Švýcaři mají zakázánu službu u cizích vojsk od roku 1927, u nás je možná

Francouzská cizinecká legie byla založena v roce 1831. Od té doby tato elitní organizace přilákala tisíce Švýcarů.

Cizinecká legie byla vytvořena v roce 1831 francouzským králem Ludvíkem Filipem. Po červencové revoluci roku 1830 jeho předchůdce Karel X. uprchl do exilu a abdikoval. Karlova vláda a jeho absolutistické chování hluboce rozdělily francouzskou společnost a zejména popudily lid. Revoluce přilákala nespočet radikálů z celé Evropy. Ty se nyní potulovaly ve Francii a stejně jako části francouzské armády představovaly potenciální hrozbu pro nového panovníka. Aby měli tyto muže pod kontrolou a dokonce je mohli produktivně využít, byla v březnu 1831 založena cizinecká legie.

Uniforma francouzských cizineckých legionářů, 1852.



Královské nařízení začínalo těmito slovy: „Bude vytvořena legie složená z cizinců. Tato legie bude známá jako Francouzská cizinecká legie.“ Tato armáda směla sloužit pouze mimo Francii. Její první nasazení na sebe nenechalo dlouho čekat. Karel X. dobyl v červnu 1830 Alžírsko. Odpor v severní Africe byl však neochvějný a nové dobývání se pro Francii stávalo stále náročnějším. Do září 1831 bylo do Alžírska posláno pět praporů pod velením důstojníka Christopha Antona Stoffela. Plukovník, pocházející ze švýcarského kantonu Thurgau, předtím řadu let sloužil u francouzských švýcarských pluků a je považován za prvního velitele francouzské cizinecké legie.

Švýcarský pluk v akci. Obraz Karla Jauslina, 1887. Švýcarské národní muzeum.



Švýcaři byli v cizinecké legii zpočátku silně zastoupeni, protože měli dlouhou tradici účasti v zahraničních vojenských službách. Vstup do žoldnéřských jednotek byl ve Švýcarsku zakázán v roce 1859. Toto pravidlo se ale nevztahovalo na cizineckou legii, protože nebyla klasifikována jako žoldnéřská armáda, ale jako národní síla. Po přepracování švýcarského vojenského soudního systému v roce 1927 byla i tato možnost zrušena. Porušování zákazu bylo přísně trestáno: tresty odnětí svobody včetně převzetí soudních nákladů byly na denním pořádku.

Navzdory tomu množství švýcarských mužů i nadále odcházelo do Francie, aby se připojili k legii. Prchali před trestním stíháním, hledali cestu z chudoby nebo se přidali k jednotce „z deprese“, jak řekla úřadům Alma Mollet-Zysset, matka jednoho pachatele, když vysvětlovala činy svého syna. Navzdory melancholii a prosbě své matky byl Arthur Mollet v roce 1950 stejně odsouzen. Kromě 14ti měsíců vězení a převzetí soudních nákladů mu byl také zakázán vstup do švýcarských ozbrojených sil.

Mnohé přitáhla do služeb legie touha po dobrodružství. Touha živená slavnými legionáři jako byl Friedrich Glauser. Ten vstoupil do cizinecké legie v roce 1921 a své zážitky později zvěčnil v románu Gourrama. Před ním do cizinecké legie vstoupil dokonce bývalý člen švýcarské Vlády Ulrich Ochsenbein poté, co v roce 1854 nebyl znovu zvolen do úřadu.

Spisovatel Friedrich Glauser (1896-1938) na fotografii z psychiatrické kliniky v Münsingenu (kanton Bern), 1931. Většinu svého života byl závislý na morfiu a opiu. Ve svém prvním románu Gourrama, napsaném v letech 1928 až 1930, zpracoval své vlastní zkušenosti z francouzské cizinecké legie v Alžíru.



Dle různých odhadů sloužilo ve Francouzské cizinecké legii okolo 40 000 až 80 000 Švýcarů.

Výjimku ze zákazu služby v cizím vojsku pro Švýcary tvoří vatikánská garda (Papežská švýcarská garda). Ta je s pouhými 135 členy nejmenší armádou světa a již přes půl tisíciletí (od roku 1506) zajišťuje ochranu Papeže (Vatikán).

