformovaných kantonů jeho návrh odmítla.


Liberální partyzáni

Zklamaní liberálové a radikálové nerezignovali a nerespektovali většinová rozhodnutí kantonálního parlamentu v Lucernu a rady představitelů kantonů „Tagsatzung“.

V kantonu Vaud (západní Švýcarsko) byla v únoru 1845 mírně liberální vláda svržena ozbrojenými radikály, kvůli neurčitosti v jezuitské aféře. V srpnu 1845 pak byla navržena a 64% většinou občanů přijata nová radikální ústava.

Na jaře 1845 davy ozbrojených radikálů z několika kantonů pochodovaly do Lucernu. Ve dvou bitvách byli poraženi, 185 z nich bylo zabito a 1785 uvězněno. „Tagsatzung“ zakázal jakékoli další ozbrojené pochody. V červenci byl ve své ložnici zavražděn vůdce konzervativních zastánců tvrdé linie Joseph Leu von Ebersol. Křehká rovnováha sil byla vážně ohrožena.


Občanská válka

Konzervativní vlády středního Švýcarska však nebyly spokojené s tím, že „Tagsatzung“ podporoval jejich postoje (tolerování jezuitů, zákaz ozbrojených pochodů) a rozhodly se dát sporu mezi konzervativci a liberály nové jméno. V prosinci 1845 Konstantin Siegwart-Müller opustil své dříve obezřetné stanovisko a vytvořil koalici kantonů Lucern, Uri, Schwyz, Unterwalden, Zug, Fribourg a Valais (katolické kantony) nazvanou „Sonderbund“ (zvláštní aliance).

Ta výslovně odkazovala na dobu reformace, kdy téměř stejná koalice vedla dvě občanské války proti reformovaným velkým městům Curychu, Bernu a Basileji.

Když se tajná aliance v červnu 1846 stala veřejnou, reformované kantony, včetně konzervativců, byly rozhořčené. Veřejné mínění se znovu změnilo.

V letech 1846/47 liberální ústavy nahradily ústavy konzervativní v Bernu, Ženevě a Basileji. Katolíci (!) z jižní části kantonu St. Gallen zvolili do svého kantonálního parlamentu pouze liberální zástupce.

Ve Fribourgu se liberálové pokusili o revoluci. Na druhé straně papež, Prusko a Rakousko (monarchie) vyvíjely tlak na „Tagsatzung“. Zahraniční zásahy však byly, nyní liberální většinou, pevně odmítnuty a aliance „Sonderbund“ prohlášena podle kantonálních úmluv za nezákonnou.

Aliance nyní požádala Rakousko o pomoc a v případě vítězství navrhla územní změny. To ukazuje, že konzervativci respektovali právo na sebeurčení kantonů stejně málo jako radikálové.

„Tagsatzung“ reagoval usnesením, které vyzvalo katolické kantony, aby jezuity vyhnaly. V říjnu si obě strany zvolily vojenské velitele a mobilizovaly vojáky.

Občanská válka byla zahájena 3. listopadu 1847 útoky aliance na Ticino a Aargau. Konfederační jednotky pochodovaly do Fribourgu a Zugu, které se vzdaly bez boje. Na hranicích mezi Zugem a Lucernem a mezi Bernem a Lucernem došlo 23. listopadu k několika bitvám.

V následujících dnech konfederační jednotky obsadily Lucern bez dalších bojů a ostatní kantony aliance se vzdaly. Siegwart-Müller opustil Švýcarsko.

Vrchní velitel konfederační armády generál Guillaume Henri Dufour (ze Ženevy) vyzval své jednotky, aby se vyhnuly zbytečnému krveprolití a drancování. Díky němu válka skončila rychle a nestála více než 86 životů a 500 zraněných vojáků.

Guillaume Henri Dufour
Guillaume Henri Dufour – podpis



Dufour je také, společně s klíčovou osobností Henri Dunantem, spoluzakladatelem Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) v roce 1864 a vynálezcem moderního mapování (1844 – 1864), které posunulo Švýcarsko do vedoucí role v kartografii.


Švýcarská federální ústava

Po porážce aliance „Sonderbund“ využili liberálové příležitost k posílení ústřední moci ve Švýcarsku. Byli však dostatečně obezřetní, aby kantonům umožnili rozsáhlá práva na sebeurčení, zejména v oblastech, které se ukázaly jako choulostivé (např. vzdělávání). Nyní byly přijaty základní principy ústavy USA:

– Deklarace základních práv jednotlivce
– Dvoukomorový parlament. Ten je tvořený Poslaneckou sněmovnou (původně zde občany reprezentoval jeden člen na 20 000 obyvatel, 1848: 111 křesel, 1850: 120 křesel, později byl počet členů stanoven na 200) a Senátem (dva členové za kanton). Zatímco Poslanecké sněmovně dominují velké kantony, menší kantony mohou blokovat legislativu v Senátu.
– Federální Vláda. Tu tvoří 7 členů se stejnými pravomocemi. Vláda je volena celým parlamentem. Ačkoli je každý člen odpovědný za vedení vybrané části státní správy, důležitá rozhodnutí jsou přijímána většinou. Předseda vlády se každoročně mění a předsednictví dává hlavně příležitost veřejně vystupovat, než jakékoli zvláštní pravomoci.
– Federální soud. Má za úkol urovnávat spory mezi kantony. Dnes kantony vždy řeší své problémy prostřednictvím přímých vyjednávání, ale jednotlivci a společnosti se odvolávají na federální soud, pokud nejsou ochotni akceptovat rozsudek kantonálních soudů. Rozhodnutí federálního soudu pomáhají sjednotit výklad zákonů kantonálními soudy.
– Aliance s cizími mocnostmi, rozhodnutí o válce a míru, zvyky, poštovní služby a ražení mincí se stávají federální odpovědností.
– Zrušení vnitrostátních cel. Mýtné stanice na asi 400 silnicích a mostech ve Švýcarsku byly uzavřeny v roce 1849.
– Zavedení společné měny. Švýcarský frank byl obnoven jako společná měna v roce 1850.

Nová ústava byla přijata většinou 15½ kantonů (včetně Lucernu!). Bern byl navržen jako sídlo federální vlády. Hlavní město federální ústava nedefinuje.

Zdroj: history-switzerland.geschichte-schweiz.ch 31.1.2021



STANOVISKO ŠVÝCARSKÉ DEMOKRACIE

Je potřeba se inspirovat u úspěšných. Švýcaři se inspirovali u USA a přidali k jejich systému vlastní prvky, kterými tento systém ještě více stabilizovali – Švýcarsko např. nemá prezidenta.

Švýcaři se nenechali polapit do pasti prázdných tvrzení o tom, že mají jinou kulturu a nemohou převzít jiný systém.

Jak dlouho ještě budeme my odmítat politický systém, který se ukazuje být ve všech ohledech lepší než ten náš. Od vymahatelnosti práva, přes stabilitu měny a inflaci, svobodu podnikání, vzdělávání a zdravotnictví, až po organizaci armády a obranyschopnost. Ve všem se švýcarský systém ukazuje být lepším než náš.

Slabá místa švýcarského systému můžeme ještě vylepšit. Myslíte si, že je čas na celkovou změnu politického systému v naší zemi, ne pouhé kosmetické úpravy? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *