Rubrika: Politické principy

Dle posudku „Zhodnocení vztahů s EU“ z roku 2022, jehož zhotovení zadala švýcarská Federální rada (Vláda), jsou bilaterální smlouvy pro Švýcarsko nejvýhodnějším řešením vztahů s EU.

Možnosti Švýcarska ve vztahu k EU byly posuzovány na základě čtyř kritérií:
– přístup na jednotný trh
– možnosti spolupráce
– prostor k politickému manévrování
– realizovatelnost vlastní zahraniční politiky

Posudek zkoumal všechny možnosti, které jsou k dispozici:

– vztahy na základě smluv o volném obchodu (mimo smlouvy s EU a členství v EFTA, která zprostředkovává volný obchod pro Švýcarsko s řadou zemí, má Švýcarsko dalších 33 samostatných smluv s celkem 43 státy světa, např. bilaterální smlouvy s Japonskem a Čínou, nyní nově i s Británií)

– pokračování cestou bilaterálních smluv (nejen v oblasti volného obchodu, ale i v jiných oblastech upravují vztah mezi EU a Švýcarskem individuální smlouvy na míru, např. v oblastech výzkumu, podpory kultury, statistik, životního prostředí atd.)

– připojení k Evropskému hospodářskému prostoru EEA (regulace vyplývající z členství se týkají jen přístupu na jednotný trh, ne hospodářské a politické unie, platí dle různých odhadů 10-30% regulací EU, členy jsou země EU + Island, Norsko a Lichtenštejnsko, Švýcarsko má k tomuto prostoru přístup na základě bilaterálních smluv)

– členství v EU (platí regulace týkající se nejen jednotného trhu, ale i hospodářské a politické unie, platí 100% regulací EU, např. kvóty na přerozdělování uprchlíků, regulace týkající se bankovnictví či justice, zákaz ochrany vlastního zemědělského sektoru, sankce proti Rusku, zákaz prodeje žárovek atd.)

Závěr posudku je, že bilaterální cesta zůstává nejlepší možností.

V roce 2021 Švýcarsko jednostranně přerušilo jednání s EU o tzv. rámcové dohodě (jedné nové smlouvě, která by nahradila více než 120 stávajících bilaterálních smluv). To vedlo ke zhoršení vztahů mezi Bernem a Bruselem. Následné snahy prolomit tuto diplomatickou patovou situaci se nezdařily.

Švýcarská Vláda od jednání odstoupila, jelikož dle veřejného mínění by Švýcaři s největší pravděpodobností přistoupení k této smlouvě zrušili v referendu. Na oplátku EU omezila účast Švýcarska ve studentských výměnných programech.


Bilaterální smlouvy Švýcarsko – EU

Bilaterální smlouvy Švýcarska s EU lze rozdělit do 4 základních skupin:
1) Bilaterální smlouvy před rokem 1999
2) Bilaterální smlouvy I z roku 1999
3) Bilaterální smlouvy II z roku 2004
4) Bilaterální smlouvy a spolupráce po roce 2004


Bilaterální smlouvy před rokem 1999 řeší 3 oblasti:
– smlouva z roku 1972 umožňuje volný obchod s průmyslovými produkty a upravuje obchod se zpracovanými zemědělskými produkty
– smlouva z roku 1989 otvírá vzájemně přístup na trhy s pojištěním
– smlouva z roku 1990 upravuje kontroly a formality vztahující se na přepravu zboží

Bilaterální smlouvy I z roku 1999 řeší 7 oblastí:
– volný pohyb osob, vzájemný přístup na trhy práce
– technické překážky obchodu, soulad požadavků na průmyslové produkty
– trhy veřejných zakázek, vzájemný přístup na trhy veřejných zakázek
– zemědělství, snižování cel a necelních překážek
– výzkum, přístup k programům výzkumu a inovací
– civilní letectví, přístup švýcarských leteckých společností na EU letecký trh
– pozemní dopravu, vzájemné otevření trhů silniční a železniční dopravy

Bilaterální smlouvy II z roku 2004 řeší 9 oblastí:
– Schengen/Dublin, dohoda o volném pohybu osob
– automatická výměna informací, zamezení mezistátnímu vyhýbání se daní
– boj proti podvodům, v oblastech pašování a vyhýbání se daní
– zpracované zemědělské produkty, vzájemné omezení dotací a cel na produkty jako káva a čokoláda
– kreativní Evropa, podpora kultury a kreativity a audiovizuální produkce
– životní prostředí, spolupráce s Evropskou agenturou životního prostředí
– statistika, spolupráce při vytváření statistických dat
– důchody, zamezení dvojího zdanění zaměstnanců
– vzdělání, odborná příprava, mládež, účast na studentských programech