Zdroj: blog.nationalmuseum.ch 22.9.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE:

I pro naše občany platí zákaz účasti v zahraničních ozbrojených silách. Ten je dán trestním zákoníkem § 321 Služba v cizích ozbrojených silách. Nicméně tento zákaz je rukama nejvyšších ústavních činitelů porušován. Nedávno náš prezident (s nezbytným souhlasem předsedy Vlády) umožnil vstup 103 českým občanům do ukrajinské cizinecké legie formou tzv. abolice.

Abolice dává hlavě státu právo nařídit, aby se trestní stíhání pro určitý trestný čin nezahajovalo, nebo aby bylo zastaveno. Může být jak ve formě individuální milosti, tak kolektivní amnestie.

Proti využití abolice lze namítat to, že popírá základní princip právního státu, kterým je rovnost před zákonem, a že hrozí její zneužití. V roce 2013 prezident Václav Klaus udělil amnestii, díky které bylo propuštěno na svobodu zhruba 7000 věznů (zhruba jedna třetina všech vězňů).

Zákon nikdy nemůže postihnout všechny nemyslitelné scénáře, které mohou v lidském životě nastat. Vždy existuje možnost, že se někdo nevinný z důvodu nedokonalosti zákonů stane jejich obětí. Individuální milosti tak dávají smysl. Ve Švýcarsku je ovšem schvaluje celý parlament. Oproti tomu omilostňování agrese desítek našich občanů v zahraničí a propouštění tisíců vězňů je zcela proti zdravému rozumu.

Myslíte si, že by prezident s podporou předsedy Vlády měli mít pravomoc propouštět hromadně vězně a umožňovat žoldáctví českých občanů? My si myslíme, že rozhodně ne.

Války typu Jugoslávie a Ukrajina se nemusí opakovat, pokud zavedeme lichtenštejnské právo

Válka v Jugoslávii

Připomeňme si vznik válečného konfliktu v Jugoslávii, tak jak jej uvádí wikipedie:

Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu[2]. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal. …

… Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. …

… Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. …


NATO bez mandátu OSN bombardovalo Jugoslávii 78 dnů, přičemž zemřelo zhruba 500 civilistů a byly způsobeny škody za zhruba 30 mld. dolarů (700 mld. korun). Poté vznikla republika Kosovo, která sice byla vojensky chráněna, avšak co se týká zákonů a policie, nebyla funkčním státem. Díky tomu se stala významným distributorem zbraní a drog v Evropě. Za bombardování Jugoslávie se srbskému národu v roce 2021 omluvil náš prezident M. Zeman.


Válka na Ukrajině

Velmi podobný scénář se dnes odehrává na Ukrajině, kde nezávislost chtějí Luhanská a Doněcká oblast. Bez mandátu OSN se tentokrát rozhodla zakročit Ruská federace.


Masaryk odsouzen k trestu smrti

Nezapomeňme, že vzniku Československa samozřejmě také předcházely snahy o nezávislost (separatismus). Náš prezident zakladatel T. G. Masaryk byl v roce 1916 v nepřítomnosti ve Vídni odsouzen k trestu smrti za velezradu Rakouska-Uherska.


Občanská válka v USA

I hlavní vzor západních zemí, USA, si prošly své období separatismu, které bylo potlačeno násilně. Ve válce „Severu“ proti odtržení „Jihu“ zemřely zhruba 2% tehdejší populace USA. Na samotném počátku vzniku USA pak stála válka za nezávislost nad Británií, která stála obě strany desítky tisíc životů.


Násilnosti na civilistech v Katalánsku

V roce 2017 jsme byli svědky násilností páchaných na Kataláncích, kteří chtěli nezávislost na Španělsku. Španělská policie rozbíjela dveře volebních místností, zabavovala volební urny a střílela po občanech gumové projektily, aby jim zabránila demokraticky vyjádřit svůj názor. Zraněno bylo přes 800 lidí.


Řešení

Motivy, proč vládní režimy usilují za každou cenu udržet obyvatele/území proti jejich vůli ve státě, mohou být různé. Enormní množství peněz z daní a pravomoc o nich rozhodovat bude zřejmě hlavním motivem.

Elegantní a demokratické řešení tohoto problému nabízí ústava Lichtenštejnska. Řešení je vskutku prosté. Obce mají ústavou (čl. 4, bod 2) dáno právo na vystoupení ze státu a rozhoduje se o tom hlasem většiny občanů dané obce.


