Ani jeden prezidentský kandidát se vám nelíbí? Švýcaři takové problémy neřeší, prezidenta totiž nemají.

Švýcarsko bylo kdysi chudobincem Evropy a roku 1847 skončilo v občanské válce. Na obrázku bitva u Meierskappel 23. listopadu 1847 (barevná litografie, Heinrich Jenny). Poté se však Švýcarům podařilo nastavit výjimečný politický systém, které je přivedl takřka ve všech měřítcích k nadprůměrnému úspěchu.



Volba prezidenta České republiky obnáší řadu absurdit. Nejprve občané stráví obří množství času sběrem podpisů na petici za kandidaturu nějaké osobnosti.

Některým se nepodaří nasbírat minimum 50 000 podpisů a práce na sesbírání třeba 45 000 tisíc podpisů tak vyjde zcela vniveč. Takto to dopadlo např. v případě prof. Turánka. 45 000 podpisů rovná se nula podpisů. To je politická matematika v ČR.

Jiní nasbírají požadované množství podpisů s rezervou, ale kandidát odstoupí. Odstoupila např. Ing. Vitásková se 65 000 podpisy. Obří množství práce a nadějí vniveč.

Jiní nasbírají požadované množství podpisů s velkou rezervou. Nicméně Ministerstvo vnitra rozhodne, že neuzná každý třetí podpis a kandidát má smůlu. To se stalo např. Karlu Janečkovi. 74 000 podpisů mu ministerstvo seškrtalo na 48 000 a měl smůlu. Podobně na tom byl T. Březina.

Zde je nutno dodat, že ačkoli je požadováno enormní množství 50 000 podpisů, úředníci je všechny nekontrolují. Kontrolují jen malý vzorek a podle něj pak hodnotí zbytek podpisů. Zjevně nerovný boj systému proti občanům.

Aby byla celá situace ještě absurdnější, někteří se práci s podpisy zcela vyhnou. Pokud máte podporu nějaké strany či senátorů, stačí vám podpis pouhých 20ti poslanců nebo 10ti senátorů. Zjevně nerovný boj poslanců a senátorů proti zbytku republiky, ačkoli máme dle ústavy být republikou rovnoprávných občanů. Asi by bylo divné, kdyby pro poslance a senátory neplatila předepsaná rychlost v obci nebo mohli chytat ryby bez rybářského lístku. V případě volby prezidenta ovšem rovnoprávnost občanů neplatí.

Absurdity dále pokračují ve veřejném informačním prostoru, kde namísto kultivované veřejné diskuze probíhá souboj médií s cílem ovládnout masy. Je poměrně nepřehlédnutelné, koho prefereruje a proti komu stojí např. portál Seznam.

Samotní kandidáti pak kultivovanost diskuzí dále snižují tím, že si dělají kampaň na dehonestování protikandidátů.

Česká televize pak nezvládá plnit funkci nestranného média. Po přenosu vystoupení prezidentských kandidátů z jejich volebních štábů následuje přenos ze studia ČT, kde nám jakýsi analytik říká, co si vlastně máme myslet.

ČT pak šíří zásadní dezinformaci, že jsme demokratický stát, a to jak z úst reportérů, tak z úst předsedy Vlády. Připomeňme si, že v posledních sněmovních volbách byl hozen do koše neuvěřitelný jeden milion hlasů, čili každý pátý hlas. To se děje díky umělému volebnímu prahu 5%, který Švýcaři nemají. Díky němu bylo ukradeno 37 mandátů a rozdělily si je velké strany a koalice. Země, kde se ignoruje hlas každého pátého voliče, zjevně není demokratická. Vládní pětikoalice nemá demokratickou legitimitu a nereprezentuje vůli většiny voličů.

V diskuzích zazní mnoho, kromě toho důležitého. V kolika diskuzích zaznělo, že prezident, nejvyšší politik státu, dle ústavy není z výkonu své funkce zodpovědný? A v kolika diskuzích zaznělo, že Švýcaři jsou takřka ve všech měřítcích na světové špičce a přitom prezidenta nemají?

To, že je nakonec národ kvůli protichůdným kandidátům zcela rozdělen a lidé se v některých případech doslova nenávidí, už je jen hořkou třešničkou na dortu.


Omezení moci politiků

Švýcarsko bylo kdysi chudobincem Evropy, ze kterého lidé odcházeli, a které se ocitlo v občanské válce. Změnou politického systému v 19. století se však Švýcarsko dokázalo vyšvihnout takřka ve všech měřítcích na světovou špičku.

Jedním z hlavních principů, na kterých Švýcarsko stojí, je zásadní omezení moci politiků.

Věděli jste, že ústavu ve Švýcarsku schvaluje a mění pouze lid a politici už jen vykonávají to, co je dáno ústavou? U nás si politici ústavu napsali a schválili sami. Sami si napsali a schválili pravidla hry.

Věděli jste, že Švýcaři mohou v referendu zrušit rozhodnutí Vlády či parlamentu? U nás nic takového nepřipadá v úvahu.

Věděli jste, že švýcarský stát má ústavou danou povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem? Nás a naše děti stát neustále zadlužuje.

Věděli jste, že ve Švýcarsku mají daně ústavou dané stropy? Např. DPH 7,7%! Nás politici mohou danit neomezeně. DPH máme 21% přičemž z EU máme dokonce nařízenu minimální sazbu DPH 15%!

Když už probíhaly debaty o superhrubé mzdě, věděli jste, že Švýcarsko je poslední zemí v Evropě, kde není dovoleno, aby byly daně zaměstnancům automaticky strhávány ze mzdy?

Věděli jste, že pravomoc švýcarského státu vybírat daně (daně z příjmu a DPH) je dokonce pouze dočasná a musí být pravidelně prodlužována občany v referendu?

Věděli jste, že smlouvy o přistoupení k mezinárodním organizacím schvaluje ve Švýcarsku lid, ne politici? Nedůvěřiví Švýcaři se např. členy OSN stali až 10 let po Severní Koreji!

A věděli jste, že Švýcaři nechtěli v počátcích budování moderního státu koncentrovat příliš mnoho moci v rukou jediného člověka a prezidenta tak de facto nemají?

Osoba označována za švýcarského prezidenta má dle ústavy jedinou funkci: předsedat Vládě, a to na období pouhého jednoho roku, přičemž nesmí být zvolen 2x po sobě. Švýcaři pak dokonce nepoužívají ani slovo Vláda. Ve Švýcarsku je tato organizace nazývána Rada a jak bylo uvedeno výše, občanům nevládne, neboť občané mohou v referendu její rozhodnutí zrušit.



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Obří množstí času a práce je tráveno prezidentskými volbami a volbou osoby, bez které se Švýcaři docela dobře obejdou.

Národ je zcela rozdělen volbou osoby, bez které se Švýcaři docela dobře obejdou.

Náš stát je od počátku špatně nastaven. Proto nemáme výsledky. Ústava, zákon číslo jedna, kterým je dáno nastavení a fungování celého státu, obsahuje zásadní nedostatky. „Správných“ prezidentů už jsme vystřídali několik a stále zůstáváme druhořadou zemí. Lidovou definicí šílenství je dělat stále to samé a očekávat jiný výsledek. Pokud chceme lepší výsledky, pokud chceme skutečnou změnu, je potřeba změnit systém tj. ústavu.

Za pět let budeme prožívat opět to samé. Rozčarování z jednání prezidenta a stavu naší země. Stále budeme v rámci Evropy i světa druhořadou zemí. Dokud nezměníme systém, nic se zásadně nezmění.