Bilaterální smlouvy a spolupráce po roce 2004 řeší 12 oblastí:
– Europol, policejní spolupráce proti organizovanému mezinárodnímu zločinu a terorismu
– Eurojust, spolupráce s evropskou justicí s cílem bojovat proti závážným zločinům
– spolupráce s Evropskou obrannou agenturou (EDA), právně nezávazná spolupráce v oblasti výzkumu, vývoje, zbrojení, vzdělávání a tréninku
– spolupráce mezi úřady hospodářské soutěže, odstraňování překážek mezistátní hospodářské soutěže
– satelitní navigace (Galileo a EGNOS), účast Švýcarska na satelitních programech
– Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), podporuje mezistátní spolupráci v oblastech poskytování azylu
– zdanění firem, odstraňování kontroverzní pozice Švýcarska jako daňového ráje
– chemická bezpečnost / REACH, soulad regulací chemického průmyslu
– spolupráce v oblasti drog a drogových závislostí, navázání bližší spolupráce
– obchodování s emisemi
– policejní spolupráce (Prümské rozhodnutí), zlepšení mezistátní spolupráce policie
– Eurodac, databáze otisků prstů žadatelů o azyl

Zdroje: swissinfo.ch 9.12.2022, admin.ch 13.4.2023



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

K našemu členství v EU je možné mít mnoho výhrad. V prvé řadě ke zmanipulovanému referendu o vstupu do EU. Naše vláda (ČSSD s podporou KDU-ČSL) dala 200 mil. korun na kampaň, ve které byli občané informováni pouze o výhodách členství, nevýhody byly zamlčeny. V poměru k velikosti státního rozpočtu by tato částka dnes odpovídala zhruba 500 mil. korun. To je víc, než kolik dohromady vydaly na volby v roce 2021 současné parlamentní strany!

Když v roce 1992 rozhodovali Švýcaři o vstupu do Evropského hospodářského prostoru (předchůdce EU), dostal každý Švýcar brožurku k referendu, kde byly na několika stranách uvedeny jak výhody, tak nevýhody členství. Na základě toho se Švýcaři rozhodli nevstoupit.

Jak bylo uvedeno výše, členství v EU s sebou přináší řadu omezení a problémů. Zákazy na igelitové tašky a brčka mohou být úsměvné. Nařízení jako ochrana osobních údajů GDPR mohou být zbytečné a otravné. Zákazy na žárovky a omezování výkonu vysavačů mohou být diskutabilní. Stejně tak sankce na Rusko (zajímavé, že EU neuvalila sankce na USA za bombardování Jugoslávie, kdy bylo zabito okolo 500 civilistů, 1000 vojáků a způsobeny škody za 30 mld. dolarů, o rozvrácení celé Libye nemluvě).

Varováním by měla být záplava legislativy z EU, kdy V. Klaus starší po vstupu do EU hovořil o tom, že až 80% legislativy přejímáme z EU a později V. Klaus mladší hovořil o 57%. Podobná čísla zmiňoval v ČT i Petr Fiala.

Stejně tak by měla být varováním nedemokratičnost EU, kdy většina rozhodnutí je tvořena nevolenou Evropskou komisí. Volení poslanci Evropského parlamentu samotní naopak nemají právo cokoli navrhnout (stejně to má na světě nastaveno už jen Severní Korea!).

Vážným varováním by měly být kvóty na přerozdělování uprchlíků a žaloba na ČR za jejich nepřijímání. Stejně tak žaloba na Polsko a pokuta milion euro denně za to, jakým způsobem má Polsko nastaveno fungování justice. Věděli jste, že Švýcaři mají dáno přímo ústavou, že nesmí být přijaty žádné mezinárodní smlouvy, které by Švýcarsko omezovaly v kontrole imigrace?

S EU se samozřejmě pojí dotace. Ty nejen že v zásadě pokřivují trh, ale jsou v podstatě vypláceny na úkor státních dluhů největších přispěvatelů. Německo má státní dluh 70% HDP, vystoupivší Británie 100% HDP, Francie 110%, Itálie 150%. Tyto země pak dotují státy s ještě vyšším zadlužením jako např. Řecko se 170% HDP. Průměrné zadlužení zemí EU je 90%! To hovoří samo za sebe.

To, že nadpůměrně bohaté Lucembursko s půl milionem obyvatel a státním dluhem pouhých 20% HDP dostalo v roce 2018 na dotacích zhruba tolik, jako desetimilionová příjmově podprůměrná ČR, hovoří také samo za zebe. To, že se z dotací EU financují zbytečné či života neschopné projekty je jen hořkou třešničkou na dortu, viz zkrachovalý technologický park Nupharo, na který EU přispěla 300 mil. Kč.

Každý chápe, že chceme a potřebujeme obchodovat s ostatními zeměmi. Proto chceme mít přístup na jednotný trh. Stejně tak chceme volně cestovat a mít možnost pracovat v zahraničí. Nepochybujeme o potřebě mezistátní spolupráce policie. To vše si ovšem můžeme zajistit bilaterálními smlouvami a členstvím v EFTA. Nadměrné regulace a podmínky šité na míru jiným zemím nás však budou svazovat a neumožní nám hospodářký růst a šanci dohnat či předehnat Západ. To je v podstatě současný stav, kdy máme jistotu, že západ nedoženeme.

Bilaterální smlouvy s EU dopředu stanovují jasné podmínky na předem stanovené období. Členství v EU znamená neustálý příliv regulací a neznámou budoucnost.

Myslíte si, že by se mělo opakovat zmanipulované referendum? Myslíte si, že potřebujeme méně regulací a podmínky šité nám na míru, abychom mohli dohnat a předehnat západní země? Myslíte si, že bilaterální cesta a členství v EFTA je nejen pro Švýcarsko, ale i pro nás nejlepší cesta? My si myslíme, že ano, a prosazovat ji, je náš cíl.