Článek 4 ústavy Lichtenštejnského knížectví

PŘEKLAD BODU 2): Jednotlivé obce mají právo vystoupit ze státu. O zahájení procesu vystoupení rozhoduje většina občanů dané obce, kteří mají právo volit. Proces vystoupení je upraven zákonem, případně smlouvou. V druhém případě se po ukončení jednání v obci uskuteční druhé hlasování (o znění smlouvy).




STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Je pravdou, že ke skutečné demokracii máme nejen my, ale většina zemí světa ještě hodně daleko. Připomeňme si sněmovní volby roku 2021, ve kterých byl do koše hozen téměř milion hlasů voličů. Připomeňme si, že ani po třiceti letech nemáme ústavní zákon o celostátním referendu, na který máme dle ústavy nárok (čl. 21, bod 1, listiny zákl. práv a svobod). Připomeňme si, že referendum o vstupu do EU zmanipulovala naše vláda. Připomeňme si, že naše ústava nebyla schválena občany a není na požádání občanů revidovatelná, což je zcela v rozporu s demokratickými principy Švýcarska.

Myslíte si, že by zavedení tohoto principu do budoucna zabránilo dalším válkám? Myslíte si, že by ústava moderního demokratického státu měla mimo jiné dávat občanům/obcím právo vystoupit ze státu? My si myslíme, že ano.

79% Rakušanů si přeje zachovat neutralitu Rakouska (inspirovanou Švýcarskem)

Po 2. světové válce bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně tak byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, který spravovaly všechny čtyři velmoci společně.

Poválečné rozdělení Rakouska do okupačních zón, zdroj: Wikimedia Commons

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/2453447-vienna_allied_sectors_1945-1955.png?itok=YWZUGW6W
Poválečné okupační zóny Vídně, zdroj: Wikimedia



V souvislosti s rozbíhající se studenou válkou získávaly na důležitosti především strategické zájmy, a tím i zájem na „udržení“ Rakouska. Západní spojenci i Sovětský svaz tak dlouho blokovali obnovení jeho suverenity.

Příznivější situace nastala až po Stalinově smrti a příměří v korejské válce. Sovětský svaz však podmínil svůj souhlas se znovuobnovením rakouské suverenity přijetím neutrality. V té viděl záruku, že nedojde k opakování anšlusu a toho, že se Rakousko nestane členem NATO.

V dubnu 1955 proto zamířila rakouská delegace do Moskvy na jednání, jehož výsledkem bylo takzvané moskevské memorandum. Rakousko v něm předjímá svou budoucí neutralitu „podle švýcarského vzoru“ a souhlasí s tím, že zaplatí Sovětům odstupné za jejich nároky na bývalý říšský majetek. Moskva zase podepsala, že do konce roku stáhne z Rakouska svá vojska.

Američané, Britové a Francouzi se nároků na bývalý říšský majetek vzdali.


Federální ústavní zákon z 26. října 1955 o neutralitě Rakouska

Poslanecká sněmovna rozhodla:

Článek I
(1) Za účelem trvalého zajištění své nezávislosti na vnějším světě a za účelem zajištění nedotknutelnosti svého území vyhlašuje Rakousko dobrovolně svou trvalou neutralitu. Rakousko ji bude udržovat a bránit všemi prostředky, které má k dispozici.
(2) Za účelem zajištění těchto cílů nevstoupí Rakousko v budoucnu do žádných vojenských aliancí a nedovolí na svém území zřizovat vojenské základny cizích států.

Článek II.
Prováděním tohoto federálního ústavního zákona je pověřena federální Vláda.



Den vyhlášení neutrality 26. říjen je v Rakousku státním svátkem a neutralita, původně nijak zvlášť chtěný důsledek kompromisu v zájmu obnovy suverenity, se stala trvalou součástí rakouské identity.

Jak v roce 2003, tak v roce 2011 uvedlo v průzkumu 70% Rakušanů, že by jejich země měla dál na své neutralitě trvat.

Mezi obyvatelstvem podpora neutrality stoupá. Na podzim roku 2019 se pro její zachování vyjádřilo dokonce 79% oslovených. Podíl těch, kteří by upřednostnili zapojení do mezinárodního bezpečnostního systému, klesl na 17%.

Rakousko je stejně jako Švýcarsko či Ruská federace členem programu NATO Partnerství pro mír a kooperuje s aliancí v Kosovu či Afghánistánu. Zapojuje se také do mírových misí OSN. V roce 1991 v době války v Perském zálivu povolilo přes své území převoz válečného materiálu, naopak neumožnilo přelet amerických letounů během války v Iráku v roce 2003.