Švýcarsko a USA – sesterské republiky, které ovlivnily jedna druhou



Na první pohled vypadají USA a Švýcarsko jako dvě velmi odlišné země. Zpětný pohled na jejich společnou historii však přináší několik překvapení. Ukazuje, jak úzce spolu politické systémy obou zemí souvisí.

Od roku 1648, kdy Švýcarská konfederace začala fungovat jako suverénní federace států a Velká Británie založila své kolonie na východním pobřeží Severní Ameriky, si osobnosti z politiky, obchodu i kultury na obou stranách Atlantiku vyměňovaly myšlenky, tam a zpět.


Skepse vůči Rousseauově suverenitě lidu

Pro americké intelektuální elity v 17. a 18. století byla vůdčím principem anglická tradice, tj. myšlenky relativní svobody a parlamentního systému. Vedle anglického filozofa Johna Locka (1632-1704) a Francouze Montesquieua (1689-1755) s formováním politických debat nabývaly na významu další postavy evropského osvícenství. To platí zejména pro představitele frankofonní švýcarské školy přirozeného práva (École romande du droit naturel), jakými byli Jean-Jacques Burlamaqui (1694-1748) a Emer de Vattel (1714-1767).

Vliv Švýcara Jeana-Jacquese Rousseaua (1712-1778) s jeho pojetím suverenity lidu byl však omezený. Skepse vůči vůli lidu a přílišné rovnosti se později projevila ve federální ústavě USA zavedením systému volitelů při volbě prezidenta. Otcové zakladatelé byli obecně opatrní vůči „lidu“. Systém, který navrhli, tedy zajišťoval, že volitelé budou moci zvrátit výsledky přímé prezidentské volby v případě, že by se masy nechaly unést svými emocemi a chtěly dosadit na úřad nesprávného prezidenta, úskočného svůdce lidu.


Švýcarská škola přirozeného práva

Představitelé frankofonní švýcarské školy přirozeného práva se zabývali především bojem za moderní formu přirozeného práva, což je termín, který v podstatě znamená, že každý člověk má od narození určitá přirozená práva. Tyto myšlenky zasely semena věku osvícenství ve Švýcarsku a vyvrcholily zásadními debatami o lidských a občanských právech, stejně jako o základním demokratickém řádu. Učení frankofonní švýcarské školy přirozeného práva hrálo důležitou roli v severoamerickém hnutí za nezávislost a v americké revoluci. Američtí ústavní otcové Thomas Jefferson, James Madison a John Adams studovali díla představitelů této školy a přijali moderní principy přirozeného práva. Ty pak byly vyjádřeny v deklaraci nezávislosti USA ze dne 4. července 1776:

„Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni muži jsou stvořeni si sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi která náleží právo na život, svobodu a usilování o osobní spokojenost.“



Moderní přirozené právo vyjadřuje také první písemná deklarace základních práv na světě. Listina základních práv státu Virginie ze dne 12. června 1776 v článku 1. říká:

„Všichni muži jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a mají daná nezcizitelná práva, kterých, když vstoupí do stavu společnosti, nemohou být, ani jejich potomstvo, žádným způsobem připraveni nebo zbaveni; jmenovitě užívání si života a svobody, včetně prostředků k nabývání a vlastnění majetku, a hledání a nacházení štěstí a bezpečí.“

Článek 2. říká:

„Veškerá moc je vložena v lid a vychází z lidu, úředníci a soudci jsou správci a služebníci a jsou lidu vždy k dispozici.“

Poprvé hovořily USA ve vztahu ke Švýcarsku jako o „sesterské republice“ na konci 18. století během války za nezávislost vůči Britům. Srovnávaly se v té době se Švýcarskem, které (ve zidealizované podobě) v jinak monarchistické Evropě tvořilo federativní stát.

Uspořádání Evropy na počátku roku 1789. Červeně monarchie, modře republiky, zeleně církví ovládané oblasti, fialově Polsko-Litevská stavovská monarchie (právo volit má pouze šlechta). Zdroj: Wikipedie.



Americká revoluce jako impuls pro francouzskou a helvétskou revoluci

Francouzská revoluce převzala poselství americké ústavy svým „Déclaration des droits de l’homme et du citoyen“ (Deklarací práv člověka a občana) ze dne 6. srpna 1789. V článku 1 prohlašuje za základ moderní přirozené právo:

„Čl. 1. Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní si v právech.“

V článku 6 se francouzští ústavní otcové odvolávají na Rousseauův koncept suverenity lidu:

„Čl. 6. Zákon je vyjádřením obecné vůle (volonté générale). Všichni občané mají právo se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců podílet na jeho vytváření.“

Během francouzské revoluce byly předloženy návrhy ústav, které obsahovaly nástroje přímé demokracie, a které se staly důležitými referenčními body pro vývoj ve Švýcarsku. Prozatím však ne pro vývoj v USA. Krátké období Helvetské republiky (1798-1803), poháněné politickou praxí americké a francouzské revoluce, položilo základy pro další demokratické debaty ve Švýcarsku.

Kresba z časopisu The Cosmopolitan, č. XV/3 (červenec 1893). Švýcarka (stojící na skále v kroji) doporučuje referendum svým sestrám USA, Německu, Francii a Velké Británii (zleva doprava).



Ústava USA jako vzor pro švýcarskou federální ústavu

Švýcarská federální ústava z roku 1848 dále začleňovala klíčové prvky federální ústavy USA z let 1787/89. Stejně jako v USA (Bill of Rights – prvních 12 dodatků americké ústavy přijatých v letech 1791-1804) byla základní lidská práva zakotvena přímo ve švýcarské federální ústavě. Švýcarská ústava po vzoru USA zavedla také rozdělení/oddělení státních mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Moc výkonná

Švýcarsko se však narozdíl od USA rozhodlo nevložit rozsáhlou moc do rukou jediného člověka – prezidenta. Namísto toho byla výkonná moc rozdělena mezi sedm osob. V USA je výkonná moc (prezident) volena nepřímo. Lid volí kandidáty, ale konečný výběr prezidenta je v rukou výše zmíněných volitelů. Prezidentem se tak může stát osoba, která nedostala nejvíce hlasů od voličů.

Ve Švýcarsku volí výkonnou moc (sedm členů federální rady (Vlády)) celý parlament (na společném jednání obou komor). Z hlediska složení Švýcarské federální rady (Vlády) bylo vždy prioritou zastoupení různých jazykových částí země a různých regionů. Postupem času byly prolomeny nároky liberálů na výhradní zastoupení a do federální rady (Vlády) se tak dostali konzervativní i sociálně demokratičtí politici. Vrcholem tohoto vývoje je tzv. „magická formule“ z roku 1959. Jde o nepsané rozdělení míst ve federální radě (Vládě) mezi politiky různých stran a jazykových regionů, které lze ji označit za vzor úspěchu.


Moc zákonodárná

Zákonodárný orgán ve Švýcarsku tvoří Národní rada (Poslanecká sněmovna) a Rada států (Senát). Ty jsou kopií amerického dvoukomorového systému. Impuls k tomuto konceptu vzešel od nejvýznamnějšího švýcarského filozofa 19. století Ignaze Paula Vitala Troxlera (1780-1866). Když byla švýcarská ústava revidována v roce 1848, Troxlerovy myšlenky se staly rozhodujícími v diskusích o federálních institucích. Dlouhodobě prosazoval koncepci federálního státu s dvoukomorovým systémem po vzoru USA. Práce, kterou na toto téma napsal, „Die Verfassung der Vereinigten Staaten Nordamerikas als Musterbild der schweizerischen Bundesreform“ (Ústava Spojených států Severní Ameriky jako vzor švýcarské federální reformy), se pravděpodobně dostala na jednání příslušné komise prostřednictvím některého z jeho bývalých studentů.

