Federální ústava Švýcarské konfederace

Vyčkejte prosím na načtení obsahu (zhruba 20 sekund)…

Odvolatelnost politiků ve Švýcarsku – využita pouze jednou v roce 1862

Právo na odvolání vlády či parlamentu prostřednictvím referenda existovalo v některých kantonech již od samotného vzniku Švýcarska jako moderního státu v roce 1848. Dále pak bylo zavedeno do několika kantonálních ústav v druhé polovině 19. století v rámci širokého hnutí za demokratickou reformu.

Zatímco jinde na světě lidé o takovémto právu pouze sní, ve Švýcarsku se tento nástroj téměř nikdy nepoužívá. Proč tomu tak je? To vysvětluje Uwe Serdült v práci s názvem „Historie spícího nástroje: Právní normy a praxe odvolatelnosti ve Švýcarsku“.


Uwe Serdült, historik a politolog z Centra
pro přímou demokracii v kantanu Aargau.
www.c2d.ch



Uwe Serdült: „Jedná se o krajní prostředek, který lze použít, když selžou všechny ostatní kontrolní mechanismy.

Právo na odvolání řídících orgánů občany se objevilo mezi polovinou a koncem 19. století během formování moderního národního státu, kdy se Švýcarsko stalo organizovanou a mírumilovnou zemí, jak ji známe dnes.

Po zavedení tohoto práva následovaly další mechanismy, například referendum a lidová iniciativa, které umožňují zrušit přijatý zákon nebo zavést ústavní změnu, aniž by bylo nutné rozpustit vládu nebo parlament.

Dále byla poté zvýšena účinnost soudního systému a přidány různé nástroje odpovědnosti ve veřejných institucích.

Ve Švýcarsku se tak dnes případy týkající se nekompetentnosti nebo korupce politiků řeší hlavně právními prostředky, mediálním tlakem nebo vnitřní reorganizací.“


K jedinému úspěšnému odvolání došlo v roce 1862 a souviselo s antisemitismem

Parlament kantonu Aargau byl liberální a protestantský a chtěl legálně poskytnout půdu, aby umožnil zrovnoprávnění Židů, kterým do té doby bylo povoleno usadit se pouze ve dvou chudých venkovských katolických vesnicích Endingen a Lengnau.

Několik katolických vůdců však spolu s několika protestantskými skupinami zahájilo protestní hnutí a bylo uplatněno právo na odvolání parlamentu. K tomu občané museli shromáždit 6 000 podpisů. Za méně než jeden měsíc jich získali 9 000 a v červenci 1862 podpořilo ukončení mandátu parlamentu 63% zúčastněných. Vláda rezignovala a vyhlásila nové volby.

Synagoga v Endingenu symbolizuje náročný procesu prosazování rovných práv pro židovskou komunitu ve Švýcarsku.



Je důležité si uvědomit, že na rozdíl od situace před rokem 1848, se nepřátelské síly nyní střetly na politické úrovni, ne na bitevním poli.

Právo Židů usadit se kdekoliv ve Švýcarsku bylo uzákoněno v referendu dne 14. ledna 1866, kdy toto rozhodnutí schválilo 53,2% občanů a většina kantonů.

Referendum, jako nástroj ke zrušení federálního zákona nebo nařízení federální Vlády, pak bylo uzákoněno až v roce 1874.


Dnes právo na odvolání politického orgánu platí v 6ti z 26ti kantonů

Kanton Bern: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1846. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 30 000 podpisů (4% voličů). V roce 1852 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády (aféra „Schatzgelder“).

Kanton Schaffhausen: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1876. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 1 000 podpisů (2% voličů). V roce 2000 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády, který byl spuštěn právníkem a kantonálním poslancem Geroldem Meierem.

Kanton Solothurn: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 6 000 podpisů (3% voličů). V roce 1995 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády a parlamentu (související s bankovním skandálem). Dále proběhly další tři pokusy o odvolání v letech 1887, 1961 a 1973, kdy se však nepodařilo shromáždit potřebný počet podpisů.

Kanton Ticino: Odvolání kantonální Vlády je možné od roku 1892. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 15 000 podpisů (7% voličů). V roce 1942 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání. Kromě toho je existuje od roku 2011 právo na odvolání řídících pracovníků obcí. K zahájení referenda o odvolání pracovníků je zapotřebí podpisu 30% voličů. Možnost odvolání obecních řídících pracovníků přijalo 59% voličů v reakci na vnímaný problém hašteření a nefunkční samosprávy.

Kanton Thurgau: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 20 000 podpisů (13% voličů). Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání.

Kanton Uri: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1888. Od roku 1979 je k zahájení referenda o odvolání zapotřebí 600 podpisů (3% voličů). Od roku 2011 je navíc možné odvolání rad a zastupitelstev obcí. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí podpisu 10% registrovaných voličů. Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání ani na kantonální, ani na obecní úrovni.


Tři kantony odvolatelnost zrušily

Protože nástroj odvolatelnosti nikdy neměl praktický význam (jediné úspěšné odvolání proběhlo v kantonu Aargau v roce 1862) a ostatní pokusy o odvolání selhaly (obvykle proto, že nebyl shromážděn požadovaný počet podpisů), byl nástroj odvolatelnosti zrušen v průběhu ústavních revizí v kantonech Aargau (1980), Bazilej-venkov (1984) ) a Lucern (2007).

Wikipedie zmiňuje koncept odvolatelnosti politiků ve zhruba dvaceti zemích světa. Zatímco ve Švýcarsku není odvolatelnost politiků téměř využívána, například v USA to je poměrně využívaný nástroj.

Např. v roce 2011 proběhlo ve Spojených státech nejméně 150 odvolání (v 17 státech, nejvíce odvolání proběhlo ve státě Michigan – nejméně 30). Byli odvoláváni senátoři (pouze na státní, ne na federální úrovni), rady měst, starostové, vedení škol a v jednom případě státní zástupce.

Historicky byly pokusy o odvolání převážně neúspěšné na státní úrovni. Na komunální úrovni se odvolání používá mnohem častěji a s větším úspěchem.

Zdroje: swissinfo.ch 21.3.2016, en.wikipedia.org, ncsl.org 2.7.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Ačkoli někteří vkládají do odvolatelnosti politiků velké naděje, ve skutečnosti jsou přínosy tohoto nástroje diskutabilní. Obzvláště pokud jsou zavedeny i jiné prvky přímé demokracie jako ve Švýcarsku. To nicméně není důvod odvolatelnost politiků jako jednu z mnoha pojistek proti korupci a neschopnosti politiků nezavést.

Myslíte si, že zavedením odvolatelnosti politiků nic nezkazíme a můžeme tím jen získat? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.

Sazbu daně z nemovitosti mají Švýcaři nižší než my

První majetkové daně začaly být zaváděny ve feudálních dobách a byly vybírány především za půdu. Majetkovou daň proto platili většinou zemědělci. V moderní době se majetková daň vybírá také z aktiv jako jsou budovy, automobily či lodě. Daň se platí opakovaně z majetku ve vlastnictví fyzických nebo právnických osob.

Vysoké majetkové daně vybírané dnes nejen z pozemků, ale také z budov a konstrukcí mohou odrazovat od investic. Devatenáct z 27 zkoumaných zemí však umožňuje podnikům odečítat daň z nemovitostí nebo pozemků od příjmu právnických osob, což zmírňuje daňové zatížení a vybízí podniky k investování.


ZeměDaň vyjádřená v procentu z ceny nemovitostiDruh daněDaň je odečitatelná z příjmu právnických osob
Lucembursko (LU)0.05%z nemovitostiano
Švýcarsko (CH)0.08%z nemovitostiano
Česká republika (CZ)0.09%z nemovitostiano
Rakousko (AT)0.09%z nemovitostine
Estonsko (EE)0.13%pozemkováne
Turecko (TR)0.13%z nemovitostiano
Litva (LT)0.20%z nemovitostiano
Německo (DE)0.20%z nemovitostiano
Slovensko (SK)0.22%z nemovitostiano
Norsko (NO)0.23%z nemovitostiano
Slovinsko (SI)0.26%z nemovitostine
Maďarsko (HU)0.29%z nemovitostine
Švédsko (SE)0.35%z nemovitostiano
Finsko (FI)0.36%z nemovitostiano
Irsko (IE)0.37%z nemovitostiano
Lotyšsko (LV)0.41%z nemovitostiano
Portugalsko (PT)0.43%z nemovitostiano
Španělsko (ES)0.52%z nemovitostine
Nizozemsko (NL)0.53%z nemovitostiano
Belgie (BE)0.55%z nemovitosti (a)ano
Itálie (IT)0.58%z nemovitostine
Dánsko (DK)0.71%z nemovitostiano
Polsko (PL)0.91%z nemovitostiano
Island (IS)1.02%z nemovitostine
Řecko (GR)1.09%z nemovitostine
Francie (FR)1.25%z nemovitostiano
Británie (GB)1.93%z nemovitostiano
Poznámka: (a) Daň z imputovaného nájemného. Platí pro strojní zařízení.

Zdroj: Výpočty pro studii „Majetková daň jako podíl z ceny nemovitosti“ vycházejí z údajů OECD z roku 2018, „Globální statistika výnosů: 4100 daní z nemovitého majetku,“ naposledy aktualizovaná v červenci 2020, https://stats.oecd.org /Index.aspx?DataSetCode=RS_GBL; z údajů Mezinárodního měnového fondu, „Investiční a kapitálová datová sada: soukromý kapitál (v aktuálních cenách),“ https://www.imf.org/external/np/fad/publicinvestment/#5. Typ daně z nemovitosti a to, zda je odpočitatelná dostupné v PwC, „Worldwide Tax Summaries,“ https://taxsummaries.pwc.com/ (údaje za rok 2020).



Nejnižší majetkovou daň jako podíl z ceny nemovitosti má Lucembursko, a to 0,05 %. Druhou nejnižší má Švýcarsko, a to 0,08 %. Na třetím místě následuje Česká republika a Rakousko s 0,09 %. Nejvyšší daně z majetku jako podíl z ceny nemovitosti se vyskytují ve Velké Británii (1,93 %), Francii (1,25 %) a v Řecku (1,09 %).

Estonsko je jedinou zemí v této studii, která zdaňuje pouze pozemky, což znamená, že její daň z nemovitostí je nejúčinnější.

Zdroj: taxfoundation.org 6.8.2020



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Ačkoli má Švýcarsko o desetinu menší daň z nemovitosti je pro úplnost nutno dodat, že se ve Švýcarsku platí roční daň z motorových vozidel. To, z čeho se daň vypočítává, se dle kantonů liší.

Daň se vypočítává z:Platí v kantonu
objemu motoru12 kantonů: Aargau, Fribourg, Glarus, Graubünden, Luzern, Nidwalden, Obwalden, Schaffhausen, Solothurn, Thurgau, Valais, Zug
maximální přípustné váhy vozidla7 kantonů: Appenzell-Innerrhoden, Appenzell-Ausserrhoden, Bern, Bazilej-venkov, Jura, St. Gallen, Uri
výkonu motoru1 kanton: Ženeva
výkonu motoru a maximální přípustné váhy vozidla3 kantony: Schwyz, Ticino, Vaud
objemu motoru a maximální přípustné váhy vozidla1 kanton: Curych
z váhy prázdného vozidla a emisí CO2 1 kanton: Bazilej-město
z emisí CO2 1 kanton: Neuchâtel
Zdroj: comparis.ch


Například kanton Bern vypočítá daň z maximální přípustné hmotnosti vozu. Za prvních 1000 kg hmotnosti si účtuje 240 franků (6000 korun). Každých dalších 1 000 kg je pak zdaněno o 14 % méně než předchozí daňová sazba. Pro srovnání medián měsíční švýcarské mzdy je přes 6000 franků (150 000 korun).

Je dobrou zprávou, že v některých ukazatelích se blížíme švýcarským standardům. Ať už je to výše daně z nemovitostí nebo např. poměr státního dluhu k HDP. Tyto standardy bychom neměli překračovat.

Poměr státního dluhu k HDP (v procentech HDP). Plnou modrou čarou Švýcarsko, tečkovanou černou čarou Česká republika. Zdroj: tradingeconomics.com

Bilaterální smlouvy Švýcarska s EU


Přehled smluv Overview of the bilateral agreements (admin.ch)

Dvoustranné dohody do roku 1999
Svobodný obchod
Pojištění
Celní zjednodušení a bezpečnost

Dvoustranné dohody I (1999)
Volný pohyb osob
Technické překážky obchodu TBT
Trhy veřejných zakázek
Zemědělství
Výzkum
Civilní letectví
Pozemní doprava

Dvoustranné dohody II (2004)
Schengen/Dublin
Automatická výměna informací AEOI (bývalá smlouva o zdanění úspor)
Boj proti podvodům
Zpracované zemědělské produkty
Kreativní Evropa
Životní prostředí
Statistiky
Důchody
Vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež

Hlavní bilaterální smlouvy s EU prezentace english

Zdroj: admin.ch

Z vnitřního trhu EU nejvíce profituje Švýcarsko (které není členem EU)

Jednotný trh EU je největším hospodářským prostorem na světě. Na papíře zaručuje volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Co však jednotný trh přináší Evropanům ve skutečnosti? Komplexní studie německé společnosti Bertelsmann zkoumala dopad vnitřního trhu EU na skutečné příjmy v evropských regionech.

Evropský vnitřního trh zlevňuje obchodování mezi členskými zeměmi, protože odpadají cla a ostatní poplatky. Také pracovní síly a investice se mohou snáze přesouvat tam, kde vynášejí více.


Roční přírůstek HDP na obyvatele v důsledku jednotného trhu EU, dle cen roku 2016.

Světle žlutá barva = nejmenší přírůstek (od 120 eur). Tmavě modrá = největší přírůstek (do 3 600 eur).

Kliknutím na obrázek otevřete interaktivní mapu. Švýcarsko, Norsko a Island nejsou členy EU, ale jednotný trh jim přináší víc než průměr EU. Lichtenštejnsko nebylo hodnoceno.



Výsledek

Jednotný trh EU je jedním z největších motorů prosperity v Evropě. Ačkoli některé regiony získávají více než jiné, každý vyhrává – jednotný trh EU v průměru zvyšuje příjmy svých občanů přibližně o 840 eur na osobu a rok. Jednotný trh má ale i zásadní nevýhody.


Evropský trend: střed poráží periferii

Studie zjistila dva hlavní trendy. První: největší užitek nemají největší ekonomiky, ale především relativně malé, ale silné země založené na vývozu. Druhý: země a regiony v geografickém středu Evropy mají z jednotného trhu největší zisk.

Největší příjmy na osobu a zemi získává Švýcarsko (2 900 eur), Lucembursko (2 800 eur) a Irsko (1 900 eur). Belgie, Rakousko a Nizozemsko patří také k nejlepším profitujícím. „Největšími vítězi jsou malé země, které hodně obchodují a mají konkurenceschopné ekonomiky,“ říká Dominic Ponattu, spoluautor studie. „Pro země, jako je Nizozemsko nebo Rakousko, je jednotný trh k nezaplacení, protože mají konkurenceschopná průmyslová odvětví, ale jsou závislé na vývozu s ohledem na jejich malé domácí trhy,“ říká Ponattu. Na druhé straně jsou příjmy z jednotného trhu mnohem nižší v jižní Evropě, částečně proto, že zaostává v konkurenceschopnosti. Například ve Španělsku činí zisk 590 eur na obyvatele a rok, v Portugalsku 500 eur a Řecku 400 eur.

Největšími vítězi jednotného trhu EU jsou tedy malé země, které hodně obchodují a mají konkurenceschopné ekonomiky.

Absolutním vítězem je Švýcarský kanton Curych se ziskem na obyvatele ve výši 3 590 eur. Česká republika pro srovnání získává okolo 600 eur na obyvatele.

Nejnižších zisků na obyvatele z jednotného trhu dosáhli obyvatelé venkovských oblastí ve východní a jižní Evropě. Regiony v Bulharsku, Rumunsku a Řecku jsou regiony s nejnižšími příjmy ve výši 120 eur až maximálně 500 eur. Je však třeba poznamenat, že EU přijímá protiopatření a země jako Bulharsko, Rumunsko a Řecko dostávají značné prostředky z programů v rámci regionální politiky EU.

Bertelsmann je německá soukromá mediální společnost poskytující dále služby v oblasti podnikání a vzdělávání. Založená v roce 1835 působí v asi 50 zemích po celém světě. Vlastní televizní společnost RTL Group, vydavatelství Penguin Random House, časopisy Gruner a Jahr, hudební společnost BMG, společnosti Arvato, Bertelsmann Printing Group, Bertelsmann Education Group a Bertelsmann Investments. V roce 2019 měla společnost 126 000 zaměstnanců a dosáhla tržeb 18,0 miliard EUR (450 mld. korun).



Zdroje: wikipedia.org, bertelsmann.com 8.5.2019



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Je potvrzeným faktem, že volný obchod přináší hospodářský růst. USA se staly jednou z nejvíce prosperujících zemí v historii. Svou roli v tom nepochybně sehrálo zrušení mezistátních cel a volný vnitrostátní obchod. Stejnou politiku zavedlo i Švýcarsko ve svých počátcích moderního státu (po roce 1848).

Nicméně volný obchod a volný pohyb pracovních sil má i své stinné stránky. Například populace Británie se od roku 2004 zvýšila o 6 milionů (10%). Z velké části díky rozšíření jednotného trhu o země východního bloku. Pro Brity začal být problém zajistit si praktického lékaře nebo školu pro děti. Někteří cizinci pak zásadním způsobem zneužívali sociální systém. Desetiletí před tím zažilo rozvrat zase tradiční britské rybářství, když v roce 1976 otevřela Británie v rámci zavádění jednotného trhu své vody pro konkurenci ze zemí Evropské hospodářské komunity (ta se v roce 1993 stala součástí EU).

Nevýhody nakonec převážily výhody a Británie dne 31. 1. 2020 EU a jednotný trh opustila.

Švýcaři se cestou zcela otevřeného trhu nikdy nevydali. Obchodní podmínky s EU si vyjednali sobě na míru prostřednictvím několika desítek bilaterálních smluv. Své zemědělství si chrání dovozními cly (na některé druhy zeleniny, masa a mléčných výrobků platí cla vyšší než 100%), na pracovníky z EU si stanovili kvóty, přednost na trhu práce pro švýcarské občany ukotvili přímo v ústavě. Možná právě díky tomu profitují z jednotného trhu nejvíce.

Článek 121a švýcarské ústavy.



Řecko je členem „EU“ již od roku 1981, Portugalsko od roku 1986. V HDP na obyvatele jsou na tom však hůře než my. Členství v EU jim očividně zásadní hospodářský růst nepřináší. Něco podobného lze očekávat i u nás.

Zával legislativy z EU nyní spíše jen „zabetonuje“ státy v jejich hospodářských pozicích. Pokud se chceme posunout dále a dohnat naše západní sousedy Rakousko a Německo (HDP na obyvatele máme proti nim stále poloviční), budeme muset zvolit jinou cestu.

Myslíte si, že je potřeba zcela změnit náš přístup k zahraniční politice, a že by nám v tom mělo být vzorem Švýcarsko? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.



Nejjednodušší administrativu k DPH mají Švýcaři

Podnikající osoby jsou od určitého obratu povinny odvádět daň z přidané hodnoty (DPH) za zboží a služby prodávané konečným spotřebitelům. Administrativní zátěž spojená s placením daně se v jednotlivých zemích výrazně liší. Níže uvedená mapa ukazuje, jak složité či jednoduché je odvádění DPH v evropských zemích.

CZ – Česká republika, 102 – nutný počet hodin za rok, #36 – pořadí v Evropě. Zdroj: taxfoundation.org



Nejjednodušší administrativu k DPH v Evropě má Švýcarsko, tam vyžaduje pro středně velké podniky jen 8 hodin ročně, následuje 14 hodin v Estonsku a 22 hodin v Lucembursku. Naproti tomu administrativa k DPH vyžaduje nejvíce času v Bosně a Hercegovině (262 hodin), na Ukrajině (199 hodin) a v Polsku (172 hodin).

ZeměNutný počet hodin za rok
Švýcarsko (CH)8
Estonsko (EE)14
Luxembursko (LU)22
Finsko (FI)24
Malta (MT)24
Británie (GB)25
Španělsko (ES)26
Irsko (IE)29
Itálie (IT)30
Francie (FR)31
Nizozemsko (NL)34
Kypr (CY)34,5
Rakousko (AT)35
Švédsko (SE)36
Dánsko (DK)40
Island (IS)40
Norsko (NO)40
Německo (DE)43
Litva (LT)43
Severní Makedonie (MK)44
Bělorusko (BY)47
Chorvatsko (HR)52
Moldávie (MD)55
Rumunsko (RO)56
Lotyšsko (LV)66
Řecko (GR)69
Slovinsko (SI)69
Belgie (BE)75
Turecko (TR)75
Slovensko (SK)84
Srbsko (RS)85
Kosovo (XK)85,5
Albanie (AL)87
Portugalsko (PT)90
Maďarsko (HU)96
Česká republika (CZ)102
Bulharsko (BG)161
Černá Hora (ME)164
Polsko (PL)172
Ukraina (UA)199
Bosna and Hercegovina (BA)262
San Marino (SM*)
Tabulka: Náročnost administrativy k DPH, přehled zemí Evropy, 2018.



V průměru v Evropě vyžaduje administrativa k DPH pro středně velké podniky 68 hodin ročně, celosvětový průměr je pak 90 hodin.

Zdroj: taxfoundation.org 11.6.2020



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Jednoduchost by měla být jedním ze základních principů daňové politiky. Daňová složitost – administrativní zátěž podniků na odvádění daní z práce, daně z příjmu právnických osob a DPH je v některých zemích relativně vysoká, v jiných je poměrně nízká. Zjednodušení daňových systémů snižuje administrativní náklady spojené s odváděním daní a uvolňuje zdroje pro produktivnější činnosti.

Myslíte si, že se máme od Švýcarů co učit? Myslíte si, že by nám převzetí švýcarského daňového systému pomohlo k hospodářskému růstu a prosperitě? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.



Švýcarsko má strop DPH 7,7%

ČR má z EU nařízeno minimum DPH 15%



Žijí Švýcaři z obchodu s nacisty a židovských peněz?

Klasickým vysvětlením švýcarské prosperity je tvrzení, že Švýcaři se mají dobře, protože žijí z obchodu s nacisty a z ukradených židovských peněz. Jak to tedy je?

Je pravdou, že jak Švýcarsko (prostřednictvím centrální banky), tak švýcarské společnosti v rámci neutrality obchodovaly s nacistickým Německem.

Švýcarsko (od roku 1942 kompletně obklopené zeměmi Osy) záviselo z poloviny na dovozu potravin a téměř kompletně na dovozu paliv.

Již v dubnu 1939 schválil švýcarský parlament usnesení o zvýšení zemědělské produkce. Friedrich Traugott Wahlen, jako šéf švýcarského federálního úřadu pro výživu v období války, naplánoval takzvanou „zúrodňovací bitvu“.

Švýcaři naopak ovládali důležité transalpské železniční tunely mezi Německem a Itálií a disponovali značnou výrobní kapacitou elektrické energie, která byla relativně v bezpečí před možným leteckým útokem. Nejvýznamnějším švýcarským vývozem během války byly přesné obráběcí stroje, hodinky, drahokamová ložiska (používaná v bombových zaměřovačích), elektřina a mléčné výrobky.

Až do roku 1936 byl švýcarský frank jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a Spojenci i Němci kupovali velké množství franků od Švýcarské národní banky výměnou za zlato. Stejně tak Švýcarská národní banka vykupovala franky za zlato. Německá měna nebyla v zahraničí během války akceptována jako platidlo.

Po válce Švýcaři zveřejnili, že Německu prodali 1,2 miliardy švýcarských franků, ale poznamenali, že se Spojenci obchodovali více než s fašistickou Osou a jen samotné USA nakoupily více než Německo.

Nákupy a prodeje švýcarských franků jednotlivými zeměmi a organizacemi od 1. září 1939 do 30. června 1945 (čísla jsou uvedeny v milionech franků). Purchases = nákupy franků, sales = prodeje franků, net = rozdíl. Zdroj Wikipedie


Jak se po válce vypořádalo Švýcarsko se svým obchodem s nacisty a židovskými penězi v bankách?


Poválečné vyrovnání

Hned v roce 1945 švýcarská vláda zkonfiskovala německý kapitál a majetky ve Švýcarsku.

Dne 22. května 1946 uzavřela švýcarská Vláda ve Washingtonu dohodu o předání části zabaveného německého majetku Spojencům. Švýcaři se dále zavázali, že dají 250 miliónů franků ve zlatě na poválečnou rekonstrukci Evropy (uskutečněno 6. června 1947). Druhou smlouvou z roku 1952 se zavázali dát na obnovu Evropy dalších 121,5 mil. franků v hotovosti (uskutečněno 2. dubna 1953). Součet těchto částek by dnes přepočten dle ceny zlata a švýcarského franku odpovídal zhruba 150 mld. korun. Švýcarsko navíc v té době mělo jen zhruba 4,5 mil. obyvatel.

20 Swiss francs (1897-1949) design
Zlatý švýcarský dvacetifrank ražený v letech 1897-1949. Průměr mince 21 mm, ryzost 900/1000, obsah zlata 5,8 g. Zdroj: goldadvert.com


V roce 1952 byl vydán federální zákon, podle něhož měly banky ohlásit majetek, který jim svěřili lidé, o nichž se dalo předpokládat, že se stali obětí nacismu. Objevilo se 9,5 miliónu franků. Přepočteno dle ceny zlata a franku by to dnes odpovídalo částce zhruba 3,8 mld. korun. Tři čtvrtiny dostali přímí dědicové a zůstatek byl rozdělen mezi Švýcarskou federaci židovských obcí a Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

V roce 1995 začal jednat Světový židovský kongres (organizace založená v roce 1936 v Ženevě) se švýcarskou vládou a bankami ohledně účtů, které zůstaly od konce 2. světové války nečinné. V USA byla podána řada občanských žalob za navrácení peněz z těchto účtů.


Uzavřená kapitola

Výkonný ředitel Světového židovského kongresu Elan Steinberg v New Yorku prohlásil, že Židům nejde ani tak o peníze, jako o pravdu. „Výsledek celé této záležitosti musí být morální, ne finanční. Hlavním je uzavřít jednu z nejsmutnějších kapitol v dějinách židovství.“

Švýcarské banky UBS a Credit Suisse následně zveřejnily seznam zhruba 2000 jmen neaktivních účtů. V srpnu 1998 byla s těmito bankami podepsána dohoda, ve které souhlasily vyplatit 1,25 mld. švýcarských franků do fondu v USA, který měl následně vyplatit tyto peníze pozůstalým. Tato částka přepočtena dle ceny zlata a franku by dnes odpovídala zhruba 110 mld. korun.

Žádostí přišlo okolo 100 000. Byla ovšem napadena objektivita rozdělování těchto peněz. Proces vyplácení proto začal až v roce 2001 a trval do roku 2013.

