Švýcaři mají pouze 7 ministerstev


Výkonná moc (státní správa) Švýcarska se skládá z Vlády, sedmi ministerstev a Federálního kancléřství.

Ministerstvo zahraničních věcí

Ministerstvo zahraničních věcí se skládá z Hlavního sekretariátu a Státního sekretariátu. Státní sekretariát se dělí na následující ředitelství a organizace:

– Ředitelství politických záležitostí: je vedeno Ministrem zahraničních věcí, je zodpovědné za řízení švýcarské zahraniční politiky a realizování jejich cílů.
– Ředitelství podnikového řízení (DMC): řídí lidské a finanční zdroje ministerstva a poskytuje právní poradenství.
– Ředitelství mezinárodního občanského práva (DPIL): je zodpovědné za studium a uplatňování mezinárodního občanského práva.
– Švýcarská agentura pro rozvoj a spolupráci (SDC): zabývá se spoluprací v oblasti rozvoje a poskytuje humanitární pomoc.
– Oddělení diplomatického protokolu: je zodpovědné za diplomatická pravidla, diplomatické obřady a priority.
– Oddělení pro integraci: úzce spolupracuje s Ministerstvem hospodářství, školství a výzkumu a je zodpovědné za uvádění politiky Švýcarska do souladu se zbytkem Evropy.
– Organizace pro prezentaci Švýcarska: je zodpovědná za prezentaci Švýcarska v zahraničí.

Ministerstvo vnitra

Ministerstvo vnitra se skládá z následujících úřadů:

– Hlavní sekretariát
– Federální kancelář pro genderovou rovnost (FOGE): je zodpovědná za věci týkající se genderové rovnosti.
– Federální kancelář pro kulturu (FOC): je zodpovědná za zachovávání národního dědictví, archeologii, federální sbírky umění, Švýcarskou národní knihovnu, Švýcarské národní muzeum a přidružená muzea, stejně jako podporu a propagaci švýcarské kultury.
– Švýcarská národní knihovna: státní knihovna.
– Švýcarský federální archiv: státní archiv.
– Švýcarský meteorologický institut (MeteoSwiss): národní meteorologická služba.
– Federální kancelář pro veřejné zdraví (FOPH): je zodpovědná za veřejné zdraví na úrovni federace, včetně prevence nemocí, epidemiologie, zneužívání návykových látek, bezpečnosti potravin, ochrany před hlukem a radioaktivitou, regulace nakládání s chemikáliemi a toxickými produkty, výzkumu kmenových buněk, bioterorismu, zdravotního a úrazové pojistění.
– Federální statistický úřad (FSO): shromažďuje a publikuje statistické informace pro potřeby vlády, hospodářství a vědeckého výzkumu.
– Federální kancelář sociálního pojištění (FSIO): řídí sociální systém, včetně starobních a veteránských důchodů, invalidních důchodů, doplňkových benefitů, zaměstnaneckých penzijních fondů, náhrady za ztrátu příjmů při základní vojenské službě a pro ženy na mateřské dovolené, stejně jako rodinné příspěvky v zemědělském sektoru.
– Státní sekretariát pro vzdělávání a výzkum (SER): je zodpovědný za oblast vyššího vzdělávání a výzkumu na federální úrovni.

Z administrativních účelů jsou dále k Ministerstvu vnitra přidruženy nezávislé úřady:

ETH Domain: síť šesti úzce spolupracujích federálních technických univerzit a výzkumných institutů, tvoří jej Vysoká škola technologická Zurich, Výzkumný institut a univerzita Lausanne, výzkumný institut pro přírodní a inženýrské vědy Institut Paula Scherrera, Federální institut pro výzkum lesů, sněhu a krajiny, Federální laboratoř pro výzkum a testování materiálů a Federální institut environmentalistiky a technologií.
– Certifikační a dozorový orgán pro léčiva a jiné lékařké produkty Swissmedic.



ETH Board and the ETH Domain: The system of federal technical universities and research institutes, including the ETH Zurich, the EPFL Lausanne, the Paul Scherrer Institute, the Federal Institute for Forest, Snow and Landscape Research, the Federal Laboratory for Materials Testing and Research and the Federal Institute for Environmental Science and Technology.Swiss Agency for Therapeutic Products (Swissmedic): Certification and supervisory authority for drugs and other medical products.




The Federal Department of Home Affairs (FDHA) is Switzerland’s ministry of the Interior. As of 2019, it is headed by Alain Berset (SP/PS). It is composed of the following offices:[10]

The following independent authorities are affiliated to the FDHA for administrative purposes:

Ministerstvo spravedlnosti a policie

The Federal Department of Justice and Police is Switzerland’s ministry of justice. As of 2019, it is headed by Karin Keller-Sutter (FDP/PRD). It is composed of the following offices and institutes:[11]

The following independent authorities are affiliated to the FDJP for administrative purposes:

Ministerstvo obrany, civilní ochrany a sportu

The Federal Department of Defence, Civil Protection and Sports (DDPS) is Switzerland’s ministry of defence. As of 2019, is headed by Viola Amherd (CVP/PDC). It is composed of the following departmental sectors:[12]

The following services are also part of the DDPS:

Ministerstvo financí

The Federal Department of Finance is Switzerland’s ministry of finance. As of 2019, it is headed by Ueli Maurer (SVP/UDC). It is composed of the following offices:[13]


The following independent authorities are affiliated to the FDF for administrative purposes:

  • Swiss Federal Audit Office (SFAO): The federal government audit office. Examines accounting practices and verifies the proper and efficient use of resources by the administration, other public service institutions and subsidy recipients.
  • Swiss Financial Market Supervisory Authority (FINMA): Regulates banks, insurances, securities dealers, investment funds and stock exchanges, as well as the disclosure of shareholding interests, public takeover bids and mortgage lenders.
  • Federal Pension Fund (PUBLICA): Provides insurance coverage to employees of the federal administration, the other branches of the federal government and associated organisations.