Neutralitu v roce 2022 deklaruje řada zemí světa, nejdéle však Švýcarsko. V Evropě deklaruje neutralitu Švýcarsko (1815), Švédsko (1834), San Marino (1862), Lichtenštejnsko (1868), Vatikán (1929), Irsko (1939), Rakousko (1955), Finsko (1956), Malta (1980), Moldavsko (1994), Srbsko (2007) a Ukrajina (2010).

Zajímavým případem je Kostarika, která deklarovala neutralitu tím, že v roce 1949 ústavou zakázala profesionální armádu.


Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz 15.5.2020, derstandard.at 19.11.2019, en.wikipedia.com 19.2.2022



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

V naší zemi je neutralita de facto zakázáné téma a nikdy se veřejně nediskutuje. Údajně kvůli jednoznačné ruské hrozbě (od Ruska mimochodem odebíráme zhruba 50-60% ropy a 70-90% zemního plynu). Nejsme ohroženi Ruskem více než sousední Rakousko (pokud vůbec), které však deklaruje neutralitu a v obraně spoléhá pouze samo na sebe. Proč bychom nemohli my…

Členy NATO jsme se stali bez veřejné diskuze. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Nejen kvůli tomu, že Švýcarsko deklaruje neutralitu, ale také proto, že mezinárodní smlouvy musí být předkládány ke schválení lidu v referendu.

V roce 1999 bombardovalo NATO bez mandátu OSN Jugoslávii, připravilo o život zhruba 500 civilistů a způsobilo škody za zhruba 30 mld. dolarů. Nově vzniklé Kosovo se pak stalo centrem pro distribuci drog v Evropě, kdy dle odhadů distribuovalo až 40% heroinu prodávaného v Evropě a Severní americe.

V roce 2011 pak aliance vedená NATO bombardovala Libyi, kterou v té době OSN hodnotilo jako nejrozvinutější zemi Afriky (z pohledu vzdělání, příjmů a délky dožití občanů). Svržení režimu uvedlo zemi do takového stavu, že v roce 2018 kancelář OSN pro lidská práva informovala, že popravy, mučení a obchod s otroky přetrvávají. K tomu se Libye stala bránou pro masovou imigraci do Evropy.

Chceme podporovat další pochybný útočný konflikt daleko za hranicemi naší země? Nebo chceme raději budovat silnou sebeobranu?

Po porážce napoleonskými vojsky počátkem devatenáctého století se Švýcaři poučili a soustředili se na budování lepší obranyschopnosti státu. Dobře připravení se pak o století později ubránili v obou světových válkách. Myslíte si, že by naší zemi lépe vyhovoval švýcarský obranný model neutrality a domobrany podpořené profesionální armádou? My si myslíme, že ano, a jeho zavedení je náš cíl.


2021 – Ve volbách nevyhrála pětikoalice, volební práh 5% zcela deformuje vůli lidu

Narozdíl od většiny zemí Evropy ve Švýcarsku neexistuje uzavírací klauzule – nesmyslný limit 5% hlasů potřebný pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Paragraf 49 volebního zákona České republiky, kterým je nastaven volební práh 5%.



Tento limit má údajně bránit politické nestabilitě. Nelze však říci, že by naše země byla vyhlášená politickou stabilitou (ani ničím jiným). Švýcarsko však politickou stabilitou vyhlášeno je.

Pokud rozdělíme 100% odevzdaných hlasů na 200 mandátů poslanců, vyjde nám, že na zisk jednoho mandátu stačí 0,5% hlasů voličů.

Pokud do výpočtu vstoupí 5% limit, počet mandátů a to, kdo bude vládnou, se dramaticky mění. Pokud sečteme počet hlasů stran v rozmezí 0,5% – 5% zjistíme, že v letošních volbách bylo ignorováno celkem 969 169 hlasů (18% všech voličů, kteří přišli k volbám – více, než kolik činí počet voličů města Prahy). Největší strany naopak dostaly o 37 mandátů více, než jim náleží.



Z tohoto švýcarského i logického pohledu nemá a nemůže mít vládní koalice demokratickou legitimitu.