Francouzská cizinecká legie byla založena v roce 1831. Od té doby tato elitní organizace přilákala tisíce Švýcarů.

Cizinecká legie byla vytvořena v roce 1831 francouzským králem Ludvíkem Filipem. Po červencové revoluci roku 1830 jeho předchůdce Karel X. uprchl do exilu a abdikoval. Karlova vláda a jeho absolutistické chování hluboce rozdělily francouzskou společnost a zejména popudily lid. Revoluce přilákala nespočet radikálů z celé Evropy. Ty se nyní potulovaly ve Francii a stejně jako části francouzské armády představovaly potenciální hrozbu pro nového panovníka. Aby měli tyto muže pod kontrolou a dokonce je mohli produktivně využít, byla v březnu 1831 založena cizinecká legie.

Královské nařízení začínalo těmito slovy: „Bude vytvořena legie složená z cizinců. Tato legie bude známá jako Francouzská cizinecká legie.“ Tato armáda směla sloužit pouze mimo Francii. Její první nasazení na sebe nenechalo dlouho čekat. Karel X. dobyl v červnu 1830 Alžírsko. Odpor v severní Africe byl však neochvějný a nové dobývání se pro Francii stávalo stále náročnějším. Do září 1831 bylo do Alžírska posláno pět praporů pod velením důstojníka Christopha Antona Stoffela. Plukovník, pocházející ze švýcarského kantonu Thurgau, předtím řadu let sloužil u francouzských švýcarských pluků a je považován za prvního velitele francouzské cizinecké legie.

Švýcaři byli v cizinecké legii zpočátku silně zastoupeni, protože měli dlouhou tradici účasti v zahraničních vojenských službách. Vstup do žoldnéřských jednotek byl ve Švýcarsku zakázán v roce 1859. Toto pravidlo se ale nevztahovalo na cizineckou legii, protože nebyla klasifikována jako žoldnéřská armáda, ale jako národní síla. Po přepracování švýcarského vojenského soudního systému v roce 1927 byla i tato možnost zrušena. Porušování zákazu bylo přísně trestáno: tresty odnětí svobody včetně převzetí soudních nákladů byly na denním pořádku.

Navzdory tomu množství švýcarských mužů i nadále odcházelo do Francie, aby se připojili k legii. Prchali před trestním stíháním, hledali cestu z chudoby nebo se přidali k jednotce „z deprese“, jak řekla úřadům Alma Mollet-Zysset, matka jednoho pachatele, když vysvětlovala činy svého syna. Navzdory melancholii a prosbě své matky byl Arthur Mollet v roce 1950 stejně odsouzen. Kromě 14ti měsíců vězení a převzetí soudních nákladů mu byl také zakázán vstup do švýcarských ozbrojených sil.

Mnohé přitáhla do služeb legie touha po dobrodružství. Touha živená slavnými legionáři jako byl Friedrich Glauser. Ten vstoupil do cizinecké legie v roce 1921 a své zážitky později zvěčnil v románu Gourrama. Před ním do cizinecké legie vstoupil dokonce bývalý člen švýcarské Vlády Ulrich Ochsenbein poté, co v roce 1854 nebyl znovu zvolen do úřadu.

Dle různých odhadů sloužilo ve Francouzské cizinecké legii okolo 40 000 až 80 000 Švýcarů.

Výjimku ze zákazu služby v cizím vojsku pro Švýcary tvoří vatikánská garda (Papežská švýcarská garda). Ta je s pouhými 135 členy nejmenší armádou světa a již přes půl tisíciletí (od roku 1506) zajišťuje ochranu Papeže (Vatikán).

Zdroj: blog.nationalmuseum.ch 22.9.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE:

I pro naše občany platí zákaz účasti v zahraničních ozbrojených silách. Ten je dán trestním zákoníkem § 321 Služba v cizích ozbrojených silách. Nicméně tento zákaz je rukama nejvyšších ústavních činitelů porušován. Nedávno náš prezident (s nezbytným souhlasem předsedy Vlády) umožnil vstup 103 českým občanům do ukrajinské cizinecké legie formou tzv. abolice.

Abolice dává hlavě státu právo nařídit, aby se trestní stíhání pro určitý trestný čin nezahajovalo, nebo aby bylo zastaveno. Může být jak ve formě individuální milosti, tak kolektivní amnestie.

Proti využití abolice lze namítat to, že popírá základní princip právního státu, kterým je rovnost před zákonem, a že hrozí její zneužití. V roce 2013 prezident Václav Klaus udělil amnestii, díky které bylo propuštěno na svobodu zhruba 7000 věznů (zhruba jedna třetina všech vězňů).

Zákon nikdy nemůže postihnout všechny nemyslitelné scénáře, které mohou v lidském životě nastat. Vždy existuje možnost, že se někdo nevinný z důvodu nedokonalosti zákonů stane jejich obětí. Individuální milosti tak dávají smysl. Ve Švýcarsku je ovšem schvaluje celý parlament. Oproti tomu omilostňování agrese desítek našich občanů v zahraničí a propouštění tisíců vězňů je zcela proti zdravému rozumu.

Myslíte si, že by prezident s podporou předsedy Vlády měli mít pravomoc propouštět hromadně vězně a umožňovat žoldáctví českých občanů? My si myslíme, že rozhodně ne.