Ministerstvo hospodářství, školství a výzkumu

The Federal Department of Economic Affairs, Education and Research (EAER) is Switzerland’s ministry of the economy. As of 2019, it is headed by Guy Parmelin (SVP/UDC). It is composed of the following offices:[14]

The following independent authorities are affiliated to the FDEA for administrative purposes:

Ministerstvo životního prostředí, dopravy, energetiky a telekomunikací

As of 2019, the Federal Department of Environment, Transport, Energy and Communications (DETEC) is headed by Simonetta Sommaruga (SP/PS). It is composed of the following offices:[15]

The following independent authorities are affiliated to the DETEC for administrative purposes:


https://en.wikipedia.org/wiki/Federal_administration_of_Switzerland


https://www.admin.ch/gov/en/start.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Federal_administration_of_Switzerland

Švýcarský frank – nejstabilnější měna

Za nejstabilnější a světovou rezervní měnu je stále oficiálně považován americký dolar.

Věděli jste, že za posledních 50 let ztratil americký dolar oproti švýcarskému franku 76% hodnoty? V roce 1971, v roce, kdy americký dolar přestal být oficiálně krytý zlatem, jste si za 1 dolar mohli koupit 4 švýcarské franky. Dnes si za 1 dolar koupíte už jen 1 frank!

Švýcarský frank byl oficiálně krytý zlatem až do roku 1999 (minimálně ze 40% hodnoty). Byl poslední měnou na světě, která přestala být kryta zlatem. Doufejme, že bude i první měnou, která opět začne být zlatem kryta. Ve Švýcarsku již probíhají iniciativy za opětovné krytí franku zlatem. Ačkoli je Švýcarsko rozlohou až na 132. místě na světě, má 7. největší zásoby zlata na světě.

Co se týká sousedního Německa, to se pyšnilo stabilní německou markou. I ta byla stabilnější než americký dolar. V roce 1971 jste si mohli za 1 dolar koupit 3,6 marky. V roce 1999, kdy v devizové (bezhotovostní) podobě začalo fungovat euro, jste si za jeden dolar mohli koupit už pouze 1,7 marky. Dolar oproti marce ztratil během těchto 28 let 55% své hodnoty.

Mimochodem, věděli jste, že 75% Němců bylo proti zrušení německé marky a 84% si přálo referendum o Maastrichtské smlouvě (vytvoření pevnějšího svazku mezi státy EU)? Níže přikládáme úryvek z knihy Umění vládnout od bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové vydané v roce 2002. Thatcherová v knize říká, že je přesvědčena, že: “…země, které se ještě k projektu eura nepřipojily, by udělaly dobře, kdyby zůstaly mimo.”



Pro zajímavost si také připomeňme, jaké měny předcházely euru a zhruba jaký v něm, po jeho zavedení, měly procentuální podíl. Z 50% procent to byla německá marka a francouzský frank.


V roce 1919 proběhla v Československu měnová reforma. Důvodem bylo oddělení peněžního oběhu od bývalého Rakouska-Uherska a zavedení České koruny. Kontrola vlastní měny je zásadním prvkem státní suverenity. Centrální banka má moc řídit celou ekonomiku země. Dnes se někteří chtějí vzdát české koruny ve prospěch eura. Evropská centrální banka sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. Necháme cizince v Německu řídit ekonomiku naší země? Nebylo to přesně to, proti čemu bojovali a proč umírali naši předkové?

Neměli bychom se vydat raději švýcarskou cestou? Cestou vlastní a velmi stabilní měny? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.

V deportacích Švýcarsko výrazně převyšuje EU

Vězeňský dvůr pro ty, co čekají na deportaci z letiště v Curychu.

Zatímco Švýcarsko v roce 2017 deportovalo téměř 57% odmítnutých žadatelů o azyl zpět do jejich rodných zemí, evropský průměr byl pod 37%.

Noviny Sonntags Blick informovaly, že tato čísla pocházejí z interního dokumentu švýcarského Sekretariátu pro migraci (SEM). Dle vyjádření tiskového mluvčího SEM Daniala Bacha je důvodem tak vysokého procenta deportací to, že Švýcarsko uzavřelo smlouvy o deportacích s více státy, než málokterá jiná země, jmenovitě se šedesátičtyřmi zeměmi.

Dokument Sekretariátu pro migraci také upozorňuje, že v rámci Dubliského systému Švýcarsko předává výrazně více lidí do jiných zemí Dublinské dohody, než kolik z nich přijímá.

Mluvčí nicméně odmítnul tvrzení novin Sonntags Blick, že Švýcarsko deportuje odmítnuté žadatele do nebezpečných oblastí. Dle dokumentu SEM Švýcarsko “důrazně dbá v každém jednotlivém případě, aby byly naplňovány právně závazné pokyny týkající se daného státu”. Seznam deportací obsahuje například speciální let do Iráku v roce 2017, navrácení imigrantů policejní eskortou do Somálska v listopadu 2018 či návrácení imigrantů do Afganistánu v březnu 2019 – poprvé po téměř dvouleté blokádě.

Dle mluvčího není Afganistán obecně kvalifikován jako válečná zóna a některé oblasti, včetně hlavního města Kábulu, jsou považovány za vyhovující pro navrácení imigrantů. Tento stav se nezměnil. To samé platí pro Somálsko. SEM riziko pronásledování v případě navrácení do vlasti posuzuje.

Zdroj: swissinfo.ch 21. 4. 2019

Iráčan uvězněn ve Švýcarsku na 70 měsíců za podporu Islámského státu

Soud nevyhověl žádosti, aby byl muž umístěn do léčebny pro duševně choré.