Pokud přihlédneme k faktu, že samotná naše ústava a její změny nebyly předloženy ke schválení lidu, což je nutnou podmínkou ve Švýcarsku, nemá celé naše státní zřízení demokratickou legitimitu.

Stejně tak nemají z pohledu Švýcarů demokratickou legitimitu naše mezinárodní smlouvy. Ve Švýcarsku musí být mezinárodní smlouvy předloženy ke schválení lidu. Jediné naše referendum o mezinárodních otázkách (členství v EU) zmanipulovala naše vláda kampaní za 200 mil. korun, ve které informovala občany pouze o výhodách členství, nevýhody byly zamlčeny. Takto zmanipulované referendum by ve Švýcarsku zrušil Nejvyšší federální soud. O členství v NATO pak rozhodli politici zcela bez diskuze s občany.

Samostatnou kapitolou je dále neexistence pravomoci občanů vetovat zákon. Švýcaři tuto pravomoc mají. Věděli jste, že v roce 2014 zrušili záměr parlamentu nakoupit předražené Gripeny?

Zdroje: volby.cz 14.10.2021 a zakonyprolidi.cz 14.10.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Naše země ve srovnání se Švýcarskem trpí zásadním demokratickým deficitem. Tento demokratický deficit považujeme za základ politických a hospodářských problémů naší země. Zde leží základ systémové korupce. Před tím, než je možno začít dělat politiku, musí být nastaven spravedlivý demokratický řád země.

Myslíte si, že by zavedení výše uvedených demokratických principů pomohlo i naší zemi k hospodářskému růstu, politické stabilitě a omezení systémové korupce? My si myslíme, že ano a jejich zavedení je náš cíl.

Princip, kterým nám politici ukradli stát

Posés sur un support en bois, quatre exemplaires de la Constitution fédérale suisse dans chacune des langues nationales.
Švycaři přijali novou, zcela revidovanou ústavu v roce 1999. Platit začala od 1. 1. 2000.


Švýcaři se v politice řídí mnoha velmi logickými principy, které u nás zůstávají zcela nepochopeny nebo možná i záměrně ignorovány.

Tím prvním a zcela nejdůležitějším je rozdělení moci ve státě.

Ústava je zákonem číslo jedna. Ústavou je definován stát, ústavou jsou dána práva občanů, ústavou je limitována moc politiků.

Ve Švýcarsku ústavu schvaluje lid v referendu. Politici se pak řídí pravidly danými ústavou. Pokud lid nabude dojmu, že politici jednají protiústavně nebo prostě hloupě, může lid v referendu zrušit rozhodnutí parlamentu.

Pokud to vyžaduje situace, může lid v referendu také navrhnout a schválit změnu ústavy.

Článek 195 švýcarské ústavy.



U nás si politici ústavu napsali a schválili sami. Lid nestanovuje pravidla, kterými se politici musejí řídit. Stanovují si je sami politici. Lid nemá šanci protiústavní nebo hloupá rozhodnutí zrušit.

Pokud to vyžaduje situace, je pouze na politicích, zda změní pravidla daná ústavou.


STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Zatímco Švýcaři drží stát od počátku pevně v rukou, my jsme ho nikdy v rukou nedrželi. Proto ve Švýcarsku politici stát spravují ku prospěchu lidu, zatímco u nás si politici dělají co chtějí, často na úkor obřích ztrát pro lid.

Demokratické volby dávají občanům možnost měnit politiky, nikoli pravidla, kterými se politici řídí. Slovy amerického spisovatele Herberta Marcuseho: „Svobodná volba otrokářů nezruší ani otrokáře ani otroky.

Zde leží základ všech politických problémů v naší zemi. Toto je první a největší problém, který je potřeba napravit. Toto nastavení změnit je náš hlavní cíl.

Z chudobince nejúspěšnější zemí – čtyři pilíře švýcarského státu

Budova švýcarského parlamentu v Bernu. Zdroj: wikipedia.org



Švýcarsko se od většiny států světa odlišuje svým zvláštním uspořádáním a politickým směřováním. Díky nim dosahuje výjimečných výsledků prakticky ve všech oblastech. Jak tyto principy úspěchu definují samotní Švýcaři? Podívejme se do programu největší švýcarské politické strany:

„Švýcarsko, jako malá na zdroje chudá země, se z kdysi evropského chudobince stalo jednou z nejúspěšnějších a nejvíce prosperujících zemí světa. Za to v podstatě vděčí své zvláštní formě státu stojící na nezávislosti, přímé demokracii, neutralitě a federalismu. Ty spojeny dohromady dělají ze Švýcarska jedinečný typ státu. Jsou zárukou svobody a blahobytu. Pouze díky těmto pilířům bylo Švýcarsko schopno dosáhnout a udržet si pozici světového ekonomického lídra. Pouze díky těmto pilířům jsou svoboda a blahobyt zachovávány. Pouze díky těmto pilířům lze realizovat to, co chtějí občané – nikoli politici a státní úředníci.“

Zdroj: svp.ch 2015



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Naše země nestojí ani na jednom z uvedených pilířů. Lze říct, že se jim přímo vyhýbá.

Předávání stále většího podílu moci nad naší zemí do rukou cizinců v EU, odmítání jakékoli formy referenda, zaplétání se do mezinárodních mocenských her a pragocentricky uspořádaný stát. Takto lze definovat čtyři pilíře našeho státu.

Myslíte si, že je potřeba začít budovat náš stát na švýcarských principech? Že i nám přinesou prosperitu a stabilitu? My si myslíme, že ano, a prosazovat tyto principy je náš cíl.

Švýcarsko je celkově zdaněno méně než naše země


Výdaje centrální vlády
Švýcarsko 17,44% HDP (rok 2016)
ČR 32,94% HDP (rok 2016)
https://ourworldindata.org/grapher/total-gov-expenditure-gdp-wdi

Celkové zdanění ekonomiky = výdaje centrální vlády + výdaje municipalit (kantony, kraje, obce)
Švýcarsko 32,7% HDP (rok 2019)
ČR 41% HDP (rok 2019)
https://data.oecd.org/gga/general-government-spending.htm

Je důležité si uvědomit, že i přes velmi nízké zdanění zvládá Švýcarsko ještě snižovat svůj státní dluh, zatímco některým zemím i přes vysoké zdanění státní dluh roste.
https://www.visualcapitalist.com/government-debt-in-2021/

Switzerland General Government Debt


Switzerland General Government Debt
Švýcarsko


Czech Republic Government Debt
Česká republika

Odvolatelnost politiků ve Švýcarsku – využita pouze jednou v roce 1862

Právo na odvolání vlády či parlamentu prostřednictvím referenda existovalo v některých kantonech již od samotného vzniku Švýcarska jako moderního státu v roce 1848. Dále pak bylo zavedeno do několika kantonálních ústav v druhé polovině 19. století v rámci širokého hnutí za demokratickou reformu.

Zatímco jinde na světě lidé o takovémto právu pouze sní, ve Švýcarsku se tento nástroj téměř nikdy nepoužívá. Proč tomu tak je? To vysvětluje Uwe Serdült v práci s názvem „Historie spícího nástroje: Právní normy a praxe odvolatelnosti ve Švýcarsku“.


Uwe Serdült, historik a politolog z Centra
pro přímou demokracii v kantanu Aargau.
www.c2d.ch



Uwe Serdült: „Jedná se o krajní prostředek, který lze použít, když selžou všechny ostatní kontrolní mechanismy.

Právo na odvolání řídících orgánů občany se objevilo mezi polovinou a koncem 19. století během formování moderního národního státu, kdy se Švýcarsko stalo organizovanou a mírumilovnou zemí, jak ji známe dnes.

Po zavedení tohoto práva následovaly další mechanismy, například referendum a lidová iniciativa, které umožňují zrušit přijatý zákon nebo zavést ústavní změnu, aniž by bylo nutné rozpustit vládu nebo parlament.

Dále byla poté zvýšena účinnost soudního systému a přidány různé nástroje odpovědnosti ve veřejných institucích.

Ve Švýcarsku se tak dnes případy týkající se nekompetentnosti nebo korupce politiků řeší hlavně právními prostředky, mediálním tlakem nebo vnitřní reorganizací.“


K jedinému úspěšnému odvolání došlo v roce 1862 a souviselo s antisemitismem

Parlament kantonu Aargau byl liberální a protestantský a chtěl legálně poskytnout půdu, aby umožnil zrovnoprávnění Židů, kterým do té doby bylo povoleno usadit se pouze ve dvou chudých venkovských katolických vesnicích Endingen a Lengnau.