Válka v Jugoslávii

Připomeňme si vznik válečného konfliktu v Jugoslávii, tak jak jej uvádí wikipedie:

Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu^[2]. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal. …

… Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. …

… Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. …

NATO bez mandátu OSN bombardovalo Jugoslávii 78 dnů, přičemž zemřelo zhruba 500 civilistů a byly způsobeny škody za zhruba 30 mld. dolarů (700 mld. korun). Poté vznikla republika Kosovo, která sice byla vojensky chráněna, avšak co se týká zákonů a policie, nebyla funkčním státem. Díky tomu se stala významným distributorem zbraní a drog v Evropě. Za bombardování Jugoslávie se srbskému národu v roce 2021 omluvil náš prezident M. Zeman.


Válka na Ukrajině

Velmi podobný scénář se dnes odehrává na Ukrajině, kde nezávislost chtějí Luhanská a Doněcká oblast. Bez mandátu OSN se tentokrát rozhodla zakročit Ruská federace.


Masaryk odsouzen k trestu smrti

Nezapomeňme, že vzniku Československa samozřejmě také předcházely snahy o nezávislost (separatismus). Náš prezident zakladatel T. G. Masaryk byl v roce 1916 v nepřítomnosti ve Vídni odsouzen k trestu smrti za velezradu Rakouska-Uherska.


Občanská válka v USA

I hlavní vzor západních zemí, USA, si prošly své období separatismu, které bylo potlačeno násilně. Ve válce „Severu“ proti odtržení „Jihu“ zemřely zhruba 2% tehdejší populace USA. Na samotném počátku vzniku USA pak stála válka za nezávislost nad Británií, která stála obě strany desítky tisíc životů.


Násilnosti na civilistech v Katalánsku

V roce 2017 jsme byli svědky násilností páchaných na Kataláncích, kteří chtěli nezávislost na Španělsku. Španělská policie rozbíjela dveře volebních místností, zabavovala volební urny a střílela po občanech gumové projektily, aby jim zabránila demokraticky vyjádřit svůj názor. Zraněno bylo přes 800 lidí.


Řešení

Motivy, proč vládní režimy usilují za každou cenu udržet obyvatele/území proti jejich vůli ve státě, mohou být různé. Enormní množství peněz z daní a pravomoc o nich rozhodovat bude zřejmě hlavním motivem.

Elegantní a demokratické řešení tohoto problému nabízí ústava Lichtenštejnska. Řešení je vskutku prosté. Obce mají ústavou (čl. 4, bod 2) dáno právo na vystoupení ze státu a rozhoduje se o tom hlasem většiny občanů dané obce.

STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Je pravdou, že ke skutečné demokracii máme nejen my, ale většina zemí světa ještě hodně daleko. Připomeňme si sněmovní volby roku 2021, ve kterých byl do koše hozen téměř milion hlasů voličů. Připomeňme si, že ani po třiceti letech nemáme ústavní zákon o celostátním referendu, na který máme dle ústavy nárok (čl. 21, bod 1, listiny zákl. práv a svobod). Připomeňme si, že referendum o našem vstupu do EU bylo zásadně zmanipulováno naší vlastní vládou. Připomeňme si, že naše ústava nebyla schválena občany a není na požádání občanů revidovatelná, což je zcela v rozporu s demokratickými principy Švýcarska.

Myslíte si, že by zavedení tohoto principu do budoucna zabránilo dalším válkám? Myslíte si, že by ústava moderního demokratického státu měla mimo jiné dávat občanům/obcím právo vystoupit ze státu? My si myslíme, že ano.

Po 2. světové válce bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně tak byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, který spravovaly všechny čtyři velmoci společně.

V souvislosti s rozbíhající se studenou válkou získávaly na důležitosti především strategické zájmy, a tím i zájem na „udržení“ Rakouska. Západní spojenci i Sovětský svaz tak dlouho blokovali obnovení jeho suverenity.

Příznivější situace nastala až po Stalinově smrti a příměří v korejské válce. Sovětský svaz však podmínil svůj souhlas se znovuobnovením rakouské suverenity přijetím neutrality. V té viděl záruku, že nedojde k opakování anšlusu a toho, že se Rakousko nestane členem NATO.

V dubnu 1955 proto zamířila rakouská delegace do Moskvy na jednání, jehož výsledkem bylo takzvané moskevské memorandum. Rakousko v něm předjímá svou budoucí neutralitu „podle švýcarského vzoru“ a souhlasí s tím, že zaplatí Sovětům odstupné za jejich nároky na bývalý říšský majetek. Moskva zase podepsala, že do konce roku stáhne z Rakouska svá vojska.

Američané, Britové a Francouzi se nároků na bývalý říšský majetek vzdali.

Den vyhlášení neutrality 26. říjen je v Rakousku státním svátkem a neutralita, původně nijak zvlášť chtěný důsledek kompromisu v zájmu obnovy suverenity, se stala trvalou součástí rakouské identity.

Jak v roce 2003, tak v roce 2011 uvedlo v průzkumu 70% Rakušanů, že by jejich země měla dál na své neutralitě trvat.