Irácký občan, který posledních 22 let přechodně pobýval ve Švýcarsku byl shledán viným z vytváření sítě teroristických sympatizantů a nabádání své ženy k tomu, aby spáchala sebevražedný útok v Libanonu.

Federální kriminální soud odsoudil dvaapadesátiletého muže k pěti letům a deseti měsícům vězení. Soudní líčení trvalo dva dny a proběhlo počátkem října tohoto roku. Rozsudek byl zveřejněn ve čtvrtek 8. 10. 2020.

Soud zamítnul žádost Kanceláře státního zástupce, aby byl muž svěřen do psychiatrické péče. V případě osoby zapojené do islámského terorismu byla taková žádost podána poprvé.

Muž byl obviněn z toho, že ze Švýcarska mezi lety 2016 a 2017 mnohokrát jednal ve prospěch Islámského státu. Byl zadržen v roce 2017 v azylovém centru a z bezpečnostních důvodů byl od té doby držen ve vazbě. V jeho domě byla nalezena videa související s Islámským státem. Na internetu potom bylo identifikováno okolo 26 000 usvědčujících zpráv.

V minulosti byl muž odsouzen za domácí násilí, kdy se pokoušel udusit svou bývalou manželku za to, že od něho chtěla odejít.

Zdroj: swissinfo.ch 8. 10. 2020

Rozděl a panuj (Alena Vitásková)

Co by občan vlastně měl chtít? Osobně jsem názoru, že:

  • Zásadní a nutné je zajištění vymahatelnost práva a spravedlnosti pro všechny občany, náprava justice a především státního zastupitelství
  • Změna Ústavy ČR (nikoliv kosmetická, či pokus o výjimečnost), ale například převzít Ústavu Švýcarska (s tím souvisí i zemské uspořádání, které má v České republice historickou tradici, a pochopitelně přehodnocení vztahu k EU)

Blíží se volby a s tím spojena agresivita některých politických uskupení, která hrají nikoliv o „své“, ale o „naše“ peníze. Jen pro rekapitulaci, co nám umožňuje, nebo nedovoluje naše Ústava.

Máme registrovaných (více či méně aktivních) něco přes 230 politických stran a hnutí, z nichž mnohé budou usilovat o hlas voliče. Někdo bude úspěšný, někdo méně. Jde skutečně o snahu těchto „adeptů“ o blaho národa, nás občanů? Nebo se máme obávat, že se jedná o „podnikatelské projekty s názvem POLITIKA“ s úmyslem sáhnout si na peníze, které by jinak mnozí z nich nevydělali vlastní práci, protože vlastně nic pořádného neumí. A k různým dotacím se asi nemohou dostat a přes politiku je to nejlepší a nejjednodušší cesta.

Ročně nás stojí půl miliardy korun financování činnosti politických stran a hnutí. Z velkého počtu „uchazečů“ si sáhlo sedmnáct stran a hnutí na veřejné peníze. O mnohých jsme později vůbec neslyšeli, natož aby upozorňovali na nedostatky ve vládnutí těch úspěšných a u zjištěných chyb žádali nápravu. U těchto „výkuků“ prostě vyšel „podnikatelský politický projekt“ a s tím spojené nemalé financování.

Ti, kteří patří mezi těch sedmnáct vyvolených, vlastně zvolených, si mohou mnout ruce. Náš volební systém jim umožňuje několika leté „žití“ bez starosti, zda se řada občanů ocitne v chudobě, ať již energetické, či ekonomické. Jich se to vlastně ani moc netýká. Nemusí se obávat, že občané, rozdrobení do stovek stran a hnutí by došli k jednotnému postupu. A hlas volajících nejen po vymahatelnosti práva a spravedlnosti, tak bude i nadále zaznívat v různých tónech, ale nikdy z toho nebude symfonie, která by mohla vyznít v jednotě a nastolit změnu, po které již většina občanů volá.

I nadále tak bude platit – ROZDĚL A PANUJ – jak tomu bylo již za Césara. Společnost není rozdělena, ale rozdrobena nejen směsicí různých stran, hnutí, kdy sjednocení je jen představa, která se těžce bude naplňovat. K rozdělení společnosti slouží i tisíce zákonů, podzákonných norem vytvářejících nepřehlednost, absolutní chaos, nevymahatelnost práva a spravedlnosti nejen mezi laickou veřejností, ale i těmi, kteří mají nad právním státem bdít. Tím se stává občan před soudem jen kulisou, a přestože se hraje o jeho život, tak absolutně nerozumí o čem se státní zástupce, soudce a advokát baví, přestože by zákony měly být srozumitelné i laikovi.

Rozděl a panuj, bude platit i nadále. Podnikatelsko-politické projekty (stran a hnutí) se budou i nadále připravovat a realizovat. Nikdo z nás nechce revoluci a můžete ji nazývat jakkoliv: krvavou, modrou, růžovou, oranžovou, sametovou. Každá revoluce vynáší touhu po přerozdělení majetku a dříve, či později revoluce požere vlastní děti.

Ing. Alena Vitásková
Praha 27. 9. 2020

Alena Vitásková je podnikatelka působící v energetice, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu, autorka knižní trilogie Solární baroni a knihy Krvavé slunce pod gilotinou, zakladatelka a předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové.

Převzato z: http://www.institut-av.eu/rozdel-a-panuj/

Islám – zákaz výstavby minaretů

Zatímco u nás je občanům z úst nejvyšších politiků podsouvána myšlenka, že nejsou kompetentní rozhodovat v referendu, Švýcaři jsou zvyklí chodit k referendu (někdy i 4x ročně) a nejvyšší politiky přímo řídit. Toto ústavní právo mají od roku 1874.

Mimochodem, nekompetentnost rozhodovat v referendu prozatím předvedli pouze naši politici, viz. článek EU aneb jak čeští politici 2x nezvládli své první referendum.