Několik katolických vůdců však spolu s několika protestantskými skupinami zahájilo protestní hnutí a bylo uplatněno právo na odvolání parlamentu. K tomu občané museli shromáždit 6 000 podpisů. Za méně než jeden měsíc jich získali 9 000 a v červenci 1862 podpořilo ukončení mandátu parlamentu 63% zúčastněných. Vláda rezignovala a vyhlásila nové volby.

Synagoga v Endingenu symbolizuje náročný procesu prosazování rovných práv pro židovskou komunitu ve Švýcarsku.



Je důležité si uvědomit, že na rozdíl od situace před rokem 1848, se nepřátelské síly nyní střetly na politické úrovni, ne na bitevním poli.

Právo Židů usadit se kdekoliv ve Švýcarsku bylo uzákoněno v referendu dne 14. ledna 1866, kdy toto rozhodnutí schválilo 53,2% občanů a většina kantonů.

Referendum, jako nástroj ke zrušení federálního zákona nebo nařízení federální Vlády, pak bylo uzákoněno až v roce 1874.


Dnes právo na odvolání politického orgánu platí v 6ti z 26ti kantonů

Kanton Bern: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1846. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 30 000 podpisů (4% voličů). V roce 1852 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády (aféra „Schatzgelder“).

Kanton Schaffhausen: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1876. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 1 000 podpisů (2% voličů). V roce 2000 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády, který byl spuštěn právníkem a kantonálním poslancem Geroldem Meierem.

Kanton Solothurn: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 6 000 podpisů (3% voličů). V roce 1995 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády a parlamentu (související s bankovním skandálem). Dále proběhly další tři pokusy o odvolání v letech 1887, 1961 a 1973, kdy se však nepodařilo shromáždit potřebný počet podpisů.

Kanton Ticino: Odvolání kantonální Vlády je možné od roku 1892. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 15 000 podpisů (7% voličů). V roce 1942 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání. Kromě toho je existuje od roku 2011 právo na odvolání řídících pracovníků obcí. K zahájení referenda o odvolání pracovníků je zapotřebí podpisu 30% voličů. Možnost odvolání obecních řídících pracovníků přijalo 59% voličů v reakci na vnímaný problém hašteření a nefunkční samosprávy.

Kanton Thurgau: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 20 000 podpisů (13% voličů). Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání.

Kanton Uri: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1888. Od roku 1979 je k zahájení referenda o odvolání zapotřebí 600 podpisů (3% voličů). Od roku 2011 je navíc možné odvolání rad a zastupitelstev obcí. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí podpisu 10% registrovaných voličů. Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání ani na kantonální, ani na obecní úrovni.


Tři kantony odvolatelnost zrušily

Protože nástroj odvolatelnosti nikdy neměl praktický význam (jediné úspěšné odvolání proběhlo v kantonu Aargau v roce 1862) a ostatní pokusy o odvolání selhaly (obvykle proto, že nebyl shromážděn požadovaný počet podpisů), byl nástroj odvolatelnosti zrušen v průběhu ústavních revizí v kantonech Aargau (1980), Bazilej-venkov (1984) ) a Lucern (2007).

Wikipedie zmiňuje koncept odvolatelnosti politiků ve zhruba dvaceti zemích světa. Zatímco ve Švýcarsku není odvolatelnost politiků téměř využívána, například v USA to je poměrně využívaný nástroj.

Např. v roce 2011 proběhlo ve Spojených státech nejméně 150 odvolání (v 17 státech, nejvíce odvolání proběhlo ve státě Michigan – nejméně 30). Byli odvoláváni senátoři (pouze na státní ne na federální úrovni), rady měst, starostové, vedení škol a v jednom případě státní zástupce.

Historicky byly pokusy o odvolání převážně neúspěšné na státní úrovni. Na komunální úrovni se odvolání používá mnohem častěji a s větším úspěchem.

Zdroje: swissinfo.ch 21.3.2016, en.wikipedia.org, ncsl.org 2.7.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Ačkoli někteří vkládají do odvolatelnosti politiků velké naděje, ve skutečnosti jsou přínosy tohoto nástroje diskutabilní. Obzvláště pokud jsou zavedeny i jiné prvky přímé demokracie jako ve Švýcarsku. To nicméně není důvod odvolatelnost politiků jako jednu z mnoha pojistek proti korupci a neschopnosti politiků nezavést.

Myslíte si, že zavedením odvolatelnosti politiků nic nezkazíme a můžeme tím jen získat? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.