Mezi obyvatelstvem podpora neutrality stoupá. Na podzim roku 2019 se pro její zachování vyjádřilo dokonce 79% oslovených. Podíl těch, kteří by upřednostnili zapojení do mezinárodního bezpečnostního systému, klesl na 17%.

Rakousko je stejně jako Švýcarsko či Ruská federace členem programu NATO Partnerství pro mír a kooperuje s aliancí v Kosovu či Afghánistánu. Zapojuje se také do mírových misí OSN. V roce 1991 v době války v Perském zálivu povolilo přes své území převoz válečného materiálu, naopak neumožnilo přelet amerických letounů během války v Iráku v roce 2003.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz 15.5.2020, derstandard.at 19.11.2019, en.wikipedia.com 19.2.2022



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

V naší zemi je neutralita de facto zakázáné téma a nikdy se veřejně nediskutuje. Údajně kvůli jednoznačné ruské hrozbě (od Ruska mimochodem odebíráme zhruba 50-60% ropy a 70-90% zemního plynu). Nejsme ohroženi Ruskem více než sousední Rakousko (pokud vůbec), které však deklaruje neutralitu a v obraně spoléhá pouze samo na sebe. Proč bychom nemohli my…

Členy NATO jsme se stali bez veřejné diskuze. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Nejen kvůli tomu, že Švýcarsko deklaruje neutralitu, ale také proto, že mezinárodní smlouvy musí být předkládány ke schválení lidu v referendu.

V roce 1999 bombardovalo NATO bez mandátu OSN Jugoslávii, připravilo o život zhruba 500 civilistů a způsobilo škody za zhruba 30 mld. dolarů. Nově vzniklé Kosovo se pak stalo centrem pro distribuci drog v Evropě, kdy dle odhadů distribuovalo až 40% heroinu prodávaného v Evropě a Severní americe.

V roce 2011 pak aliance vedená NATO bombardovala Libyi, kterou v té době OSN hodnotilo jako nejrozvinutější zemi Afriky (z pohledu vzdělání, příjmů a délky dožití občanů). Svržení režimu uvedlo zemi do takového stavu, že v roce 2018 kancelář OSN pro lidská práva informovala, že popravy, mučení a obchod s otroky přetrvávají. K tomu se Libye stala bránou pro masovou imigraci do Evropy.

Chceme podporovat další pochybný útočný konflikt daleko za hranicemi naší země? Nebo chceme raději budovat silnou sebeobranu?

Po porážce napoleonskými vojsky počátkem devatenáctého století se Švýcaři poučili a soustředili se na budování lepší obranyschopnosti státu. Dobře připravení se pak o století později ubránili v obou světových válkách. Myslíte si, že by naší zemi lépe vyhovoval švýcarský obranný model neutrality a domobrany podpořené profesionální armádou? My si myslíme, že ano, a jeho zavedení je náš cíl.

Narozdíl od většiny zemí Evropy ve Švýcarsku neexistuje uzavírací klauzule – nesmyslný limit 5% hlasů potřebný pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Tento limit má údajně bránit politické nestabilitě. Nelze však říci, že by naše země byla vyhlášená politickou stabilitou (ani ničím jiným). Švýcarsko však politickou stabilitou vyhlášeno je.

Pokud rozdělíme 100% odevzdaných hlasů na 200 mandátů poslanců, vyjde nám, že na zisk jednoho mandátu stačí 0,5% hlasů voličů.

Pokud do výpočtu vstoupí 5% limit, počet mandátů a to, kdo bude vládnou, se dramaticky mění. Pokud sečteme počet hlasů stran v rozmezí 0,5% – 5% zjistíme, že v letošních volbách bylo ignorováno celkem 969 169 hlasů (18% všech voličů, kteří přišli k volbám – více, než kolik činí počet voličů města Prahy). Největší strany naopak dostaly o 37 mandátů více, než jim náleží.

Z tohoto švýcarského i logického pohledu nemá a nemůže mít vládní koalice demokratickou legitimitu.

Pokud přihlédneme k faktu, že samotná naše ústava a její změny nebyly předloženy ke schválení lidu, což je nutnou podmínkou ve Švýcarsku, nemá celé naše státní zřízení z pohledu Švýcarů demokratickou legitimitu.

Stejně tak nemá z pohledu Švýcarů demokratickou legitimitu naše členství v mezinárodních organizacích. Ve Švýcarsku musí být přistoupení k mezinárodním organizacím předloženo ke schválení lidu. O členství v OSN a NATO rozhodli naši politici zcela bez diskuze s občany. Zajímavostí je, Švýcarsko je jedinou zemí na světě, kde o členství v OSN rozhodl přímo lid.

Jediné referendum o přistoupení k mezinárodní organizaci (EU) zmanipulovala naše vláda kampaní za 200 mil. korun, ve které informovala občany pouze o výhodách členství, nevýhody byly zamlčeny. Takto zmanipulované referendum by ve Švýcarsku zrušil Nejvyšší federální soud.

Samostatnou kapitolou je dále neexistence pravomoci občanů vetovat rozhodnutí parlamentu či vlády. Švýcaři tuto pravomoc mají. Věděli jste, že v roce 2014 zrušili záměr parlamentu nakoupit předražené Gripeny?

