79% Rakušanů si přeje zachovat neutralitu Rakouska (inspirovanou Švýcarskem)

Po 2. světové válce bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně tak byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, který spravovaly všechny čtyři velmoci společně.

V souvislosti s rozbíhající se studenou válkou získávaly na důležitosti především strategické zájmy, a tím i zájem na „udržení“ Rakouska. Západní spojenci i Sovětský svaz tak dlouho blokovali obnovení jeho suverenity.

Příznivější situace nastala až po Stalinově smrti a příměří v korejské válce. Sovětský svaz však podmínil svůj souhlas se znovuobnovením rakouské suverenity přijetím neutrality. V té viděl záruku, že nedojde k opakování anšlusu a toho, že se Rakousko nestane členem NATO.

V dubnu 1955 proto zamířila rakouská delegace do Moskvy na jednání, jehož výsledkem bylo takzvané moskevské memorandum. Rakousko v něm předjímá svou budoucí neutralitu „podle švýcarského vzoru“ a souhlasí s tím, že zaplatí Sovětům odstupné za jejich nároky na bývalý říšský majetek. Moskva zase podepsala, že do konce roku stáhne z Rakouska svá vojska.

Američané, Britové a Francouzi se nároků na bývalý říšský majetek vzdali.

Den vyhlášení neutrality 26. říjen je v Rakousku státním svátkem a neutralita, původně nijak zvlášť chtěný důsledek kompromisu v zájmu obnovy suverenity, se stala trvalou součástí rakouské identity.

Jak v roce 2003, tak v roce 2011 uvedlo v průzkumu 70% Rakušanů, že by jejich země měla dál na své neutralitě trvat.

Mezi obyvatelstvem podpora neutrality stoupá. Na podzim roku 2019 se pro její zachování vyjádřilo dokonce 79% oslovených. Podíl těch, kteří by upřednostnili zapojení do mezinárodního bezpečnostního systému, klesl na 17%.

Rakousko je stejně jako Švýcarsko či Ruská federace členem programu NATO Partnerství pro mír a kooperuje s aliancí v Kosovu či Afghánistánu. Zapojuje se také do mírových misí OSN. V roce 1991 v době války v Perském zálivu povolilo přes své území převoz válečného materiálu, naopak neumožnilo přelet amerických letounů během války v Iráku v roce 2003.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz 15.5.2020, derstandard.at 19.11.2019, en.wikipedia.com 19.2.2022



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

V naší zemi je neutralita de facto zakázáné téma a nikdy se veřejně nediskutuje. Údajně kvůli jednoznačné ruské hrozbě (od Ruska mimochodem odebíráme zhruba 50-60% ropy a 70-90% zemního plynu). Nejsme ohroženi Ruskem více než sousední Rakousko (pokud vůbec), které však deklaruje neutralitu a v obraně spoléhá pouze samo na sebe. Proč bychom nemohli my…

Členy NATO jsme se stali bez veřejné diskuze. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Nejen kvůli tomu, že Švýcarsko deklaruje neutralitu, ale také proto, že mezinárodní smlouvy musí být předkládány ke schválení lidu v referendu.

V roce 1999 bombardovalo NATO bez mandátu OSN Jugoslávii, připravilo o život zhruba 500 civilistů a způsobilo škody za zhruba 30 mld. dolarů. Nově vzniklé Kosovo se pak stalo centrem pro distribuci drog v Evropě, kdy dle odhadů distribuovalo až 40% heroinu prodávaného v Evropě a Severní americe.

V roce 2011 pak aliance vedená NATO bombardovala Libyi, kterou v té době OSN hodnotilo jako nejrozvinutější zemi Afriky (z pohledu vzdělání, příjmů a délky dožití občanů). Svržení režimu uvedlo zemi do takového stavu, že v roce 2018 kancelář OSN pro lidská práva informovala, že popravy, mučení a obchod s otroky přetrvávají. K tomu se Libye stala bránou pro masovou imigraci do Evropy.

Chceme podporovat další pochybný útočný konflikt daleko za hranicemi naší země? Nebo chceme raději budovat silnou sebeobranu?

Po porážce napoleonskými vojsky počátkem devatenáctého století se Švýcaři poučili a soustředili se na budování lepší obranyschopnosti státu. Dobře připravení se pak o století později ubránili v obou světových válkách. Myslíte si, že by naší zemi lépe vyhovoval švýcarský obranný model neutrality a domobrany podpořené profesionální armádou? My si myslíme, že ano, a jeho zavedení je náš cíl.