Spolu s tím v roce 1997 švýcarská Vláda spolu se Švýcarskou národní bankou vytvořila humanitární fond ve výši 300 mil. franků. Přepočteno dle ceny zlata a franku by to dnes odpovídalo zhruba 24 mld. korun.

Taková jsou stručná fakta o vyrovnání závazků Švýcarů za 2. světovou válku.

Zdroje: snb.ch, wikipedia.org, americanswiss.org, geschichte-schweiz.ch, ihned.cz 8.11.1996 a phdn.org 14.3.2002



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Respektovaná měna a obchody v rámci neutrality mohou být jedním z důvodů, proč Švýcarsko nebylo Německem napadeno. Svou roli nepochybně hrál také hornatý terén, dobře organizovaná obrana a odhodlání Švýcarů se bránit, stejně jako infrastruktura připravená k okamžité destrukci trhavinami.

Švýcaři se dokázali ubránit hned dvěma světovým válkám, absolutistickým monarchiím, nacismu, fašismu i komunismu. Není na čase začít se učit od úspěšných? Začít budovat hluboce demokratický a decentralizovaný stát, respektovanou stabilní měnu, soběstačnou ekonomiku a deklarovat ozbrojenou neutralitu? My si myslíme, že ano, a prosazovat vše výše uvedené je náš cíl.

Zdravotnický systém Švýcarska

Univerzitní nemocnice v Lausanne, kanton Vaud. Budova pohotovostního příjmu s přistávacími místy pro helikoptéry na střeše.



Švýcarský systém zdravotní péče je vysoce decentralizovaný a klíčovou roli v jeho fungování hrají kantony.

Zdravotnický systém je financován prostřednictvím měsíčních plateb z povinného veřejného zdravotního pojištění, daní (většinově kantonálních), z příspěvků ze systému sociálního pojištění a spoluúčasti pacientů. Pokrytí zahrnuje většinu návštěv lékařů, nemocniční péči, léky, přístroje, domácí péči, lékařské služby dlouhodobé péče a fyzioterapii.

Obyvatelé Švýcarska jsou ze zákona povinni si zakoupit zdravotní pojištění u soukromých neziskových pojišťoven. Za všechny služby platí dospělí také roční spoluúčast, která má daný strop.

Ke službám, které nejsou kryty povinným veřejným zdravotním pojištěním, si lze zakoupit doplňkové soukromé pojištění – to umožňuje širší výběr lékařů a lepší ubytování v nemocnici.


Jak funguje zdravotní pojištění ve švýcarsku?

Historicky poskytovalo zdravotní pojištění ve Švýcarsku mnoho malých soukromých pojišťoven. Po několika pokusech o zavedení systému veřejného zdravotního pojištění přijala federální vláda v roce 1994 zákon o zdravotním pojištění založený na modelu soukromého pojištění. Cílem zákona bylo:

• posílit rovnost občanů zavedením společného financování a dotací pro domácnosti s nízkými příjmy
• rozšířit nabídku a zajistit vysokou úroveň zdravotnických služeb
• zastavit rostoucí náklady na zdravotní péči

Od vstupu v platnost v roce 1996 se krytí nákladů z veřejného zdravotního pojištění blíží 100 procentům. Občané jsou ze zákona povinni si platit zdravotní pojištění a kantony zajišťují dodržování předpisů. Pojistné smlouvy se obvykle vztahují na jednotlivce a pro závislé osoby je třeba zakoupit samostatné pojistky.

Nově příchozí obyvatelé si musí zakoupit zdravotní pojištění do tří měsíců od příjezdu do Švýcarska a krytí platí zpětně od data příjezdu. Návštěvníci, kteří pobývají ve Švýcarsku krátkodobě, si péči hradí sami (náklady si hradí z jakéhokoli pojistného krytí, které mají v sjednáno v domovských zemích).

Neexistence povinného zdravotního pojištění pro přistěhovalce bez dokladů zůstává nevyřešeným problémem.


Úlohy vlády

Povinnosti a odpovědnosti ve švýcarském systému zdravotní péče jsou rozděleny mezi federální, kantonální a obecní vlády. Každý z 26 kantonů má svou vlastní ústavu a je odpovědný za poskytování licencí, podporu zdraví prostřednictvím prevence nemocí, koordinaci nemocničních služeb a financování institucí a individuální léčby???.

Federální vláda reguluje financování systému veřejného zdravotního pojištění, zajišťuje kvalitu a bezpečnost léků a zdravotnických prostředků, dohlíží na iniciativy v oblasti veřejného zdraví a podporuje výzkum a vzdělávání zdravotníků. Obce jsou odpovědné zejména za organizaci a poskytování dlouhodobé péče (pečovatelské domy a služby domácí péče) a další služby sociální podpory zranitelným skupinám obyvatel.

Jelikož je zdravotní péče do značné míry decentralizovaná, klíčové subjekty pro správu zdravotnických systémů existují hlavně na kantonální úrovni. Každý kanton má svého vlastního přímo??? voleného ministra zdravotnictví. Důležitou roli hraje koordinační politický orgán – Švýcarská konference kantonálních ministrů zdravotnictví.

Mezi další důležité orgány a úřady související se zdravím patří:

• Federální úřad pro veřejné zdraví, který je hlavním národním regulátorem???, dohlíží na zákonné uplatňování povinného zdravotního pojištění, schvaluje výši zákonného pojistného, určuje výši zákonného krytí (včetně hodnocení zdravotnických technologií) a určuje ceny léčiv. Úřad je také odpovědný za národní zdravotní strategie týkající se podpory zdraví, prevence nemocí a možnosti dosažení maximálního zdraví jednotlivce.

• Švýcarské federální ministerstvo vnitra formálně definuje koš služeb financovaný ze společného zdravotního pojištění hodnocením, zda jsou služby vhodné a nákladově efektivní. V tomto úkolu je podporováno Federálním úřadem pro veřejné zdraví a agenturou Swissmedic, která autorizuje a dohlíží na terapeutické produkty.

• Nezisková společnost SwissDRG AG je odpovědná za definování, rozvoj a upravování národního systému relativních váhových nákladů, který slouží k určení výše plateb poskytovatelům lůžkové péče.

Gesundheitsförderung Schweiz je nezisková organizace, která je ze zákona pověřena prováděním programů na podporu zdraví a poskytuje veřejné informace o zdraví obyvatel.

• Asociace pacientů a národní ombudsman pro zdravotní pojištění se zabývají zastupováním poškozených pacientů.



Úloha povinného veřejného zdravotního pojištění

V roce 2016 představovaly celkové výdaje na zdravotnictví ve Švýcarsku 12,2% HDP (80,7 miliard franků, 2 biliony korun). Veřejně financované zdravotnictví představuje 62,8% výdajů na zdravotnictví, neboli 7,7% HDP. Systém veřejného zdravotního pojištění má tři proudy financování:

• Povinné pojistné na zdravotní pojištění představovalo v roce 2016 35,65% celkových výdajů na zdravotnictví.