Zdroje: volby.cz 14.10.2021 a zakonyprolidi.cz 14.10.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Naše země ve srovnání se Švýcarskem trpí zásadním demokratickým deficitem. Tento demokratický deficit považujeme za základ politických a hospodářských problémů naší země. Zde leží základ systémové korupce. Před tím, než je možno začít dělat politiku, musí být nastaven spravedlivý demokratický řád země.

Myslíte si, že by zavedení výše uvedených demokratických principů pomohlo i naší zemi k hospodářskému růstu, politické stabilitě a omezení systémové korupce? My si myslíme, že ano a jejich zavedení je náš cíl.

Švýcaři se v politice řídí mnoha velmi logickými principy, které u nás zůstávají zcela nepochopeny nebo možná i záměrně ignorovány.

Tím prvním a zcela nejdůležitějším je rozdělení moci ve státě.

Ústava je zákonem číslo jedna. Ústavou je definován stát, ústavou jsou dána práva občanů, ústavou je limitována moc politiků.

Ve Švýcarsku ústavu schvaluje lid v referendu. Politici se pak řídí pravidly danými ústavou. Pokud lid nabude dojmu, že politici jednají protiústavně nebo prostě hloupě, může lid v referendu zrušit rozhodnutí parlamentu.

Pokud to vyžaduje situace, může lid v referendu také navrhnout a schválit změnu ústavy.

U nás si politici ústavu napsali a schválili sami. Lid nestanovuje pravidla, kterými se politici musejí řídit. Stanovují si je sami politici. Lid nemá šanci protiústavní nebo hloupá rozhodnutí zrušit.

Pokud to vyžaduje situace, je pouze na politicích, zda změní pravidla daná ústavou.

STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Zatímco Švýcaři drží stát od počátku pevně v rukou, my jsme ho nikdy v rukou nedrželi. Proto ve Švýcarsku politici stát spravují ku prospěchu lidu, zatímco u nás si politici dělají co chtějí, často na úkor obřích ztrát pro lid.

Demokratické volby dávají občanům možnost měnit politiky, nikoli pravidla, kterými se politici řídí. Slovy amerického spisovatele Herberta Marcuseho: „Svobodná volba otrokářů nezruší ani otrokáře ani otroky.“

Zde leží základ všech politických problémů v naší zemi. Toto je první a největší problém, který je potřeba napravit. Toto nastavení změnit je náš hlavní cíl.

Švýcarsko se od většiny států světa odlišuje svým zvláštním uspořádáním a politickým směřováním. Díky nim dosahuje výjimečných výsledků prakticky ve všech oblastech. Jak tyto principy úspěchu definují samotní Švýcaři? Podívejme se do programu největší švýcarské politické strany:

„Švýcarsko, jako malá na zdroje chudá země, se z kdysi evropského chudobince stalo jednou z nejúspěšnějších a nejvíce prosperujících zemí světa. Za to v podstatě vděčí své zvláštní formě státu stojící na nezávislosti, přímé demokracii, neutralitě a federalismu. Ty spojeny dohromady dělají ze Švýcarska jedinečný typ státu. Jsou zárukou svobody a blahobytu. Pouze díky těmto pilířům bylo Švýcarsko schopno dosáhnout a udržet si pozici světového ekonomického lídra. Pouze díky těmto pilířům jsou svoboda a blahobyt zachovávány. Pouze díky těmto pilířům lze realizovat to, co chtějí občané – nikoli politici a státní úředníci.“

Zdroj: svp.ch 2015



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Naše země nestojí ani na jednom z uvedených pilířů. Lze říct, že se jim přímo vyhýbá.

Předávání stále většího podílu moci nad naší zemí do rukou cizinců v EU, odmítání jakékoli formy referenda, zaplétání se do mezinárodních mocenských her a pragocentricky uspořádaný stát. Takto lze definovat čtyři pilíře našeho státu.

Myslíte si, že je potřeba začít budovat náš stát na švýcarských principech? Že i nám přinesou prosperitu a stabilitu? My si myslíme, že ano, a prosazovat tyto principy je náš cíl.

Výdaje centrální vlády
Švýcarsko 17,44% HDP (rok 2016)
ČR 32,94% HDP (rok 2016)
https://ourworldindata.org/grapher/total-gov-expenditure-gdp-wdi

Celkové zdanění ekonomiky = výdaje centrální vlády + výdaje municipalit (kantony, kraje, obce)
Švýcarsko 32,7% HDP (rok 2019)
ČR 41% HDP (rok 2019)
https://data.oecd.org/gga/general-government-spending.htm

Je důležité si uvědomit, že i přes velmi nízké zdanění zvládá Švýcarsko ještě snižovat svůj státní dluh, zatímco některým zemím i přes vysoké zdanění státní dluh roste.
https://www.visualcapitalist.com/government-debt-in-2021/

Právo na odvolání vlády či parlamentu prostřednictvím referenda existovalo v některých kantonech již od samotného vzniku Švýcarska jako moderního státu v roce 1848. Dále pak bylo zavedeno do několika kantonálních ústav v druhé polovině 19. století v rámci širokého hnutí za demokratickou reformu.

Zatímco jinde na světě lidé o takovémto právu pouze sní, ve Švýcarsku se tento nástroj téměř nikdy nepoužívá. Proč tomu tak je? To vysvětluje Uwe Serdült v práci s názvem „Historie spícího nástroje: Právní normy a praxe odvolatelnosti ve Švýcarsku“.