S měsíčním předstihem dostávají Švýcaři poštou ke každému referendu informativní brožurku. Většina občanů naší země takovou brožurku nikdy neviděla, a už vůbec ne v češtině. Jednu z těchto brožur jsme pro vás přeložili. Vybrali jsme pro příklad kontroverzní referendum týkající se zákazu výstavby minaretů.

Brožura je přehledně rozdělena. Na přední straně je seznam otázek, o kterých se bude v referendu rozhodovat. Uvnitř je u každé otázky uvedeno, o čem se bude hlasovat, hlasování Poslanecké sněmovny a Senátu na toto téma, text k hlasování, argumenty předkládající strany a argumenty Vlády. Na konci brožury je doporučení Vlády jak hlasovat k jednotlivým otázkám. Níže uvádíme pouze část brožury týkající se zákazu výstavby minaretů.



Jak dopadlo toto referendum? Ačkoli Vláda, Poslanecká sněmovna i Senát doporučili tento návrh odmítnou, Švýcaři rozhodli po svém a návrh schválili převahou 58% hlasů.

Toto rozhodnutí následně vstoupilo v platnost a bylo zapsáno do švýcarské ústavy, viz. obrázek níže.


OSN neváhalo přispěchat s prohlášením, že jde o hanobení náboženství. To ovšem ovšem rozhodnutí Švýcarů nezměnilo. Švýcaři jsou obecně nedůvěřiví vůči centralizaci moci a předávání suverenity do rukou cizinců. Členy OSN se stali až v roce 2002, jedenáct let po Severní Koreji.

Švýcaři neváhají rozhodnout proti doporučení Vlády a celého parlamentu, nebojí se vzdorovat globalistickým tlakům nadnárodních organizací. Švýcaři jsou suverenní národ. Myslíte, že bychom se měli následovat švýcarský vzor? Myslíte, že by nám to pomohlo ke stabilitě a properitě? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.

Náš vzor státního zřízení

Při svém rozpadu v roce 1918 bylo Rakousko-Uhersko tvořeno mnoha územími a státy. Mezi nimi bylo budoucí Československo a Lichtenštejnsko.

https://i.imgur.com/5hWovH8.jpg
Historická mapa Evropy zobrazující Rakousko-Uhersko.



Obě tyto země byly po rozpadu Rakouska-Uherska v hospodářských problémech, lze říci, že byly chudé. Lichtenštejnsko bylo možná ještě chudší než Československo. V roce 1909 Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě. Československo si po rozpadu Rakouska-Uherska vzalo za svůj vzor Francii a USA.



Lichtenštejnsko si vzalo za vzor Švýcarsko. Jak jsou na tom hospodářsky všechny tyto země dnes, o století později?

HDP na obyvatele
Česká republika ……….. 23 000 amerických dolarů
Francie …………………….. 41 000 amerických dolarů
USA ………………………….. 63 000 amerických dolarů
Švýcarsko ………………… 83 000 amerických dolarů
Lichtenštejnsko ……… 165 000 amerických dolarů
(zdroj: Světová banka prostřednictvím google.com, rok 2020)

Od HDP se samozřejmě odvíjí výše platů a životní úroveň občanů. Všichni dnes mluví o důležitosti vzdělání. Myslíte si, že se máme od Lichtenštejnců a Švýcarů co učit? Myslíte si, že bychom měli přehodnotit, která země by měla být naším vzorem? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.

Švýcary nespojuje jazyk, náboženství ani kultura (M. Jebavá)

I. Je tyranie většiny jediným řešením?

Silnější vítězí a slabší prohrávají. Někdy slabší prohrávají ne proto, že jsou méně schopní nebo že jejich názory jsou horší, ale pouze proto, že jsou méně početní. Menšina proti většině totiž téměř nikdy nemá žádnou šanci. Totéž platí i pro menšiny  demokratických států, kde ve „spravedlivé“ soutěži je menšina přehlasována a tedy poražena, kvantitativní většinou. Je tomu tak proto, že se při hlasování a tedy i rozhodování užívá princip tzv. většinového systému – tj. konečné rozhodnutí je dáno rozhodnutím tzv.“prosté většiny“ bez ohledu na její kvalitu. Pokud menšina (etnická, náboženská, politická, apod.) nedosáhne splnění svých požadavků, reaguje nejrůznějšími způsoby – od pocitu prostého zklamání, přes rozmanité protesty a demonstrace, až po stávky a povstání.

V případě, že se příslušníkům menšin nedaří prosadit svá práva, cítí se ve vlastním státě jako druhořadí občané a nikdy se také neztotožní se státem, ve kterém žijí a platí daně. Je to však v rozporu s proklamovanými zásadami svobody a rovnosti občanů před zákonem.

Naproti tomu stát, který zajistí svým menšinám právo na sebeurčení, získá v nich spokojené občany, kteří budou podporovat svůj vlastní stát. Předejde se tak všemožným konfliktům, které vznikají v případě, že menšiny nemají možnost seberealizace a prosazení svých lidských a občanských práv. Pokud stát právo na sebeurčení menšinám nezajistí, tyto menšiny často nemají jinou možnost jak se prosadit, než buď jednat v rozporu se zákonem, nebo přinejmenším  užívat problematické postupy, které jsou ve svých důsledcích pro stát destabilizující a destruktivní.

Existuje však způsob, jak i menšinám zajistit právo na sebeurčení – je to švýcarský systém přímé demokracie.


II. Základní principy švýcarského systému přímé demokracie

Švýcarsko sice nemá téměř žádné suroviny, má poměrně nepříznivé klimatické podmínky, malou rozlohu a poměrně málo obyvatel ve srovnání se svými velkými sousedy (Itálie, Francie, Německo), a přesto je to jedna z nejlépe prosperujících zemí světa.