• Obecné daně financovaly v roce 2016 17,3% celkových výdajů na zdravotnictví, přičemž kantonální daně činily 15,0%, městské daně 1,8% a federální daně 0,4%.

• Příspěvky z dalších systémů sociálního pojištění, včetně vojenského, starobního a invalidního pojištění, tvořily v roce 2016 10,0% výdajů.

Povinné zdravotní pojištění nabízejí konkurenční neziskové pojišťovny na kantonálních burzách. Není sponzorováno zaměstnavateli. Na pojišťovny dohlíží Federální úřad pro veřejné zdraví.

Celkem 56 pojišťoven na burzách poskytuje pojištění pro tři odlišné věkové skupiny: děti do 18 let, mladí dospělí 19 až 25 let a dospělí 26 a více – u každé skupiny na šesti různých úrovních spoluúčasti. Kromě základního pojištění (základní pokrytí služeb s volnou volbou lékaře) existují různé alternativy, které nabízejí konkrétního poskytovatele: od organizací pro udržování zdraví (kliniky); přes praktické lékaře, kteří v případě nemoci vyžadují počáteční konzultaci; po tzv. call centra, v nichž pacienti volají na konzultační linku a teprve poté případně navštíví lékaře. V roce 2016 si 65,7% pojištěnců zvolilo alternativní pojistný plán. Některé zdravotní plány nabízejí také úrazové připojištění.

V roce 2018 činilo průměrné roční pojistné ve Švýcarsku 5 584 franků (139 600 korun). Mezi pojišťovnami a pojistnými plány však mohou existovat významné rozdíly v pojistném. V roce 2018 se průměrné roční kantonální pojistné pohybovalo od 4 248 franků (106 200 korun) do 7 102 franků (177 550 korun) pro dospělé se standardním modelem pojištění, úrazovým připojištěním a minimální spoluúčastí 300 franků (7 500 korun). Medián švýcarské měsíční mzdy činí 6 500 franků (162 500 korun).

Jednotlivci platí pojistné prostřednictvím pojišťovny dle svého výběru. Poté jsou finanční prostředky mezi pojišťovnami přerozděleny centrálním fondem v souladu se schématem vyrovnávání rizik upraveným dle specifik kantonu, věku, pohlaví a hlavních výdajů v předchozím roce, jako jsou pobyty v nemocnicích nebo v pečovatelských domech a náklady na léky.


Úloha soukromého zdravotního pojištění

Soukromé zdravotní pojištění představovalo v roce 2016 6,7% z celkových výdajů. O počtu osob krytých těmito plány nejsou k dispozici žádné údaje. Soukromé zdravotní pojištění slouží k úhradě služeb, které nejsou hrazeny z povinného veřejného zdravotního pojištění, a k zajištění svobodného výběru nemocnic nebo lékařů a preferovaného ubytování v nemocnici.

Soukromé zdravotní pojištění je regulováno švýcarským úřadem pro dohled nad finančními trhy (Finma). Pojišťovny mohou měnit spotřební koš hrazených služeb a výši pojistného a mohou odmítnout žadatele na základě jeho anamnézy. Ceny služeb jsou obvykle sjednávány přímo mezi pojišťovnami a poskytovateli zdravotnických služeb.

Na rozdíl od pojišťoven poskytujících povinné pojištění jsou soukromé pojišťovny ziskové. Soukromé pojišťovny však mají často neziskovou pobočku nabízející povinné zdravotní pojištění. Pro soukromé pojišťovny je nezákonné nabízet soukromého pojištění na základě zdravotních informací získaných prostřednictvím povinného zdravotního pojištění. Toto pravidlo ale není snadno vymahatelné. Zaměstnavatelé ve Švýcarsku nenabízejí soukromé pojištění (narozdíl třeba od USA).


Služby hrazené z povinného zdravotního pojištění

Povinné zdravotní pojištění kryje:

• nemocniční lůžkové služby
• většinu služeb praktických lékařů a specializovaných lékařů
• rozsáhou nabídku léků a zdravotnických prostředků
• služby domácí péče (zvané Spitex)
• fyzioterapii (pokud je předepsána)
• některá preventivní opatření včetně vybraných druhů očkování, vybraných obecných zdravotních vyšetření a screeningů u vysoce rizikových pacientů
• mateřskou péči včetně prenatálních prohlídek, porodu, poporodní péče a poradenství při kojení
• ambulantní péči pro duševně nemocné v případě, že ji poskytují nebo delegují lékaři
• nezbytnou lékařskou dlouhodobou péči
• hospicovou péči (pro vybraná onemocnění)

Trvalé lékařské vybavení jako např. invalidní vozík není kryto. Sluchadla jsou financována pouze pokud nejsou kryta pojištěním pro případ stáří a invalidity. Péče o zuby u dospělých z velké části není hrazena, stejně jako brýle a kontaktní čočky pro dospělé (pokud nejsou z lékařského hlediska nutné); tyto služby a pomůcky jsou však hrazeny pro děti do 18 let.


Sdílení nákladů a finanční spoluúčast

Základní spoluúčast: (anglicky odečitatelná částka „deductible“, ve Švýcarsku často označovaná jako „frančíza“) je částka, kterou za léčbu musí pojištěnec každý rok nejpve uhradit z vlastní kapsy a teprve po dosažení této částky začne pojišťovna vyplácet na další léčbu peníze.

V rámci povinného zdravotního pojištění musí švýcarské pojišťovny nabízet minimální roční spoluúčast 300 franků (7 500 korun) pro dospělé a nulovou spoluúčast pro děti ve věku do 18 let. Pojištěné osoby se mohou rozhodnout pro vyšší spoluúčast, která má strop 2 500 franků (62 500 korun) pro dospělé a 600 franků (15 000 korun) pro děti.

Pokud si pojištěnec zvolí vyšší spoluúčast, snižuje se mu výše platby za povinné zdravotní pojištění.

V roce 2016 se zhruba 54% všech pojištěných osob rozhodlo pro model pojištění s minimální spoluúčastí 300 franků (7 500 korun) a přibližně 46% pojištěnců zvolilo model s vyšší spoluúčastí a nižším pojistným.

Průběžná spoluúčast: (anglicky spolupojištění „coinsurance“ nebo také zádržný poplatek „retention fee“). Po překročení částky základní spoluúčasti musí pojištěnec dále platit 10% veškerých nákladů na léčbu. Průběžná spoluúčast má však také strop – 700 franků (17 500 korun) pro dospělé a 350 franků (8 750 korun) pro děti.

U značkových léků, které mají obecnou alternativu, se místo průběžné spoluúčasti 10% účtuje spoluúčast 20%. U pobytů v nemocnici se za den hospitalizace účtuje průběžná spoluúčast 15 franků (375 korun).

Sdílení nákladů v rámci povinného zdravotního pojištění představovalo v roce 2016 5,3% celkových výdajů na zdravotnictví.