Uwe Serdült: „Jedná se o krajní prostředek, který lze použít, když selžou všechny ostatní kontrolní mechanismy.

Právo na odvolání řídících orgánů občany se objevilo mezi polovinou a koncem 19. století během formování moderního národního státu, kdy se Švýcarsko stalo organizovanou a mírumilovnou zemí, jak ji známe dnes.

Po zavedení tohoto práva následovaly další mechanismy, například referendum a lidová iniciativa, které umožňují zrušit přijatý zákon nebo zavést ústavní změnu, aniž by bylo nutné rozpustit vládu nebo parlament.

Dále byla poté zvýšena účinnost soudního systému a přidány různé nástroje odpovědnosti ve veřejných institucích.

Ve Švýcarsku se tak dnes případy týkající se nekompetentnosti nebo korupce politiků řeší hlavně právními prostředky, mediálním tlakem nebo vnitřní reorganizací.“


K jedinému úspěšnému odvolání došlo v roce 1862 a souviselo s antisemitismem

Parlament kantonu Aargau byl liberální a protestantský a chtěl legálně poskytnout půdu, aby umožnil zrovnoprávnění Židů, kterým do té doby bylo povoleno usadit se pouze ve dvou chudých venkovských katolických vesnicích Endingen a Lengnau.

Několik katolických vůdců však spolu s několika protestantskými skupinami zahájilo protestní hnutí a bylo uplatněno právo na odvolání parlamentu. K tomu občané museli shromáždit 6 000 podpisů. Za méně než jeden měsíc jich získali 9 000 a v červenci 1862 podpořilo ukončení mandátu parlamentu 63% zúčastněných. Vláda rezignovala a vyhlásila nové volby.

Je důležité si uvědomit, že na rozdíl od situace před rokem 1848, se nepřátelské síly nyní střetly na politické úrovni, ne na bitevním poli.

Právo Židů usadit se kdekoliv ve Švýcarsku bylo uzákoněno v referendu dne 14. ledna 1866, kdy toto rozhodnutí schválilo 53,2% občanů a většina kantonů.

Referendum, jako nástroj ke zrušení federálního zákona nebo nařízení federální Vlády, pak bylo uzákoněno až v roce 1874.


Dnes právo na odvolání politického orgánu platí v 6ti z 26ti kantonů

Kanton Bern: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1846. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 30 000 podpisů (4% voličů). V roce 1852 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády (aféra „Schatzgelder“).

Kanton Schaffhausen: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1876. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 1 000 podpisů (2% voličů). V roce 2000 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády, který byl spuštěn právníkem a kantonálním poslancem Geroldem Meierem.

Kanton Solothurn: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 6 000 podpisů (3% voličů). V roce 1995 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády a parlamentu (související s bankovním skandálem). Dále proběhly další tři pokusy o odvolání v letech 1887, 1961 a 1973, kdy se však nepodařilo shromáždit potřebný počet podpisů.

Kanton Ticino: Odvolání kantonální Vlády je možné od roku 1892. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 15 000 podpisů (7% voličů). V roce 1942 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání. Kromě toho je existuje od roku 2011 právo na odvolání řídících pracovníků obcí. K zahájení referenda o odvolání pracovníků je zapotřebí podpisu 30% voličů. Možnost odvolání obecních řídících pracovníků přijalo 59% voličů v reakci na vnímaný problém hašteření a nefunkční samosprávy.

Kanton Thurgau: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 20 000 podpisů (13% voličů). Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání.

Kanton Uri: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1888. Od roku 1979 je k zahájení referenda o odvolání zapotřebí 600 podpisů (3% voličů). Od roku 2011 je navíc možné odvolání rad a zastupitelstev obcí. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí podpisu 10% registrovaných voličů. Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání ani na kantonální, ani na obecní úrovni.


Tři kantony odvolatelnost zrušily

Protože nástroj odvolatelnosti nikdy neměl praktický význam (jediné úspěšné odvolání proběhlo v kantonu Aargau v roce 1862) a ostatní pokusy o odvolání selhaly (obvykle proto, že nebyl shromážděn požadovaný počet podpisů), byl nástroj odvolatelnosti zrušen v průběhu ústavních revizí v kantonech Aargau (1980), Bazilej-venkov (1984) ) a Lucern (2007).

Wikipedie zmiňuje koncept odvolatelnosti politiků ve zhruba dvaceti zemích světa. Zatímco ve Švýcarsku není odvolatelnost politiků téměř využívána, například v USA to je poměrně využívaný nástroj.

Např. v roce 2011 proběhlo ve Spojených státech nejméně 150 odvolání (v 17 státech, nejvíce odvolání proběhlo ve státě Michigan – nejméně 30). Byli odvoláváni senátoři (pouze na státní, ne na federální úrovni), rady měst, starostové, vedení škol a v jednom případě státní zástupce.

Historicky byly pokusy o odvolání převážně neúspěšné na státní úrovni. Na komunální úrovni se odvolání používá mnohem častěji a s větším úspěchem.