Myšlenka se stala skutečností a Troxler tak zanechal ve švýcarském federálním státním systému „stopu“ USA. Zavedením poměrného volebního systému pro Národní radu (Poslaneckou sněmovnu) v roce 1919 kupředu směřující Švýcarsko posílilo pluralismus politických stran a tím i demokracii. V USA k tomuto kroku dodnes nedošlo. Většinový volební systém je hlavním důvodem toho, proč v USA vládnou pouze dvě strany.

Propagační pohlednice pro zavedení systému poměrného zastoupení, kolem roku 1910. Majorz – většinový systém. Proporz – poměrný systém. Zdroj: Švýcarské národní muzeum.



V případě systému poměrného zastoupení postupuje do komory parlamentu z každého volebního obvodu více kandidátů a tím i více stran (poměrně, podle toho, kolik procent hlasů získaly ve volbách). V případě většinového volebního systému postupuje do komory parlamentu z každého volebního obvodu pouze jeden kandidát (ten, který získal nejvíce hlasů). Obvykle tak uspěje kandidát jedné ze dvou nejsilnějších politických stran.

Tento systém je používán v USA i v UK (Spojeném království Velké Británie a Severního Irska). V roce 2015 získala Skotská národní strana ve volbách do House of Commons (Poslanecké sněmovny UK, která má 650 křesel) 4,7% hlasů a 56 křesel. Strana UKIP získala 12,6% hlasů, ale díky většinovému volebnímu systému získala pouze jediné křeslo! Ačkoli byla s 12,6% třetí nejvolenější stranou v UK, zastoupení ve sněmovně získala jen 0,15%.

Politický systém USA (tenké šipky označují právo vetovat rozhodnutí).


Politický systém Švýcarska (tenká šipka označuje právo vetovat rozhodnutí). Švýcaři mohou přímo měnit ústavu (lidová iniciativa) nebo zrušit rozhodnutí parlamentu (referendum).



Moc soudní

Členy Nejvyššího soudu USA, tedy vrcholné členy moci soudní, jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Jsou jmenováni na doživotní mandát. Švýcarsko zvolilo jiný přístup. Členy Nejvyššího federálního soudu jmenuje na základě stranického poměrného zastoupení celý parlament (na společném jednání obou komor). Jmenováni jsou na období šesti let.

Jak již bylo uvedeno, američtí ústavní otcové byli skeptičtí vůči myšlenkám Švýcara Jean-Jacquese Rousseaua a odmítli jeho koncept suverenity lidu. Z tohoto důvodu byli obezřetní vůči jakýmkoli dalším formám účasti obyvatel na rozhodování. V USA převládl lockovský liberalismus a anglická tradice. Koncem 19. století se však Švýcarsko opět stalo důležitým zdrojem myšlenek pro USA, zejména co se týká přímé demokracie.


Lidové hnutí v USA volá po přímé demokracii jako ve Švýcarsku

Poté, co Švýcarsko zavedlo na federální úrovni v roce 1874 referendum (právo lidu zrušit rozhodnutí parlamentu) a v roce 1891 ústavní iniciativu (právo lidu přímo měnit ústavu), stal se tento přímý demokratický model předmětem intenzivní diskuse v USA. Lidové hnutí v USA ke konci 19. století zdůrazňovalo spojitost ústavního vývoje Švýcarska a USA a požadovalo více přímé demokracie po švýcarském vzoru.

Lidové hnutí v USA v té době představovali především zástupci zemědělského Středozápadu, kteří se snažili omezit sílící moc velkého byznysu a bank. V roce 1892 byla v USA založena Lidová strana. Se svými požadavky na větší politickou účast lidu a oslabení „velkého byznysu“ se politika strany shodovala se zájmy mnoha Američanů. Ve volbách v roce 1892 strana dosáhla značného úspěchu a hrozila demontáží systému dvou stran v USA, který byl založen na většinovém volebním systému. Když se však v roce 1896 Lidová strana rozhodla vytvořit koalici s Demokratickou stranou, rychle ztratila vliv.

Na základě veřejné debaty o přímé demokracii ve Švýcarsku zavedla v následujících letech téměř polovina států USA nějakou formu referenda a iniciativy. K zavedení přímé demokracie na federální úrovni však v USA dodnes nedošlo.

Zdroj: nationalmuseum.ch 20.1.2021 a eda.admin.ch 17.5.2018



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DMEOKRACIE

Mnoho občanů se brání přijetí švýcarského modelu řízení státu s odkazem na to, že není český. Očividně si neuvědomují, že nejsme vynálezci demokracie, státního zřízení republika, trojího dělení moci ve státě ani řady dalších politických principů. Vše jsme převzali ze zahraničí. Československá prvorepubliková ústava byla inspirována ústavou USA. Drtivá většina občanů vůbec netuší, že i samotní Švýcaři základ řízení státu převzali ze zahraničí. Chytře si ho však dále vylepšili.

Není po více jak sto letech od vzniku Československa, s ohledem na výsledky našeho státu, nejvyšší čas přejít na lépe fungující model? My si myslíme, že ano.

Pokuty ve Švýcarsku za vytápění nad 19° – jaká je skutečně pravda?



Budou Švýcaři uvězněni za to, že vytápěli své domovy nad 19 °C?

Jako by prudce rostoucí ceny energií lidem ve Švýcarsku nedělaly už tak dost starostí, k tomu nyní přichází fáma, že dostanou pokutu – a dokonce i půjdou do vězení – pokud si nastaví termostat nad 19 °C.

Stejně jako mnoho jiných zemí se i Švýcarsko připravuje na možný nedostatek energií, jakmile začnou chladnější měsíce. Jeden návrh zveřejněný úředníky v Bernu na konci srpna, co dělat v případě vážného nedostatku zemního plynu, vyvolal fámu, která obletěla celý svět.

„Koluje takový zvláštní příběh, že Švýcarsko bude pokutovat a dokonce posílat lidi do vězení za to, že budou vytápět své domovy na více než 19 °C,“ napsal jeden čtenář swissinfo.ch. „Je to pravda?“

Mnoho médií tuto informaci čerpalo ze švýcarského bulvárního deníku Blick, který 6. září zveřejnil zprávu, která začíná řádky: „V nouzi platí: méně topit. A energetičtí hříšníci by se měli bát. Porušení vyhlášky o plynu se trestá odnětím svobody a pokutami.“

Markus Spörndli, mluvčí Ministerstva pro ekonomické záležitosti, vzdělávání a výzkum, který je citován v Blick, řekl swissinfo.ch, že příběh byl některými nepochopen nebo nesprávně interpretován. Nikomu v zemi nehrozí, že by dostal trest za vytápění domu. Opatření jsou stále v jednání.