Záchranné sítě

Mateřská péče (předporodní péče, porod a poporodní péče) a některá preventivní vyšetření (mamografy a vyšetření rakoviny tlustého střeva a konečníku) jsou plně kryty, a proto jsou osvobozeny od spoluúčasti. Děti nebo studující mladí dospělí (do 25 let) jsou osvobozeni od poplatků za lůžkovou péči.

Jednotlivcům nebo domácnostem s nízkými příjmy poskytují Federální vláda a kantony dotace na platby povinného zdravotního pojištění; minimální hodnoty příjmu pro nárok na dotaci se v jednotlivých kantonech značně liší. Celkově 27,3% obyvatel v roce 2016 využívalo individuální dotace na pojistné. Obce nebo kantony hradí povinné zdravotní pojištění příjemcům sociální pomoci a příjemcům doplňkových dávek ve stáří a invaliditě. Existuje také strop poplatku za léky na předpis a za základní a odbornou péči – pro dospělé 3 200 franků (80 000 korun). Neexistuje žádný strop poplatku za nemocniční péči poskytovanou dospělým, viz tabulka níže.



Organizace systému poskytovatelů služeb a jejich odměňování

Vzdělávání lékařů: Lékařská příprava probíhá na veřejných vysokých školách v šestiletém programu. Po obdržení federálního lékařského diplomu absolventi vstupují do fáze odborné přípravy. Titul „specialista“ je jednou z podmínek pro výkon medicíny v samostatné lékařské praxi.

Přestože je zvýšení národní kapacity pro vzdělávání zdravotnických pracovníků vysokou prioritou strategie Zdraví 2020, na některých univerzitách může platit omezení pro přijetí. Nároky na předchozí vzdělání jsou stanovovány na federální úrovni. Školné se liší podle zvolené univerzity a pro švýcarské studenty se pohybuje v rozmezí 1 000 až 1 700 franků (25 000 až 42 500 korun). Některé kantony nabízejí stipendia na pokrytí školného.

Odpovědnost za zajištění přiměřeného přísunu poskytovatelů zdravotní péče je odpovědností kantonů.

Základní péče: Registrace u praktického lékaře není nutná a většina lidí má obecně svobodnou volbu mezi soukromými praktickými lékaři, kromě těch, kteří jsou zapsáni v programech řízené péče. V roce 2017 bylo 42,9% lékařů v ambulantním sektoru klasifikováno jako praktický lékař (včetně pediatrů). Zatímco 53,7% lékařů (praktických lékařů a specialistů) mělo samostatnou soukromou ordinaci, zbytek pracoval v zaměstnaneckém poměru ve společných ordinacích o průměrném počtu lékařů 4,2. Medián počtu pacientů na jednu ordinaci praktického lékaře v roce 2015 byl 1779.

Základní (a odborná) péče má sklon být zaměřena na lékaře, přičemž relativně malou roli hrají zdravotní sestry a další zdravotníci. Lokální lékařské sítě se sdílenými zdroji a koordinací mezi všemi zúčastněnými stranami jsou stále běžnější.

Neexistují žádné konkrétní finanční pobídky pro praktické lékaře, aby se starali o chronicky nemocné pacienty, a neprovádějí se žádné konkrétní reformní snahy o zapojení praktických lékařů do sdružených plateb pro pacienty s chronickým onemocněním, jako je cukrovka (sdružená platba umožňuje všechny potřebné služby pro pro zvládání chronické nemoci zakoupit jako jeden produkt za nižší cenu, než všechny služby oddděleně).

Kromě některých plánů řízené péče, v nichž jsou skupiny lékařů placeny kapitací, je většina praktických lékařů placena podle národní stupnice poplatků za služby zvané TARMED, která byla zavedena v roce 2004.

Poplatky TARMED jsou každoročně sjednávány mezi asociacemi zdravotních pojišťoven a kantonálními asociacemi poskytovatelů zdravotnických služeb nebo mohou být stanoveny kantonální vládou, pokud se strany nedohodnou. Fakturace nad plán poplatků není povolena.

Medián příjmu lékařů základní péče byl v roce 2014 u nezávislých lékařů 236 885 franků (5,9 mil. korun) a 155 752 franků (3,9 mil. korun) u lékařů v zaměstnaneckém poměru; obojí byly nižší než medián příjmů všech specializovaných lékařů.

Ambulantní odborná péče: V ambulantním sektoru bylo v roce 2017 klasifikováno jako specialista 57,1% lékařů pracujících v soukromých ordinacích; jsou to většinou osoby samostatně výdělečně činné. Obyvatelé mají bezplatný přístup (bez doporučení) ke specialistům, pokud nejsou zapsáni v programu řízené péče (kde mají jednoho stálého lékaře).

Stejně jako praktičtí lékaři jsou specialisté placeni poplatky za služby podle národní stupnice poplatků TARMED a nemohou účtovat poplatky nad rámec tarifu. Pro odborníky také neexistují žádné finanční pobídky.

Odborné ordinace se obvykle koncentrují v městských oblastech a v blízkosti nemocnic akutní péče. Švýcarský systém umožňuje specialistům ošetřovat pacienty s povinným veřejným i se soukromým pojištěním.

Administrativní mechanismy pro přímé platby mezi pacienty a poskytovateli služeb: Povinné zdravotní pojištění umožňuje různé způsoby plateb. Poskytovatelé mohou fakturovat pacientovi, který provede platbu a zpětně požaduje náhradu u pojišťovny. Alternativně mohou poskytovatelé účtovat částku přímo pojišťovně. Pojišťovna poté vyúčtuje pacientovi dlužnou částku na spoluúčasti.

Péče po pracovní době: Za lékařskou péči po pracovní době jsou odpovědné kantony. Delegují služby (s poplatky stanovenými TARMED) na kantonální asociace lékařů, které organizují sítě urgentní péče ve spolupráci s jejich přidruženými lékaři. Švýcarští lékaři nejsou ze zákona povinni prostřednictvím těchto sítí poskytovat péči po pracovní době.

Sítě urgentní péče mohou zahrnovat sanitky a záchranné služby, pohotovostní služby v nemocnicích, kliniky bez nutnosti objednávky (provozované v nemocnicích nebo samostatně) a telefonní poradenské linky provozované nebo financované pojišťovnami. Tyto služby jsou většinou k dispozici 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Systém přiřazování lékařů či využívání sester ke stanovení naléhavosti zranění se v těchto sítích liší dle lokalit.

Neexistují žádné formální procesy pro výměnu informací mezi sítěmi urgentní péče a ordinacemi praktických lékařů, protože lidé nejsou povinni se registrovat.

Nemocnice: V roce 2016 existovalo ve Švýcarsku 283 nemocnic (102 nespecializovaných a 181 specializovaných nemocnic) s celkovým počtem 38 058 lůžek. Nemocnice jsou ve veřejném nebo soukromém vlastnictví. Nemocniční péče představovala v roce 2016 35,3% celkových výdajů na zdravotnictví.