I když  lidé žijící v této zemi mají různé jazyky, různá náboženství a různou kulturu, v této zemi téměř neexistují vnitřní konflikty.

Ačkoliv jen v průběhu minulého století byly okolní státy dvakrát zmítány krutými válkami, Švýcarsko si vždy udrželo svou  neutralitu a v současné době dokázalo dokonce odolat i mocným centralizujícím tlakům Evropské unie.

To vše se podařilo jen díky zvláštnímu systému jejich státní správy, který je pro občany jediným stmelujícím principem. Jedná se o vyváženou kombinaci držených, sdílených a delegovaných pravomocí na 3 úrovních státní správy: na úrovni obce, kantonu a federace. Díky tomu Švýcarská konfederace existuje již více než 700 let!

Tento vyvážený demokratický systém nevznikl rychle. Vyvíjí se od r.1291, kdy tři horské kantony, Uri, Schwyz a Unterwald, založily konfederaci států, k níž se postupně připojovaly další, až dosáhly dnešního počtu 26 kantonů. Švýcarská konfederace nevznikla „shora“ jako téměř všechny evropské státy, vytvořené na feudálním a později národnostním principu, ale „zdola“ tak, že jednotlivé kantony – vlastně samostatné státy – dobrovolně předaly část svých pravomocí konfederaci. Na základě uplatňování demokratických principů a díky konceptu protestantské reformace, která prohlašovala, že každý má stejná práva na komunikaci s Bohem, se do dnešní doby Švýcarská konfederace rozvinula v dosud nejdemokratičtější systém fungování společnosti.


III. Demografické charakteristiky Švýcarska

V důsledku demografického složení svých obyvatel má Švýcarsko velký potenciál pro vznik vnitřních konfliktů. Skupiny obyvatel – vlastně menšiny – protože se dá říci, že Švýcarsko je tvořeno řadou menšin – nespojuje zdánlivě nic. 7 milionů obyvatel žije v 26 kantonech, přičemž:

17 kantonů má jako úřední  jazyk němčinu
4 kantony mají jako úřední jazyk francouzštinu
1 kanton má jako úřední jazyk italštinu
3 kantony jsou dvoujazyčné (Nj, Fj)
1 kanton má 3 úřední jazyky (Nj, rétorománštinu, italštinu)
Švýcary nespojuje jazyk.

V zemi jsou dvě náboženství, katolické (44% obyvatel) a  protestantské (55% obyvatel), která se nekryjí jednoznačně s jazykovými skupinami. Švýcary nespojuje náboženství.

Na kulturní vývoj obyvatel země měly vliv tři velké kultury: německá, francouzská a italská. Především ty kantony, které jsou v pohraničních oblastech země, si podržely kulturní tradice svých velkých „sousedů“.  Politicky jsou Švýcaři sice loajální vůči státu, kulturně se však cítí spojení se svými nejbližšími velkými sousedy. Švýcary nespojuje jedna kultura.

Švýcarsko se nestalo „tavícím kotlíkem“ jako tomu je v případě USA, ale zůstalo státem sestávajícím z různých menšin. Článek 1 Ústavy z r. 1874 obsahuje formulaci: „Společně národy 23 suverénních kantonů Švýcarska spojených touto smlouvou, jmenovitě Zurich, Bern, Lucern… a Jura tvoří Švýcarskou konfederaci.“

Aby takto různorodý stát držel bez konfliktů a s plným souhlasem občanů pohromadě, musel zde existovat účinný systém. Výchozím principem je ústava Švýcarska, která zaručuje rovnováhu individuálních a kolektivních práv. Demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů, které je mimořádně důležité pro stát tvořený různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Využívá k tomu důmyslný systém referend na federální, kantonální a místní úrovni, doplněný systémem lidových iniciativ.

IV. Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje?

Švýcarský občan má trojí občanství: je občanem obce, kantonu a federace. Každý daňový poplatník platí daně obci, kantonu a federální vládě. Demokracie Švýcarska je tedy uskutečňována na třech úrovních: na úrovni obce, kantonu a na úrovni federace. Mezi federací, kantony a obcemi je rovnováha moci.

Na úrovni federace existuje Ústava, která zaručuje stejná práva kantonů na jejich samostatnost. (Historicky kantony část svých pravomocí svěřily federální vládě prostřednictvím Federální ústavy.) Ústava uplatňuje 2 principy reprezentace: reprezentace občanů na základě principu: 1 osoba – 1 hlas v první komoře a reprezentace národů kantonů na základě principu 2 zástupci pro každý samostatný kanton a 1 zástupce pro každý samostatný polokanton.

Na úrovni kantonů  má na základě ústav z r. 1848 a 1878 jednoznačnou prioritu autonomie kantonů. Každý kanton má svou vlastní ústavu. Avšak v důsledku přibližně 140 ústavních dodatků federální ústavy se původně rozsáhlé pravomoci kantonů postupně přesunuly na federální vládu a tento proces centralizace postupně zmenšil kantonální autonomii.

Ačkoliv je suverenita kantonů omezena, kantony mají všechny tři tradiční státní pravomoci: legislativní, výkonnou a soudní. Mají také značnou ale nicméně limitovanou ústavodárnou pravomoc na uzavírání mezinárodních smluv. Rozhodují o svém vlastním demokratickém systému a určují vykonávání moci v systému jejich přímé demokracie. Rozhodují o své vlastní struktuře vnitřní decentralizace včetně pravomocí místních úřadů. (Pro srovnání: v České republice anonymní byrokracie v centrálních institucích v Praze a velmi často dokonce jen  politická menšina – hrstka vládních politiků –  rozhoduje  o  administrativní struktuře celého státu, tj. o velikosti okresů a krajů, o zahrnutí obcí pod jednotlivé okresy a kraje, rozhoduje, zda se okresy nebo kraje zmenší, zvětší, zruší nebo obnoví, jaké budou jejich pravomoci, které instituce pod ně budou spadat – zda školy, nemocnice, atd., a to  velmi často bez ohledu na přání občanů, kteří v těch krajích, okresech či obcích bydlí, bez ohledu na to, zda si tam určitou školu nebo nemocnici přejí nebo ne.) Ve Švýcarsku si o všech  těchto záležitostech rozhodují přímo občané v rámci svých kantonů nebo obcí, neboť oni sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a sami si rozhodují, co chtějí ze svých daní platit. Proč by o jejich daních měl rozhodovat anonymní úředník?