„Ve Švýcarsku momentálně není nedostatek elektřiny ani zemního plynu,“ napsal v e-mailu. „Neexistují proto žádná platná omezení nebo zákazy využívání energie, které by mohly být porušeny.“

„Plynová vyhláška, o které se Blick zmínil, je ve skutečnosti součástí návrhu čtyřfázového plánu, který Bern navrhuje, aby se vypořádal s nedostatkem plynu, který podle úředníků nelze tuto zimu vyloučit vzhledem ke geopolitické situaci“. Jednalo se pouze o návrh vyhlášky, který byl rozeslán ke konzultaci v tomto znění:


Nařízení o zákazu a omezení používání plynu ze dne … NÁVRH Z 31.08.2022

Švýcarská Vláda na základě čl. 31 odst. 1 a 2 písm. a a čl. 57 odst. 1 zákona o národním zásobování ze dne 17. června 2016 stanovuje:

čl. 1 Zákazy použití
odst. 1) Používání potrubního zemního plynu a potrubních plynů z obnovitelných zdrojů (metan) je zakázáno pro:

A. výrobu tepla a přípravu teplé vody:
1. v nevyužívaných budovách nebo jejich částech,
2. v budovách nebo jejich částech, které se nevyužívají denně, v době, kdy se nepoužívají,
3. pro bazény a koupaliště, wellness bazény a koupele, parní lázně a sauny;


B. provoz:
1. sálavých topidel,
2. teplovzdušných clon,
3. plynových ohňů, zejména v krbech a plynových grilech nebo pro dekorativní účely,
4. vysokotlakých čističů,
5. teplovzdušných stanů;


C. dodatečné spalování netoxických a neznečišťujících výfukových plynů a odpadního vzduchu.

odst. 2) Zákazy v odstavci 1 se nevztahují na systémy, budovy a jejich technická zařízení, pokud je výroba tepla plynem nezbytně nutná k ochraně před jejich poškozením mrazem a vlhkostí.


čl. 2 Omezení použití
odst. 1) Je-li výroba tepla pokryta převážně plynem nebo sítí dálkového vytápění na plyn, mohou být vnitřní místnosti vytápěny maximálně na 19 stupňů Celsia.

odst. 2) Je-li výroba teplé vody pokryta převážně použitím plynu, nesmí být voda ohřívána na více než 60 stupňů Celsia.

odst. 3) Odstavce 1 a 2 se nevztahují na:
a. nemocnice;
b. chirurgické místnosti pro lékařská ošetření;
c. porodnice;
d. domovy důchodců a pečovatelské služby.


čl. 3 Kontrola
Dodržování omezení a zákazů kontrolují kantony.

čl. 4 Provedení
Za realizaci této vyhlášky odpovídá Energetický odbor.

čl. 5 Vstup v platnost
odst.) 1 Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem …….. v … hodin.
odst.) 2 Platí do 30. dubna 2023



Pokud by se vláda někdy rozhodla v tomto plánu pokračovat, limit na vytápění by nemusel být nutně implementován hned – pokud vůbec, protože přijatá opatření by závisela na závažnosti situace. Druhým krokem by bylo vyzvat obyvatele, aby snížili spotřebu, například ztlumením termostatu. Pouze v případě, že by se situace nezlepšila, by úřady přistoupily ke třetímu kroku, který zahrnuje povinnost spotřebitelů – počínaje veřejnými budovami a kancelářemi, a poté v případě potřeby i domácnostmi – omezit vytápění na 19 °C. Toto pravidlo by se vztahovalo pouze na místa vytápěná plynem. Domácnosti dle vlády spotřebovávají ve Švýcarsku více než 40 % zemního plynu, takže toto omezení by mohlo mít dopad na celkovou spotřebu. Dodržování nařízení je proto důležitou záležitostí. Teoreticky jsou možné sankce v případě vážného nedostatku plynu, řekl Spörndli.


Individuální sledování obyvatel není možné

Zákon o národním zásobování, který by sloužil jako právní základ pro navrhované nařízení, stanovuje pokuty v rozmezí od 30 do 3 000 CHF za den (od 750 Kč do 75 000 Kč) za porušení nařízení. Jak však vysvětlil Spörndli, proces udělování takových pokut by byl těžkopádný. Úřady by musely posuzovat každý případ individuálně, protože tyto sankce podle zákona nejsou správními pokutami, které může policie jednoduše udělit, jako například za dopravní přestupky.

„Sledování porušování nařízení by proto bylo komplikované,“ řekl. „V každém případě nejsou přísné kontroly proveditelné ani žádoucí.“

Pokud by úřady někdy udělily pokutu za porušení pravidel vytápění, soudce by mohl považovat částku 30 CHF (750 Kč) za přiměřenou výši pokuty, ale pokuta 3 000 CHF (75 000 Kč) by nebyla považována za přiměřenou tomuto činu, řekl Spörndli. Pokud jde o uvěznění, i když je to také teoreticky možné, soudce by pravděpodobně toto nepovažoval za přiměřené.

Pokud by omezení vytápění domů někdy vstoupilo v platnost, mluvčí uvedl, že pravděpodobný scénář je, že většina lidí by se jím řídila, stejně jako většina lidí dodržela opatření jako je sociální distancování nebo práce z domova na vrcholu pandemie Covid-19. „Ve Švýcarsku věříme, že lidé budou dodržovat zákony,“ řekl.


Verdikt:

Nepravda. Švýcarské úřady nepokutují ani nevězní lidi za to, že si vytápějí své domovy nad 19 °C, protože v současnosti není nedostatek plynu a neexistuje žádné omezení na vytápění. Návrh zavést omezení je stále v diskuzi. Platilo by pouze v případě vážného nedostatku zemního plynu. Pokuty jsou teoreticky možné, ale úřady by je těžko udělovaly. Uvěznění je vysoce nepravděpodobné.

Zdroj: swissinfo.ch 13.9.2022

U léčiv musíme hodnotit risk / benefit, to se u vakcíny proti covidu neděje (P. Cimprichová)



Rozhovor s P. Cimprichovou ze dne 30.9.2021, 22:40 min.

K očkování je potřeba dodat, že švýcarská ústava dává občanům právo na nenarušování tělesného stavu (čl. 10, odst. 2)), což znamená, že nikdo nesmí být očkován proti své vůli. Toto právo by nepochybně mělo být i součástí ústavy České republiky.

Rozhovor o fungování Švýcarska v rádiu Universum (T. Raždík)



Děkujeme za možnost vystoupit v rádiu Universum! Je potřeba hovořit o tom, jak funguje jedna z nejúspěšnějších zemí Evropy i světa. Je potřeba se učit od úspěšných…

Díl 1. – Švýcaři mohou v referendu rušit zákony, určovat strop výše daní – i zda má stát právo daně vybírat

Díl 2. – Při referendu dostávají Švýcaři informace pro i proti, zatímco u nás bylo připojení k EU zmanipulované jednostrannou propagandou

Díl 3. – Můžeme předělat zastupitelskou demokracii na přímou demokracii

2,5x lepší výsledek než v posledních volbách, DĚKUJEME!



Vážení voliči hnutí Švýcarská demokracie,

děkujeme vám za volební výsledek v Ostravě. Oproti loňským volbám do Poslanecké sněmovny, kde jsme získali v Ostravě 0,36% hlasů, jsme letos v komunálních volbách získali 0,87%.

Na získání mandátu to ještě nestačí, ale je vidět, že vaše podpora roste. Děkujeme!

Kdyby podpora Vás voličů rostla takto rychle s každými dalšími volbami, hned v příštích volbách do Poslanecké sněmovny bychom uspěli! Mezitím už by byly jen volby krajské.

Připomeňme si, že problémem voleb stále zůstává nedemokratický volební práh 5% pro získání mandátu (který ve Švýcarsku neexistuje). V loňských sněmovních volbách byl kvůli němu hozen do koše neuvěřitelný 1 milion hlasů! Např. v Ostravě-Jih letos propadlo 15,4% hlasů!

Tento a řadu dalších problémů naší země lze ovšem vyřešit jedním velkým krokem – REVOLUCÍ BEZ REVOLUCE.

Celý stát je možné obřím způsobem změnit k lepšímu jedním velkým krokem – REVOLUCE BEZ REVOLUCE

https://www.history.com/.image/c_fit%2Ccs_srgb%2Cfl_progressive%2Cq_auto:good%2Cw_620/MTU3ODc4NjAzNTI1NzkzMDk3/image-placeholder-title.jpg
Benjamin Franklin, otec zakladatel Spojených států amerických, které se v roce 1848 staly vzorem státního zřízení Švýcarska.