Nemocnice dostávají nejméně 55% finančních prostředků od kantonů. Zbytek je kryt povinným zdravotním pojištěním a spoluúčastí pacientů. Služby hrazené z povinného zdravotního pojištění jsou účtovány prostřednictvím národního platebního systému DRG (systém klasifikace klinických případů do skupin). Neexistují žádné iniciativy k zavedení placení za výkon.

Za plánování nemocniční péče jsou odpovědné kantony a jsou právně vázány koordinovat své plány s ostatními kantony. Od roku 2012 mají pacienti nárok na péči v kterémkoli kantonu. Mechanismy odměňování závisí na pojistných smlouvách; v důsledku toho je možný poplatek za služby týkající se lůžkové péče, které nejsou hrazeny z povinného zdravotního pojištění.

Nemocničním lékařům se obvykle vyplácí mzda a lékaři ve veřejných nemocnicích mohou za návštěvu pacientů se soukromým pojištěním dostávat další platby.

Péče o duševní zdraví: Péče o duševní choroby je hrazena z povinného zdravotního pojištění, pokud je poskytována certifikovanými lékaři, včetně psychiatrů. Služby nelékařských odborníků, jako je psychoterapie poskytovaná psychology, jsou poskytovány pouze v případě, že jsou předepsány kvalifikovaným lékařem a poskytovány v jeho ordinaci.

Psychiatrické léčebny obvykle poskytují celou řadu služeb jako je psychiatrická diagnostika a léčba, psychoterapie, farmaceutická léčba a forenzní služby. Kliniky jsou nejčastěji specializované na vybraná onemocnění.

Existuje také široká škála sociálně-psychiatrických zařízení a ústavů denní péče, které jsou provozovány a financovány hlavně kantony. Sociálně-psychiatrická zařízení a ústavy denní péče často nabízejí stejné služby jako kliniky, obvykle však léčí pacienty s méně akutními příznaky.

Psychiatrická péče není systematicky integrována do primární péče. Někteří praktičtí lékaři poskytují služby v oblasti duševního zdraví.

Dlouhodobá péče a sociální podpora: Některé služby dlouhodobé péče jsou hrazeny z povinného zdravotního pojištění. Ústavní péče je poskytována v domovech s pečovatelskou službou a ústavech pro zdravotně postižené a chronicky nemocné osoby. Pacienti dostávají ambulantní domácí péči prostřednictvím specializovaných organizací.

Pokrytí paliativní péče poskytované v nemocnicích, pečovatelských domech, hospicích nebo doma je podobné pokrytí pohotovostními službami v těchto podmínkách. Hospicová péče je kryta, pokud souvisí s vybraným krytým onemocněním.

Neexistují finanční podpora, která by pacientům umožňovala organizovat si svou vlastní péči, ani neexistuje finanční podpora na národní úrovni pro neformální nebo rodinné pečovatele.



Zdroj: commonwealthfund.org 5.6.2020

Stavební řízení a povolení

Co se týká stavebnictví drží Švýcaři dva světové rekordy: nejdelší tunel (Gotthardský železniční tunel) a nad ním nejvýše položený maják. Maják se nachází ve výšce 2046 m n.m. a stál původně u ústí řeky Rýn. Později byl přemístěn na opačný konec řeky, na hranici rozvodí, kde Rýn pramení.



Protože je Švýcarsko federální stát složený z 26 kantonů, existuje zde 26 různých stavebních zákonů.

Stavební povolení obvykle obdržíte od místního úřadu, kde mají být stavební práce provedeny. Místní úřad spolupracuje s kantonálními úřady a se všemi ostatními, kdo se podílejí na vydání stavebního povolení.


Na co se vztahuje stavební povolení

Ačkoli existuje 26 různých stavebních zákonů, všechny kantony vyžadují stavební povolení pro:

• stavby budov od určité dané velikosti nebo objemu
• demolice budov od určité dané velikosti nebo objemu
• výkopové práce od určitého daného rozsahu
• úpravy stávajících budov určitého daného rozsahu
• změny užívání stávajících budov


Na co se nevztahuje

Stavební povolení se nevyžaduje pro:

• menší budovy, kritéria si stanovují kantony nebo obce
• drobné úpravy stávajících budov, které budovu nemění konstrukčně ani vzhledově
• údržbu budov


Vodopád na Rýnu u švýcarského města Neuhausen, kanton Schaffhausen.



Podklady

Všechny kantony vyžadují pro vydání stavebního povolení následující podklady:

• výkresy umístění budovy na pozemku
• výpis z katastru nemovitostí
• podrobné plány a zobrazení vzhledu budovy

v některých případech je nutná další dokumentace:

• fotodokumentace
• model budovy
• statické výpočty
• plná moc, pokud žadatel není vlastníkem dotyčné nemovitosti


Postup

Stavební povolení vydává místní stavební úřad, ten:

• zkoumá žádost o stavební povolení
• v případě potřeby žádá další orgány o povolení
• v případě potřeby požaduje úpravy plánů nebo jiných dokumentů
• předběžně schvaluje žádost a zveřejňuje projekt v úředním věstníku
• poskytuje veřejnosti přístup k celé dokumentaci na určité stanovené období, např. 20 dní
• činí konečné rozhodnutí, schvaluje žádost a uděluje stavební povolení, nebo žádost zamítá

Severní (nahoře) a jižní (dole) vstup do Gotthardského tunelu, oba zachycené na fotografiích ve stejný den 19. dubna 2017. Všimněte si také změny druhů stromů.


Opravné prostředky

Proti rozhodnutí stavebních úřadů

• o zamítnutí stavebního povolení
• o vydání stavebního povolení (v případě námitek třetí osoby, např. souseda)

se lze odvolat k vyššímu správnímu orgánu. Švýcarský federální zákon stanovuje, že proti rozhodnutí správních orgánů se lze odvolat k soudu. Nejvyšší instancí, ke které se lze odvolat, je švýcarský Nejvyšší federální soud.

Zdroj: building-law.ch 17.3.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Začátkem roku 2020 nás šokovalo hodnocení Světové banky týkající se toho, jak dlouho u nás trvá stavební řízení. Srovnání prováděla Světová banka na příkladu zřízení skladu pro firmu v ekonomicky nejvýznamějším městě země. Ze 185 hodnocených zemí nás Světová banka umístila na 157. místo. Švýcaři skončili na 71. místě.

Příliš volné regulace ovšem mohou působit také negativně – ať už na životní prostředí či kvalitu života obecně. V hodnocení kvality života však Švýcarsko obsazuje nejvyšší příčky.

Myslíte si, že Švýcaři našli vyvážené způsoby, jak regulovat hospodářství k prospěchu všech obyvatel a životnímu prostředí zároveň? Myslíte si, že bychom měli začít přebírat jejich politické principy a zákony týkající se stavebnictví by měly mít přednost? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.