Jsou kantony státy? – mezinárodní právo neuznává skutečnost, že ústavodárné jednotky federace se také mohou podílet na mezinárodních rozhodnutích a speciálně na uzavírání mezinárodních smluv a nedává ústavodárným jednotkám federálních států roli být jejich partnerem před mezinárodním soudním dvorem.

Kantony, stejně jako státy, přijímají své vlastní ústavy. Mají své, sice limitované, ale nicméně nezpochybnitelné ústavodárné pravomoci. Pravomoci vládních resortů nejsou odvozeny od federální Ústavy nebo od federálního zákona, ale jejich legitimita závisí na občanech kantonu. Kantony neodvozují svou legitimitu od federální vlády – jejich pravomoc je a musí být legitimizována jejich vlastními občany.

Na úrovni obcí. Hranice náboženských a jazykových skupin je často dána hranicemi obcí, proto nelze při zajišťování demokracie redukovat vše jen na vztahy kantonů a federální vlády. Je nutno začlenit také místní demokracie obcí. Malé demokracie na místní úrovni jsou základním prvkem švýcarského federalismu.

Obecní demokracie jsou těmi jednotkami v základě státu, které zajišťují a rozvíjejí rozmanitost Švýcarska. Obec se stará o každodenní potřeby občanů a prostřednictvím systému přímé demokracie kontroluje finanční výdaje, volí místní parlamenty a členy výkonné rady, rozhoduje o daních, účastní se místního plánování atd. Místní demokracie je velmi podstatnou součástí systému společnosti při zajišťování práv na sebeurčení  a při urovnávání konfliktů. Federální struktura země musí místní demokracii zajistit její existenci – to je v duchu pojetí švýcarského federalismu.

Exekutivní federalismus. Obvykle nejsou žádné federální úřady, které by se přímo zabývaly uplatněním federálního zákona. Tím se totiž zabývají kantony, které jako první interpretují a uplatňují federální zákony a nařízení a kontrolují je prostřednictvím administrativních soudů v závislosti na kantonálních administrativních postupech. Federální úřady tvoří strategie, vydávají federální zákony a pravidla. Kantony uplatňují tato pravidla v rámci své vlastní legislativy. Tedy Konfederace má jen legislativní pravomoc a realizace těchto zákonů je součástí zbývající moci kantonů.

První komora – Národní rada (poslanecká sněmovna) – je volena přímo občany proporcionálním systémem na 4 roky.

Druhá komora – Rada států (senát) – má 46 členů, kteří zastupují kantony: po dvou zástupcích za 20 „plných“ kantonů a po 1 zástupci za každý „půlkanton“.


V. Referenda a iniciativy

Referendum jako zasahování lidu do vydávání nějakého zákona nebo rozhodnutí bylo ve Švýcarsku zavedeno postupně – po etapách. Existuje na všech třech úrovních: federální, kantonální a místní.

Referenda na federální úrovni:
1848 – Ústavodárné povinné referendum, lidová iniciativa ohledně celkové revize
1874 – Legislativní fakultativní referendum
1891 – Ústavodárná lidová iniciativa
1921 – Smluvní fakultativní referendum (pro smlouvy s delší platností než 15 let)
1949 – Legislativní fakultativní referendum (federální nařízení), povinné referendum ohledně naléhavých nařízení měnících ústavu
1977 – Smluvní povinné referendum (připojení ke kolektivním bezpečnostním nebo nadnárodním organizacím)

Obligatorní = povinné
Fakultativní = vyhlašované podle potřeby

Legislativní referendum nepovinné je možné buď na základě iniciativy 50 000 občanů (do r.1977 stačilo 30 000 občanů), nebo na základě iniciativy 8 kantonů. Federální státní úřady samy nemohou vyvolat legislativní referendum. Stačí však, že tento úřad vyhlásí ústavodárné téma, aby dosáhl lidového hlasování. Referendum lze žádat ohledně federálního zákona nebo ohledně rozhodnutí s obecnou platností. Referendum vede k odkladu platnosti zákona, ale pokud se jedná o rozhodnutí obecné platnosti, Shromáždění ho může učinit ihned platným, jestliže odhlasuje doložku naléhavosti. Tj.legislativní referendum má odkladný účinek, pokud se nejedná o naléhavé federální rozhodnutí, které získává platnost okamžikem svého přijetí. Jakmile je zákon podléhající referendu přijat oběma komorami, je uveřejněn ve Federálním věstníku a běží lhůta 90 dní, během nichž může být žádáno referendum. Pokud je získáno 50 000 podpisů občanů během těchto 3 měsíců, referendum se stane závazným  – úřady nemohou napadený zákon odvolat. Pak jeden měsíc před referendem všichni švýcarští občané dostanou ve formě publikace legislativní text a jako jeho součást veškeré námitky jak proti jeho přijetí, tak i pro přijetí. Občané se pak mohou při hlasování kvalifikovaně rozhodnout.  Je-li vyšší počet hlasů proti než je počet hlasů pro nebo je-li stejný počet hlasů proti a pro, zákon je považován za neplatný a nepřijatý. V opačném případě a nebo pokud nebylo referendum vyžádáno nabude text platnosti.