Celý stát a dlouhou řadu špatných zákonů (= problémů) můžeme změnit jedním velkým krokem. Zcela nepřekvapivě tato možnost není NIKDY a NIKDE diskutována.

Tento krok je v podstatě velmi jednoduchý. Jedná se o PŘIJETÍ NOVÉ ÚSTAVY. Ústava je zákon číslo jedna, kterým je dáno nastavení celého státu, a který je nadřazen všem ostatním zákonům.

Pokud novou ústavou nastavíme nová pravidla, ve stejném okamžiku se stanou špatné zákony či jejich části neplatnými a zároveň budou politici nuceni vytvořit nové (dobré) zákony. Lhůty pro vytvoření nových zákonů budou stanoveny přímo v ústavě, v kapitole přechodných ustanovení.

Nadřazenost ústavy

Princip nadřazenosti ústavy musí být v ústavě výslovně uveden, aby ho pochopili i méně chápaví politici. Volby totiž, jak víme, nejsou test inteligence ani vědomostní test (do parlamentu může projít v podstatě kdokoli, kdo splňuje tři podmínky: je občan ČR, má předepsaný věk a není zbaven svéprávnosti). Velmi výstižně definuje princip nadřazenosti ústava Jihoafrické republiky (článek 2, kapitola 1).

Článek 2 kapitoly 1 ústavy Jihoafrické republiky.


2. Nadřazenost ústavy
Tato ústava je nejvyšším zákonem republiky; zákon nebo jednání, které je s ní v rozporu, je neplatné a povinnosti jí uložené, musí být naplněny.


Pokud ovšem někdo začne hovořit o změně ústavy, vynoří se učenci a začnou veřejnost přesvědčovat o dvou věcech: Že naše ústava je dobrá, a že ústava musí být co nejstručnější. Nic ovšem není dále od pravdy.

Naše ústava obsahuje vyložené nesmysly

Například, že člen Poslanecké sněmovny může být členem Vlády. Nejenže není možné pro běžného smrtelníka vykonávat dvě tak náročné funkce najednou, ale zcela to odporuje principu dělby moci ve státě. Moc zákonnodárná (Poslanecká sněmovna) má být oddělena od moci výkonné (Vlády). Ve Švýcarsku je toto samozřejmostí.

Mezi další nesmysly patří, že Poslanecká sněmovna může většinou poslanců přehlasovat Senát. To dělá ze Senátu zcela nesmyslnou komoru. Pokud má mít parlament dvě komory, pak musí být rovnocenné. Tak je to samozřejmě ve Švýcarsku.

To, že dle naší ústavy prezident není z výkonu své funkce zodpovědný, už ani není třeba komentovat.

Stručná ústava umožňuje politikům, dělat si co chtějí

Co není jasně dáno ústavou, politici dělat nebudou. Např. hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Švýcaři toto mají ošetřeno čl. 126 ústavy.

O energetice není v naší ústavě ani slovo. Švýcarská ústava naopak energetice věnuje hned tři články (čl. 89, čl. 90, čl. 91), kde mimo jiné dává politikům za úkol zajišťovat dostatečné, rozmanité, bezpečné a hospodárné dodávky energie!

A co není ústavou jasně zakázáno, politici naopak dělat budou. Např. uzavírat bez souhlasu občanů vojenské pakty. Viz naše členství v NATO. Politici rozhodli o nás bez nás. Dle čl. 140 švýcarské ústavy o přistoupení Švýcarska k organizacím kolektivní bezpečnosti může rozhodnout pouze lid v referendu.

Pokud to není jasně zakázáno, politici mohou např. cenzurovat nepohodlné weby…

Jak dál?

Je potřeba začít pracovat na nové ústavě. Vzorem a základem by nepochybně měla být ústava Švýcarska, která byla plně revidována a přijata v roce 1999. Jedná se tedy o velmi moderní ústavu (nejstarší ústavou na světě naopak zůstává ústava USA). Švýcaři zvládli nastavit stát a jeho politický režim špičkovým způsobem. Tomu odpovídají i špičkové výsledky Švýcarska.

Švýcarská ústava nám dává i návod, jaké základní principy má ústava splňovat: musí být demokratická, musí být na požádání občanů revidovatelná a musí být schválena lidem v referendu. Z pohledu Švýcarů naše ústava nesplňuje ani jeden z těchto požadavků!

Základní materiál je již na stole, švýcarská ústava je ke stažení zde. Novou ústavou pak můžeme snadno formovat stát k obrazu svému.

Nechceme, aby politické strany dostávaly peníze ze státního rozpočtu. Ročně se jedná o půl až jednu miliardu korun! Politických stran se týká čl. 137 švýcarské ústavy (ve Švýcarsku mimochodem strany peníze od státu nedostávají).

Čl. 137 švýcarské ústavy



Článek tedy doplníme o odstavec číslo 2, který bude znít zhruba takto: Příspěvky z veřejných zdrojů politickým stranám a hnutím jsou zakázány.

Dále máme problém s volebním systémem, konkrétně s volebním prahem 5%, díky kterému byl v posledních sněmovních volbách hozen do koše neuvěřitelný 1 milion hlasů. Ve Švýcarsku volební práh neexistuje, aniž by to bylo dáno ústavou, nicméně my toto budeme muset politikům dát příkazem. Volby do Poslanecké sněmovny jsou upraveny čl. 149 švýcarské ústavy.



Tento článek bychom tedy doplnili o odstavec č. 5, který by zněl zhruba následovně: Procentuelní volební práh omezující získání mandátu poslance je zákázán.

Švýcarský model řízení státu

Výše popsaný postup je v podstatě to, co zásadně odlišuje Švýcarsko od ostatních zemí. Lid ústavou stanovuje pravidla (ústavu schvaluje a mění pouze lid hlasováním u urny) a politici už jen vykonávají to, co je dáno ústavou. Návrh lidu na změnu ústavy nazývají lidovou iniciativou. K vyvolání lidové iniciativy je potřeba nasbírat 100 000 podpisů ve lhůtě 18 měsíců.

Pro případ, že by politici i v souladu s ústavou našli způsob, jak jednat proti zájmu veřejnosti, mají Švýcaři pojistku. Hlasováním u urny mohou zrušit rozhodnutí parlamentu. Tento proces nazývají referendum. K vyvolání referenda je potřeba nasbírat 50 000 podpisů do 100 dnů od zveřejnění rozhodnutí parlamentu.

Revolučních změn můžeme dosáhnout, aniž by k tomu byla potřeba revoluce. Napadá vás něco konkrétního, co byste doplnili do ústavy vy? Napište to, prosím, do komentářů.

Švýcarsko odmítá plán Ukrajiny zabavit zmrazená ruská aktiva

Předseda švýcarské Vlády Ignazio Cassis



Plán Ukrajiny zabavit až 500 miliard dolarů (12 bilionů korun) zmrazených ruských aktiv na financování obnovy země se setkal s pevným odporem Švýcarska, které je hostitelem dvoudenní mezinárodní konference o obnově Ukrajiny.

Švýcarský předseda Vlády Ignazio Cassis tento plán odmítnul s tím, že ochrana vlastnických práv je v liberální demokracii zásadní. Na závěrečné tiskové konferenci zdůraznil vážné pochybnosti o návrzích některých politických představitelů na konfiskaci ruského majetku, protože vytvoří nebezpečný precedens a potřebují konkrétní právní zdůvodnění.