Zdroje: swissinfo.ch 21.3.2016, en.wikipedia.org, ncsl.org 2.7.2021



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Ačkoli někteří vkládají do odvolatelnosti politiků velké naděje, ve skutečnosti jsou přínosy tohoto nástroje diskutabilní. Obzvláště pokud jsou zavedeny i jiné prvky přímé demokracie jako ve Švýcarsku. To nicméně není důvod odvolatelnost politiků jako jednu z mnoha pojistek proti korupci a neschopnosti politiků nezavést.

Myslíte si, že zavedením odvolatelnosti politiků nic nezkazíme a můžeme tím jen získat? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.

První majetkové daně začaly být zaváděny ve feudálních dobách a byly vybírány především za půdu. Majetkovou daň proto platili většinou zemědělci. V moderní době se majetková daň vybírá také z aktiv jako jsou budovy, automobily či lodě. Daň se platí opakovaně z majetku ve vlastnictví fyzických nebo právnických osob.

Vysoké majetkové daně vybírané dnes nejen z pozemků, ale také z budov a konstrukcí mohou odrazovat od investic. Devatenáct z 27 zkoumaných zemí však umožňuje podnikům odečítat daň z nemovitostí nebo pozemků od příjmu právnických osob, což zmírňuje daňové zatížení a vybízí podniky k investování.

Země	Daň vyjádřená v procentu z ceny nemovitosti	Druh daně	Daň je odečitatelná z příjmu právnických osob
Lucembursko (LU)	0.05%	z nemovitosti	ano
Švýcarsko (CH)	0.08%	z nemovitosti	ano
Česká republika (CZ)	0.09%	z nemovitosti	ano
Rakousko (AT)	0.09%	z nemovitosti	ne
Estonsko (EE)	0.13%	pozemková	ne
Turecko (TR)	0.13%	z nemovitosti	ano
Litva (LT)	0.20%	z nemovitosti	ano
Německo (DE)	0.20%	z nemovitosti	ano
Slovensko (SK)	0.22%	z nemovitosti	ano
Norsko (NO)	0.23%	z nemovitosti	ano
Slovinsko (SI)	0.26%	z nemovitosti	ne
Maďarsko (HU)	0.29%	z nemovitosti	ne
Švédsko (SE)	0.35%	z nemovitosti	ano
Finsko (FI)	0.36%	z nemovitosti	ano
Irsko (IE)	0.37%	z nemovitosti	ano
Lotyšsko (LV)	0.41%	z nemovitosti	ano
Portugalsko (PT)	0.43%	z nemovitosti	ano
Španělsko (ES)	0.52%	z nemovitosti	ne
Nizozemsko (NL)	0.53%	z nemovitosti	ano
Belgie (BE)	0.55%	z nemovitosti (a)	ano
Itálie (IT)	0.58%	z nemovitosti	ne
Dánsko (DK)	0.71%	z nemovitosti	ano
Polsko (PL)	0.91%	z nemovitosti	ano
Island (IS)	1.02%	z nemovitosti	ne
Řecko (GR)	1.09%	z nemovitosti	ne
Francie (FR)	1.25%	z nemovitosti	ano
Británie (GB)	1.93%	z nemovitosti	ano

Nejnižší majetkovou daň jako podíl z ceny nemovitosti má Lucembursko, a to 0,05 %. Druhou nejnižší má Švýcarsko, a to 0,08 %. Na třetím místě následuje Česká republika a Rakousko s 0,09 %. Nejvyšší daně z majetku jako podíl z ceny nemovitosti se vyskytují ve Velké Británii (1,93 %), Francii (1,25 %) a v Řecku (1,09 %).

Estonsko je jedinou zemí v této studii, která zdaňuje pouze pozemky, což znamená, že její daň z nemovitostí je nejúčinnější.

Zdroj: taxfoundation.org 6.8.2020



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE

Ačkoli má Švýcarsko o setinu procenta nižší daň z nemovitosti, je pro úplnost nutno dodat, že se ve Švýcarsku platí například roční daň z motorových vozidel. To, z čeho se daň vypočítává, se dle kantonů liší.

Daň se vypočítává z:	Platí v kantonu
objemu motoru	12 kantonů: Aargau, Fribourg, Glarus, Graubünden, Luzern, Nidwalden, Obwalden, Schaffhausen, Solothurn, Thurgau, Valais, Zug
maximální přípustné váhy vozidla	7 kantonů: Appenzell-Innerrhoden, Appenzell-Ausserrhoden, Bern, Bazilej-venkov, Jura, St. Gallen, Uri
výkonu motoru	1 kanton: Ženeva
výkonu motoru a maximální přípustné váhy vozidla	3 kantony: Schwyz, Ticino, Vaud
objemu motoru a maximální přípustné váhy vozidla	1 kanton: Curych
z váhy prázdného vozidla a emisí CO2	1 kanton: Bazilej-město
z emisí CO2	1 kanton: Neuchâtel

Například kanton Bern vypočítá daň z maximální přípustné hmotnosti vozu. Za prvních 1000 kg hmotnosti si účtuje 240 franků (6000 korun). Každých dalších 1 000 kg je pak zdaněno o 14 % méně než předchozí daňová sazba. Pro srovnání medián měsíční švýcarské mzdy je přes 6 500 franků (150 000 korun).

Je dobrou zprávou, že v některých ukazatelích se blížíme švýcarským standardům. Ať už je to výše daně z nemovitostí nebo např. poměr státního dluhu k HDP. Tyto standardy bychom neměli překračovat.