Povinné ústavodárné referendum. Žádná úprava ústavy není možná bez lidového hlasování a bez získání dvojí většiny: prosté většiny hlasů v rámci celé konfederace a současně souhlasu většiny kantonů. Povinně musí být v referendu schváleny i mezinárodní smlouvy ohledně připojení Švýcarska ke kolektivní bezpečnostní organizaci nebo k mezinárodní organizací a též v případě naléhavých rozhodnutí měnících ústavu.

Lidová iniciativa umožňuje libovolné skupině voličů navrhnout celkovou nebo částečnou revizi ústavy. Návrh na referendum musí získat 100 000 podpisů, shromážděných během 18 měsíců (do r. 1977 stačilo 50 000 podpisů). V tom případě federální úřady nemohou lidovému hlasování bránit. Parlament pouze vykonává dohled nad formální správností návrhu. Pokud lidová iniciativa formuluje svůj návrh obecně, hovoří se o požadavku, který Parlament převede na návrh ústavního zákona. Ale nejčastěji se využívá iniciativa ve formě návrhu. Pak Parlament jen může nechat občany hlasovat o tomto textu nebo Parlament může též nechat občany hlasovat o protinávrhu. Iniciátoři revize mohou svou iniciativu stáhnout, když např.úřady slíbí, že se daným problémem budou zabývat. To se v tomto směru liší od referenda, ať již úspěšného nebo ne, které zaujímá ústřední místo ve švýcarské demokracii.


V. Příklad z praxe

Více než sto let trvaly spory ohledně území Jura v kantonu Bern, v němž žili německy a francouzsky mluvící obyvatelé. Lidé z francouzsky mluvící části Jura se chtěli osamostatnit, ale na takto vzniklé vleklé problémy nebylo možno uplatnit žádný ze stávajících zákonů. Nakonec bez zvláštních ustanovení federální  ústavy kanton Bern využil své zbývající pravomoci a udělil právo na sebeurčení lidem žijícím v oblasti Jura.

Nebylo uplatněno pravidlo “vítěz bere vše” tak, jak je popsáno včetně všech nevýhod v I. kapitole tohoto článku, protože tím by byly již předem menšiny zbaveny  veškerých šancí. Kdyby totiž právo na sebeurčení bylo dáno tomuto území jako celku a rozhodující by bylo hlasování na většinovém principu, s důsledky pro celé území, problém by nebyl řešen demokraticky, neboť by menšiny nemohly uplatnit svá práva. Konflikt by to tedy neřešilo.

Kanton Bern proto právo na sebeurčení udělil nejen území Jura jako celku, ale současně též každému okresu a v určitých případech dokonce i obcím (!!!), které vlastně dostaly statut státní jednotky, protože měly právo rozhodnout se, ke kterému kantonu chtějí patřit. Celý postup byl tedy připraven tak, aby se  procesu hledání shody účastnily i menšiny v rámci některých obcí..

Osamostatnění budoucího kantonu Jura probíhalo takto:

1.Nejprve bylo nutno v lidovém referendu přijmout dodatek k ústavě kantonu Bern
2.Hlasování lidí žijících v oblasti Jura
3. Přijetí nových okresů
4.Rozhodnutí obcí
5. Souhlas většiny švýcarských kantonů a občanů Švýcarska integrovat kanton Jura jako novou federální ústavní jednotku v  rámci Konfederace.

Na závěr Švýcarsko udělalo dodatek k ústavě, že kanton Jura bude v r.1979 ustaven jako 26. státotvorný kanton Konfederace.

Tento proces osamostatnění byl modelem pro nové opatření, které je součástí nové Ústavy a týká se územních změn – oddělení nebo naopak připojení. V žádném případě to není jednostranné rozhodnutí – je k tomu nutný souhlas za prvé osamostatňující se nebo připojující se populace a za druhé souhlas ze strany všech obyvatel země a též většiny kantonů. Tak tento postup bere v úvahu zájmy menšin a i zájmy většiny. V r.2001 jsou ústava Etiopie a ústava Švýcarska jedinými na světe, které výslovně stanovují postup osamostatnění!!!


VI. Federalismus  a jeho perspektivy

Federalismus jako politický systém byl v průběhu historie jeden z nejdynamičtějších a nejpružnějších, ale současně i jeden z nejkřehčích. Na rozdíl od unitárního se může federalismus formovat a vyvíjet velmi rozmanitě. Federální uspořádání však může existovat jen za podmínky, že existuje alespoň minimální souhlas občanů ohledně základních sdílených hodnot v dané federaci. Ve Švýcarsku se nejedná o hodnoty určité kultury, ale o hodnoty politické, které jsou široce sdíleny občany Švýcarské konfederace. Jedná se o následující politické hodnoty: federalismus a přímá demokracie. Tyto hodnoty daly vznik politické kultuře, která drží roztříštěný národ pohromadě.(Co drží pohromadě náš stát – jaké principy, jaký systém, jaké hodnoty zajišťují jeho  – alespoň  minimální – soudržnost ? Jaké společné  hodnoty sdílejí občané České republiky?)


VII. Závěr: Role občana ve švýcarském systému systém přímé demokracie

Ve Švýcarsku je demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami.

Švýcarský systém přímé demokracie není systémem neměnných pravidel, ve kterém se žije pohodlně a který by se sám staral o občany. Je to systém dostatečně otevřený a pružný na to, aby reagoval na potřeby obyvatel a je dostatečně pevný na to, aby odolal tlakům zvenčí i rozvratům zevnitř. Je dynamický a spojený se svými občany – a s jejich aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim slouží a ve kterém jsou šťastni.

PhDR. Miroslava Jebavá

2012

Korigovaný článek z webu setfree.sweb.cz. PhDR. Miroslava Jebavá je překladatelka, tlumočnice, lektorka sanskrtu, právní a politická analytička.