Vlastnické právo, právo vlastnit majetek, je základní právo, lidské právo,“ řekl v Luganu a dodal, že taková práva mohou být porušována, jako tomu bylo během pandemie, ale pouze dočasně, dokud pro to existuje právní základ.

Dodal: „Musíte zajistit, aby občané byli chráněni před mocí státu. Tomu říkáme liberální demokracie.“ Švýcarsko je jednou z mnoha zemí s přísnými zákony o bankovním tajemství, která není nadšená ze zabavování soukromého majetku pro politické účely. Myšlenka zabavení ruských aktiv naopak v zásadě získala podporu britské ministryně zahraničí Liz Trussové.

Cassis řekl, že je legitimní zmrazit majetek, aby se objasnilo jeho vlastnictví a zda existovala nějaká příčinná souvislost s válkou nebo se zločinem, který byl spáchán, ale je třeba také vzít v úvahu princip proporcionality podle mezinárodního práva.

„Největší pozornost musíme věnovat základním právům jednotlivců, protože nyní můžeme učinit rozhodnutí, které je perfektní pro situaci na Ukrajině, ale vytváříme tím možnost učinit stejné rozhodnutí v mnoha dalších oblastech. Dáváte mnohem více moci státům a berete ji občanům,“ řekl.

Ukrajinský premiér Denys Smihal uznal, že tato konference byla jen začátkem diskuse, ale odmítl ustoupit od myšlenky, kterou na konferenci opakovaně nabízel. „Navrhujeme najít pravidla pro vytvoření národní a mezinárodní legislativy umožňující konfiskaci zmrazeného majetku v případě nevyprovokované agrese,“ řekl.

„My, jako země, která je pod touto nevyprovokovanou agresí, budeme o této možnosti velmi hlasitě mluvit, protože chápeme, že agresor, který zabíjí naše lidi, ničí naši infrastrukturu, naše školy, naše nemocnice, by za to měl zaplatit.“ Uvedl, že po celém světě byla zmrazena ruská aktiva ve výši 300 až 500 miliard dolarů.

Jednání o této otázce se ve švýcarském parlamentu zadrhlo a předseda Vlády Cassis se dostal pod tlak sociálních demokratů, aby zavedl zákony umožňující konfiskaci majetku.

V dubnu švýcarský Státní sekretariát pro ekonomické záležitosti (SECO) oznámil, že zmrazil 9,7 miliardy franků (240 miliard korun) ruských aktiv, ale od té doby byla část těchto peněz uvolněna. Jednou ze sporných otázek je rozsah, v jakém si rodinní příslušníci sankcionovaného oligarchy mohou ponechat majetek ve Švýcarsku.

V březnu vydala průmyslová organizace zastupující švýcarské banky Swiss Bankers Association (SBA) studii, která odhaduje, že na účtech ve Švýcarsku bylo jménem ruských občanů drženo 150 až 200 miliard franků (3,7 až 5 bilionů korun). Na konci loňského roku činila celková hotovost držená jménem zákazníků švýcarskými bankami 7 879 miliard franků (197 billionů korun), z čehož více než polovinu tvořily vklady ze zahraničí, uvádí SBA.

Individuální vlastnická práva jsou zakotvena v článku 26 švýcarské ústavy a „jakékoli omezení základních práv musí být odůvodněno veřejným zájmem“.

Článek 26 ústavy Švýcarské konfederace.


Zdroj: theguardian.com 5.6.2022



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Připomeňme si, že v roce 1999 bombardovalo NATO po dobu 78 dnů Jugoslávii. Jugoslávie v devadesátých letech řešila svůj vlastní problém vnitřní bezpečnosti a bombardování NATO by zcela jistě zapadlo do rámce nevyprovokované agrese. Dle wikipedie stálo toto bombardování život zhruba 500 civilistů a škoda činila zhruba 30 mld. dolarů (v přepočtu 1 bilión korun).

Za stejně nevyprovokovanou agresi by nepochybně bylo možné považovat bombardování Libye v roce 2011. Ani tato země nenapadla žádnou jinou zemi ani člena NATO. Nicméně koalice sil vedená NATO Libyi bombardováním zcela rozvrátila a Libye se poté stala vstupní bránou pro africké migranty do Evropy. Nutno dodat, že dle OSN byla Libye hodnocena jako nejrozvinutější země Afriky (měřeno dle úrovně vzdělání, příjmů a délky života obyvatel).

Když už si myšlenka zabavování aktiv za nevyprovokovanou agresi získala podporu britské ministryně zahraničí, připomeňme si něco málo z agresivního jednání Britů v minulosti:

– Z Indie vytvořili Britové násilím svou kolonii, přičemž díky britské koloniální politice zemřely desítky milionů Indů hladem

– Když nizozemští osadníci (Búrové) našli v jižní Africe zlato, přišli si ho Britové vzít násilím. V britských koncentračních táborech zemřelo dle wikipedie 26 000 búrských žen a dětí

– V Keni provozovali Britové de facto gulagy, ve kterých skončilo dle některých zdrojů až 1,5 milionů lidí

– Připomeňme si také, že Britové v Karibiku provozovali plantáže na cukrovou třtinu, kde jako pracovní sílu používali otroky z Afriky


Z výše uvedených důvodů návrhy ukrajinského premiéra zcela jistě nebudou vyslyšeny. Američtí, britští či francouzští oligarchové s jistotou nechtějí přijít o své majetky.

Jako malý stát bychom, stejně jako Švýcarsko nebo Rakousko, měli deklarovat neutralitu a hledět si v prvé řadě vnitřních věcí. Jako stát zůstáváme v rámci Evropy stále druhořadou zemí.

Vyrovnaný rozpočet, stabilita měny, potravinová a energetická soběstačnost, výkonné hospodářství. Těmto tématům je potřeba se věnovat. Zcela jistě bychom neměli hrát mezinárodní mocenské hry na úkor vlastních občanů.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa (V. Vácha)

Pohled na Lichtenštejnsko z hradu Gutenberg. V pozadí švýcarský kanton Graubünden.



Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1. světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.

Dnes se na území bývalého mocnářství Rakouska-Uherska rozkládá (nástupnické státy) Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, většina České republiky (tj.mimo Hlučínko viz článek Braniborsko-Nová marka zde na www.valka.cz ), západ Ukrajiny, jih Polska, západ Rumunska, sever Srbska, jih Černé hory, a severovýchod Itálie.

Kladu si dost často otázku, proč Rakousko-Uhersko zaniklo a Lichtenštejnsko ne? Vždyť přece oba tyto státy měly v době trvání společné unie (1852-1918) stejnou středoevropskou kulturu, mentalitu, právo, hospodářství, měnu, většina obyvatel byli katolíci a oba státy byly konstituční monarchie pod dlouhodobým vedením svých dynastií. Ano, v těchto vnějších znacích se shodovaly.

Ve vnitřních znacích se ale rozcházely. Od středověku platilo pravidlo, že vládce a stát se udrží jen pokud se s ním ztotožnilo obyvatelstvo a má se lépe než u sousedů. Vždyť co lidé očekávají od státu? Především očekávají jistotu a ochranu svého života, zdraví, majetku a schopností tvořit (tj.vzdělávat se, práce, podnikání, umění, tisk, záliby atd.).

Co nejvíce toto praktikovalo Lichtenštejnsko, zatímco Rakousko-Uhersko toto praktikovalo málo. Výsledkem toho bylo, že Rakousko-Uhersko mělo v průměru vyšší zločinnost, národnostní problémy a horší sociální klima než Lichtenštejnsko a nakonec vstoupilo do 1. světové války, kterou nemohlo vyhrát. Tohoto se Lichtenštejnsko vyvarovalo.

Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe. Proto za 1. a 2. sv. války zůstalo neutrální. Zatímco Rakousko-Uhersko se spoléhalo na své spojence v čtyřspolku (Německo, Bulharsko a Turecko) a 1. světovou válku prohrálo.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa a nástupnické státy Rakouska-Uherska jsou proti němu znatelně chudší, když životní úroveň obou států v době trvání společné unie (r.1852-r.1918) byla na stejné úrovni?

Odpověď je třeba hledat v tom, že negativum, které měla společná unie Lichtenštejnsko s Rakousko-Uherskem v letech 1852-1918, bylo společné právo. Toto právo se vyznačuje složitostí, zmateností a průměrnou ochranou života, zdraví, majetku a možností tvořit.

V nástupnických státech Rakouska-Uherska se měnily hlavně jen režimy (fašizmus, parlamentní republiky, komunizmus) či státní útvary (nadnárodní Sovětský svaz, Velkoněmecká říše, Jugoslávie, Československo atd.) a změny hranic provázený vzájemnými boji.

Tyto změny prováděly nástupnické státy Rakouska-Uherska v domnění, že si zlepší životní podmínky změnou těchto vnějších znaků (ústavní právo), ale vnitřní znaky států (tj.trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo) si zachovaly, tj. zmatené a průměrné právo z doby Rakousko-Uherské monarchie nebo vydaly podobné nebo ještě horší zákony, a to platí až dodneška.

Jde to zevšeobecnit, že nástupnické státy Rakouska-Uherska se zbavovaly jen viditelných znaků (státní forma) a většina jejich právních norem dotýkajících se každodenního života občanů vychází z právního myšlení bývalého mocnářství Rakouska-Uherska dodnes.

Jako příklad si vezmeme české dějiny – euforické roky, 1918 (vznik ČSR), 1938 (manifestace na obranu ČSR), 1945 (zhroucení protektorátu), 1968 (pražské jaro), 1989 (zhroucení komunizmu). Ty měly společný podtext vlastenectví, ale na rozdíl od Lichtenštejnska nebyly schopny politické elity vlastenectví využít a provést právní reformy zevnitř státu, po kterých obyvatelstvo toužilo (viz článek Co dál?, Neakceptovatelné pravdy a strategicko-logické hry, 4. díl, rok 1999).

Důsledkem toho bylo ztracení důvěry v sama sebe. To vyústilo v tzv. komplex malého národa v České republice, který ještě umocněn medializací, jako tzv. normální vlastnost českého národa a v jeho důsledku plazení se před někým cizím, který se zachoval, jak se zachoval, př. Francie r. 1918 – r. 1938 (výsledek mnichovská konference r.1938), Německo r.1938-r.1939 (výsledek protektorát), r.1939-r.1945 emigrace ve Velké Británii a USA (výsledek vítězný únor 1948), r.1945-r.1989 SSSR (výsledek v roce 1968 okupace ČSSR), a co dnes?

Tato neschopnost být sami sebou má i dnes v České republice svou podobu, kdy mnozí vzhlížejí k Evropské unii, jako ke zlatému teleti, když dřív se obdivovali či ještě obdivují komunismu (závislost na Sovětském Svazu) či nacismu (závislost na Německu), nebo si vymýšlejí někteří jedinci unii s Polskem, obnovu Československa s Podkarpatskou Rusí či bez ní nebo Podunajskou (Habsburskou) monarchii nebo jsem dokonce začátkem 90. let 20. století četl v Lidových novinách úvahu o tom spojit Českou republiku s Rakouskem a Slovinskem do jednoho státního bloku a podobné úvahy v domnění, že tyto vnější projevy jsou spása a budeme se mít lépe.

To, co nebyly schopné provést nástupnické státy Rakouska-Uherska, tj. provést radikální zlepšení jistot a ochrany života, zdraví, majetku a možnosti tvořivosti obyvatelstva, to jediné provedlo Lichtenštejnsko. To se zbavilo společných právních norem s Rakouskem-Uherskem po zániku unie s ním v r.1918. Je to jakási změna zevnitř, ne hned viditelná a každému zřejmá, zatímco žádný z nástupnických států Rakouska-Uherska toto neprovedl, mnohdy spíše zavedl ještě zmatenější a méně jasné zákony.

Tato unie se hned odrazila na zlepšující se úrovni práva v Lichtenštejnsku a z toho vyplývající životní úrovni obyvatelstva, nikoliv jen z uzavření unie, ale hlavně z inspirace právem platného ve Švýcarsku. Švýcarské zákony, které jsou jedny z nejlepších na světě, inspirovaly právě Lichtenštejnsko k reformě svého práva do té doby identického s právem bývalého mocnářství Rakouska-Uherska.

Významnou změnou v Lichtenštejnsku bylo dne 05.11.1925 vytvoření jednotného, účinného a jednoznačného zákoníku „práv fyzických a právnických osob“ (platný a účinný ode dne 20.01.1926), který je jedním z nejlepších na světě a nahradil zmatené a nejasné rakousko-uherské zákony. Vždyť například dnes v České republice v této oblasti platí občanský a obchodní zákoník i plno dalších zákonů a ostatních právních norem. Na tento výborný zákoník v Lichtenštejnsku navázali pak dalšími výbornými, jednoznačnými a účinnými zákony.

V důsledku těchto výborných zákonů (v mnohém jsou dokonce lepší než švýcarské) www.recht.li se v průběhu 20.století Lichtenštejnsko změnilo v jednu z nejbohatších oblastí světa (v přepočtu na jednoho obyvatele jsou dokonce bohatší než Švýcarsko, které mělo r. 1999 – národní produkt na obyvatele: 38 350 USD).

O tomto hospodářském zázraku svědčí i tyto dvě namátkové informace z doby trvání společné unie (1852-1918) s Rakouskem-Uherskem, tedy z doby, kdy Lichtenštejnsko byl chudý stát: v roce 1865 uváděl Riegrův slovník naučný, že příjem Lichtenštejnska je 55 000 zlatých, zatímco jeho kníže má ze svých statků v Prusku a v Habsburské monarchii příjem 1.400.000 zlatých a v roce 1909 dokonce Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě.

Dnes má Lichtenštejnsko v době svého hospodářského zázraku a prosperity jeden z nejvyšších národních produktů na hlavu ze světa (40 000 USD/obyvatele v roce 1999; pro porovnání Česká republika měla 5 060 USD/obyvatele v roce 1999), disponuje značnými finančními zdroji a dokonce se po svém vstupu do OSN roku 1990 z vlastní vůle zavázalo platit značnou část rozpočtu této světové organizaci sdružující valnou většinu lidstva, tj 5 000 000 000 lidí, což je na stát jako je Lichtenštejnsko s 32.528 obyvateli (stav r.2002) a 159 km2 obdivuhodný výkon.

Tím, že zde nebyly problémy a obyvatelstvo bylo čím dál více se státem spokojeno, vedlo k tomu, že se v Lichtenštejnsku uchovala monarchie a stávající politický systém až dodneška na rozdíl od Rakouska-Uherska. Lichtenštejnsko je v důsledku svého právního systému mnohými politickými a ekonomickými analytiky považováno za jeden z nejstabilnějších politicko-ekonomických systémů.

Tato změna zevnitř (práva a životní úrovně) v Lichtenštejnsku mohla být realizována jenom díky tomu, že je v Lichtenštejnsku vždycky základem občanské společnosti, podobně jako ve Švýcarsku (na rozdíl od nástupnických států Rakouska-Uherska) uplatňování vlastenectví, tj. důvěry v sami sebe, úcta ke své zemi, a zákony jsou vydávány a upravovány dle potřeb lidí a nikoliv dle ideologií (např. fašizmus, komunizmus či liberalizmus).

Dlouhodobě vládnoucí strana v Lichtenštejnsku se nazývá s hrdostí Vlastenecký svaz. Představme si, kdyby se někdo u nás takhle nazval, tak všichni ti, co nemají rádi naší vlast a mnozí další, budou na něj útočit, hanět ho a zdůvodní si to jakkoliv.

Vlastenectví v Lichtenštejnsku je základem politiky, a to mimo jiné i díky tomu, že zde netrpí tzv.komplexem malého národa, přestože jsou početně a územně menší než Česká republika.

Dá se říci, že nástupnické státy si uchovaly negativa Rakouska-Uherska, protože se reformovaly z vnějšku, zatímco Lichtenštejnsko ne, protože se reformovalo zevnitř. Reformy a politický vývoj nástupnických států Rakouska-Uherska bych v mnohém přirovnal tomu, jako když se na chátrající a rozpadající dům maluje stále jiná fasáda místo toho, aby se spravila střecha či zabezpečila statika stavby.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že po zániku unie mezi knížectvím Lichtenštejnsko a mocnářstvím Rakousko-Uherského roku 1918 byla politicky a ekonomicky nejúspěšnější evoluční cesta vývoje Lichtenštejnska, než cesta nástupnických států Rakouska-Uherska.

Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.

Ing. Vilém Vácha

7. 12. 2003

Převzato z: https://www.valka.cz/10414-Stredovychodni-Evropa

Švýcaři mají zakázánu službu u cizích vojsk od roku 1927, u nás je možná

Francouzská cizinecká legie byla založena v roce 1831. Od té doby tato elitní organizace přilákala tisíce Švýcarů.

Cizinecká legie byla vytvořena v roce 1831 francouzským králem Ludvíkem Filipem. Po červencové revoluci roku 1830 jeho předchůdce Karel X. uprchl do exilu a abdikoval. Karlova vláda a jeho absolutistické chování hluboce rozdělily francouzskou společnost a zejména popudily lid. Revoluce přilákala nespočet radikálů z celé Evropy. Ty se nyní potulovaly ve Francii a stejně jako části francouzské armády představovaly potenciální hrozbu pro nového panovníka. Aby měli tyto muže pod kontrolou a dokonce je mohli produktivně využít, byla v březnu 1831 založena cizinecká legie.

Uniforma francouzských cizineckých legionářů, 1852.



Královské nařízení začínalo těmito slovy: „Bude vytvořena legie složená z cizinců. Tato legie bude známá jako Francouzská cizinecká legie.“ Tato armáda směla sloužit pouze mimo Francii. Její první nasazení na sebe nenechalo dlouho čekat. Karel X. dobyl v červnu 1830 Alžírsko. Odpor v severní Africe byl však neochvějný a nové dobývání se pro Francii stávalo stále náročnějším. Do září 1831 bylo do Alžírska posláno pět praporů pod velením důstojníka Christopha Antona Stoffela. Plukovník, pocházející ze švýcarského kantonu Thurgau, předtím řadu let sloužil u francouzských švýcarských pluků a je považován za prvního velitele francouzské cizinecké legie.

Švýcarský pluk v akci. Obraz Karla Jauslina, 1887. Švýcarské národní muzeum.



Švýcaři byli v cizinecké legii zpočátku silně zastoupeni, protože měli dlouhou tradici účasti v zahraničních vojenských službách. Vstup do žoldnéřských jednotek byl ve Švýcarsku zakázán v roce 1859. Toto pravidlo se ale nevztahovalo na cizineckou legii, protože nebyla klasifikována jako žoldnéřská armáda, ale jako národní síla. Po přepracování švýcarského vojenského soudního systému v roce 1927 byla i tato možnost zrušena. Porušování zákazu bylo přísně trestáno: tresty odnětí svobody včetně převzetí soudních nákladů byly na denním pořádku.

Navzdory tomu množství švýcarských mužů i nadále odcházelo do Francie, aby se připojili k legii. Prchali před trestním stíháním, hledali cestu z chudoby nebo se přidali k jednotce „z deprese“, jak řekla úřadům Alma Mollet-Zysset, matka jednoho pachatele, když vysvětlovala činy svého syna. Navzdory melancholii a prosbě své matky byl Arthur Mollet v roce 1950 stejně odsouzen. Kromě 14ti měsíců vězení a převzetí soudních nákladů mu byl také zakázán vstup do švýcarských ozbrojených sil.

Mnohé přitáhla do služeb legie touha po dobrodružství. Touha živená slavnými legionáři jako byl Friedrich Glauser. Ten vstoupil do cizinecké legie v roce 1921 a své zážitky později zvěčnil v románu Gourrama. Před ním do cizinecké legie vstoupil dokonce bývalý člen švýcarské Vlády Ulrich Ochsenbein poté, co v roce 1854 nebyl znovu zvolen do úřadu.

Spisovatel Friedrich Glauser (1896-1938) na fotografii z psychiatrické kliniky v Münsingenu (kanton Bern), 1931. Většinu svého života byl závislý na morfiu a opiu. Ve svém prvním románu Gourrama, napsaném v letech 1928 až 1930, zpracoval své vlastní zkušenosti z francouzské cizinecké legie v Alžíru.



Dle různých odhadů sloužilo ve Francouzské cizinecké legii okolo 40 000 až 80 000 Švýcarů.

Výjimku ze zákazu služby v cizím vojsku pro Švýcary tvoří vatikánská garda (Papežská švýcarská garda). Ta je s pouhými 135 členy nejmenší armádou světa a již přes půl tisíciletí (od roku 1506) zajišťuje ochranu Papeže (Vatikán).

Zdroj: blog.nationalmuseum.ch 22.9.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE:

I pro naše občany platí zákaz účasti v zahraničních ozbrojených silách. Ten je dán trestním zákoníkem § 321 Služba v cizích ozbrojených silách. Nicméně tento zákaz je rukama nejvyšších ústavních činitelů porušován. Nedávno náš prezident (s nezbytným souhlasem předsedy Vlády) umožnil vstup 103 českým občanům do ukrajinské cizinecké legie formou tzv. abolice.

Abolice dává hlavě státu právo nařídit, aby se trestní stíhání pro určitý trestný čin nezahajovalo, nebo aby bylo zastaveno. Může být jak ve formě individuální milosti, tak kolektivní amnestie.

Proti využití abolice lze namítat to, že popírá základní princip právního státu, kterým je rovnost před zákonem, a že hrozí její zneužití. V roce 2013 prezident Václav Klaus udělil amnestii, díky které bylo propuštěno na svobodu zhruba 7000 věznů (zhruba jedna třetina všech vězňů).

Zákon nikdy nemůže postihnout všechny nemyslitelné scénáře, které mohou v lidském životě nastat. Vždy existuje možnost, že se někdo nevinný z důvodu nedokonalosti zákonů stane jejich obětí. Individuální milosti tak dávají smysl. Ve Švýcarsku je ovšem schvaluje celý parlament. Oproti tomu omilostňování agrese desítek našich občanů v zahraničí a propouštění tisíců vězňů je zcela proti zdravému rozumu.

Myslíte si, že by prezident s podporou předsedy Vlády měli mít pravomoc propouštět hromadně vězně a umožňovat žoldáctví českých občanů? My si myslíme, že rozhodně ne.

„Unus pro omnibus, omnes pro uno“ - „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ - národní motto Švýcarska
/** záloha footer řádek 45-63
Švýcarská demokracie Používáme WordPress (v češtině).
*/