Švýcarsko nežije z bank

Klasickým vysvětlením švýcarské prosperity je jeho bankovní sektor – “Švýcarsko žije z bank”. Je toto často opakované tvrzení pravdivé? Dle článku publikovaného na stránkách swissinfo.ch, švýcarského veřejnoprávního informačního média, v roce 2014 finanční sektor ve Švýcarsku zaměstnával pouhých 5,8% pracovních sil. Pro srovnání ve stejné době finanční sektor v Singapuru zaměstnával 6,7% pracovních sil a v USA 5%.



Dále pak v roce 2014 finanční sektor ve Švýcarsku tvořil 10,5% hrubého domácího produktu. Pro srovnání v Irsku nebo Austrálii tvořil okolo 8% HDP.



V článku je následně diskutován i způsob výpočtu podílu finančního sektoru na HDP. V grafu byla použita horní hranice odhadu. Dolní hranice by mohla být blízko 6%. Hlavní rozpor zde vyvolává otázka, zda by se platby pojistek vůbec měly počítat do HDP.



S ohledem na tato čísla tedy očividně nelze říct, že by švýcarská prosperita stála na finančním sektoru. Principy, díky kterým je Švýcarsko tak prosperující, se skrývají jinde. Cílem stránek Švýcarské demokracie je ukázat kde.

Senát není pojistkou demokracie

Ačkoli je to oblíbené zdůvodnění funkce a existence našeho Senátu, senát není pojistkou demokracie. Proč? Pojďme se nejprve podívat, jak je na tom naše země, co se týká demokracie. Stejně jako v případě justice občan nemá mnoho nástrojů nebo měřítek, jak ohodnotit její kvalitu. Pro základní orientaci můžeme použít údaje britského časopisu The Economist.

Zpravodajské oddělení tohoto časopisu od roku 2006 hodnotí demokracii ve 167 zemích světa tzv. Indexem demokracie. Hodnocení je prováděno pomocí šedesáti indikátorů, které jsou rozděleny do pěti různých kategorií měřících volební proces a pluralismus, občanské svobody, fungování vlády, politickou spoluúčast a kulturu. Výsledky za rok 2019 uvádíme níže na obrázku.



Při bližším pohledu na Evropu (viz. obr. níže) zjišťujeme, že Česká republika je zde hodnocena jako kazová (vadná) demokracie. To principu senátu jako pojistky demokracie samozřejmě odporuje. Švýcarsko, které stejně jako my má druhou komoru parlamentu (senát), je naopak v první desítce zemí s nejkvalitnější demokracií. Kazovou demokracií jsou v tomto žebříčku označovány země, které mají svobodné volby a respektují základní lidská práva, nicméně vykazují významné chyby v demokracii.



Pokud tuto mapu Indexu demokracie porovnáme s mapou světa zobrazující státy s jednokomorovým a dvoukomorovým parlamentem (viz. obr. níže), docházíme k zajímavému zjištění. Z prvních deseti nejdemokratičtějších zemí na světě jich šest nemá druhou komoru parlamentu (senát). Mají jednokomorový parlament tj. pouze poslaneckou sněmovnu. Z prvních pěti nejdemokratičtějších zemí na světě nemá senát dokonce ani jedna! Jedná se o Norsko, Island, Švédsko, Nový Zéland a Finsko. To opět principu senátu jako pojistky demokracie odporuje.



Další agumenty proč Senát není pojistkou demokracie uvádí česká wikipedie na stránce o Senátu prvorepublikového Československa. Říká doslova: “…senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu…”



Senát je druhou komorou parlamentu. Proč mají některé státy dvě komory parlamentu, zatímco jiné si vystačí s jednou? První komora parlamentu čili Poslanecká sněmovna zastupuje lid a jeho politickou vůli. Druhá komora má smysl v případě federativního uspořádání státu. V tomto případě druhá komora reprezentuje jednotlivé státy a jejich politickou vůli. Stránky švýcarského parlamentu popisují funkci druhé komory parlamentu (Rady států – senátu) stručně a jasně hned v první větě, viz. obrázek níže: “Senát reprezentuje kantony.”



Česká wikipedie na stránce hovořící o Senátu Spojených států amerických popisuje účel amerického senátu takto: “…jeho hlavním úkolem mělo být vyvažovat postavení států bez ohledu na jejich velikost.”


Také švýcarský senát je nastaven tak, že vyvažuje postavení malých kantonů. Nejmenší švýcarský kanton Appenzell-Innerrhoden tvoří pouhé 0,2% švýcarské populace, ale má nárok na jednoho senátora z celkového počtu čtyřicetišesti, t.j. má 2,2% zastoupení v senátu. Největší z kantonů, Curych, tvoří 17% populace, ale má nárok na pouhé dva senátory, t.j. má 4,4% zastoupení v senátu.



Jak jsme psali v článku Federativní uspořádání státu, federativní uspořádání má značné výhody oproti centralizovanému (unitárnímu) státu. Senátoři jsou také často voleni výrazně demokratičtějším procesem než poslanci.

Máme senát a nejsme hodnoceni jako úplná demokracie. Co je tedy opravdovou pojistkou demokracie? Není to třeba skutečně demokratická ústava, právo občanů řídit politiku přímo, právo vetovat zákony, právo navrhovat změny ústavy, právo nařídit revizi ústavy nebo povinnost politiků předkládat důležité mezinárodní smlouvy a změny ústavy ke schválení občanům v referendu? Takové principy jsou uplatňovány ve Švýcarsku.

Myslíte si, že výše popsané principy jsou lepší pojistkou demokracie než senát sám o sobě? A myslíte si, že by pro naši zemi bylo výhodnější zavést federativní uspořádání státu a tím dát senátu skutečný smysl? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.