ŠVÝCARSKÝMI PRAVIDLY K ČESKÉ PROSPERITĚ. Jsme politické hnutí, jehož cílem je zavedení švýcarského politického systému v České republice a následování konzervativní politiky po vzoru Švýcarska.
Bitva se udála 13.-14. září 1515 poblíže města Marignano (nyní Melegnano) ležícího 16 km jihovýchodně od Milána. Střetla se zde francouzská armáda, složená z nejlepší těžké kavalérie a dělostřelectva v Evropě, se Starou švýcarskou konfederací, jejíž žoldnéři byli do té doby považováni za nejlepší pěchotní sílu v Evropě.
V listopadu 2016 oslavilo Švýcarsko pět století politiky přísné neutrality. Dokonce i během světových válek dokázalo být Švýcarsko neutrální. Jediným případem, kdy byla neutralita skutečně porušena, bylo období napoleonských válek (1803-1815), ačkoli se Švýcaři v průběhu konfliktu snažili svoji neutralitu zachovat a v roce 1815 ji pevně obnovili.
To znamená, že i když nebudeme počítat celých 500 let, jsou Švýcaři již více než 200 let zcela neutrální, což je působivý úspěch. Proč se však Švýcaři, obávaní kopiníci, kteří byli zvyklí vyhrávat i proti početné přesile, rozhodli usilovat o neutralitu?
Odpověď lze najít v jedné velké bitvě mezi Francouzi a Švýcary, která se odehrála u města Marignano během poslední etapy války Ligy z Cambrai (1508-1516) proti Benátské republice. Švýcaři zažili dlouhou řadu vítězství, kdy obsadili a vydrancovali velkou část severní Itálie, včetně Milána, klíčového přístupového bodu pro nepřátelskou francouzskou armádu.
Francouzská armáda se pod vedením svého nového a mladého krále Františka I. rozhodla překvapit Švýcary nebezpečným pochodem přes dříve nevyužívaný alpský průsmyk a roviny kolem Milána.
Švýcaři byli skvělí pěšáci, většinou bojující s píkami, ale dokázali používat i jiné zbraně, když došlo na boj zblízka. Na obrázku zobrazeni v divokém boji s Landsknechtem (vojáky z jižních oblastí Svaté říše římské).
Francouzskou královskou armádou početně přečíslení Švýcaři začali nejprve vyjednávat podmínky; dokud se neobjevily švýcarské posily. Posílená švýcarská pěchota se poté vzdala vyjednávání a začala se připravovat na bitvu.
Švýcaři měli k dispozici zhruba 22 000 mužů, přičemž čelili francouzské armádě posílené německými Landsknechty, kopiníky a dělostřelectvem o počtu téměř 40 000 mužů. Švýcary přečíslení příliš nezajímalo, protože zvítězili proti podobnému přečíslení před několika málo lety v bitvě u Novary.
V předvečer bitvy se král František rozhodl uspořádat desítky svých polních děl podél frontových linií ve středu své formace s kavalerií vyloženou na bocích.
Švýcaři se shromáždili do velké pěchotní formace, protože neměli vojensky významnou kavalérii ani dělostřelectvo. Jejich strategií bylo zaútočit přímo na děla, získat je a obratem je použít proti Francouzům. Jakkoli se zdá tento tah odvážný, tato taktika pro ně v minulosti fungovala.
Švýcarský útok nastal těsně před západem slunce a byl tak rychlý, že francouzské dělostřelectvo mělo problémy na útok pěchoty reagovat. Švýcarská pěchota zajala část dělostřelectva a v divokém boji se střetla s Landsknechty.
Tyto dvě skupiny soupeřily o titul nejlepší bojové jednotky v Evropě a za soumraku tvrdě bojovaly. Útoky francouzské kavalérie vedené králem Františkem však pomohly zatlačit Švýcary zpět.
Mnoho důstojníků a šlechticů bojovalo a zemřelo během posledních zběsilých nočních soubojů, než se obě strany na noc stáhly zpět.
Bitva u Marignana byla velmi těžkým bojem, a přestože Švýcaři (vlevo) utrpěli velké ztráty, blížili se toho dne vítězství.
Následujícího dne probíhala bitva dle stejného scénáře, švýcarská taktika zůstala stejná. Švýcaři zahájili masivní útok na děla, ale tentokrát byly dělostřelecké posádky připraveny. Francouzské výstřely pronikly těsnými formacemi Švýcarů. Neohrožení Švýcaři však pokračovali v útoku a dostali se až na úroveň děl.
Následoval nelítostný boj s Landsknechty, útoky kavalérie a výstřely kanonů z bezprostřední blízkosti proti téměř nehybné mase disciplinovaných Švýcarů.
Bitva byla vyrovnaná, dokud se na bitevní pole nevydaly s Francouzi spřátelené benátské síly. Jejich útoky z obchvatu po málo krytých bocích nepřítele a početní síla zvrátily situaci a přinutily Švýcary na ústup.
Přetrvávající palba z děl, jezdecké útoky a vyčerpávající boj přišly Švýcary draho. Pravděpodobně ztratili více než polovinu svých mužů, ve srovnání se zhruba 5 000 francouzskými oběťmi.
Výsledkem byl okamžitý mír s Francouzi, jenž přetrval staletí. Smlouva obsahovala doložku „Věčného míru“, která říká, že Francie ani Švýcarsko nikdy nebudou bojovat proti tomu druhému a nikdy se nespojí s nepřáteli toho druhého.
Umírající Švýcar od švýcarského malíře Ferdinanda Hodlera z roku 1900. Bitva u Marignana zůstala pevně zapsána v historii Švýcarska až do současnosti.
Klauzule o věčném míru přetrvala až do Velké francouzské revoluce a byla porušena ze strany Fancouzů. Švýcarští žoldáci příležitostně bojovali i po bitvě u Marignana, ale spíše výjimečně.
V průběhu staletí se postoj k neutralitě jen upevňoval a nakonec byly přijaty zákony, které švýcarským občanům bojovat v cizích válkách výslovně zakazovaly. V roce 1859 byla občanům Švýcarska zakázána služba u cizích vojsk s výjimkou Vatikánské gardy.
Během druhé světové války Švýcaři sestřelovali a brali do zajetí letouny narušujících jejich vzdušný prostor (v roce 1940 sestřelili 11 letadel Luftwaffe; některé poškozené spojenecké bombardéry se úmyslně vydávaly do švýcarského vzdušného prostoru a nechávaly se zajmout). V dnešní době jsou někteří švýcarští vojáci příslušníky mírových sil, ale to je vše.
Švýcarům se podařilo udržet si neutralitu (mimo napoleonské období) do znační míry i proto, že mají vynikající přirozenou obranu. Horské průsmyky by byly těžkou překážkou i pro moderní invazní armádu.
Švýcaři jsou vzácným příkladem hluboce neutrální země, která je schopna se této politiky držet po celá staletí.
Historické a geografické okolnosti pomohly Švýcarsku částečně k úspěchu. Brání nám však v dnešní době nějaké historické a geografické okolnosti vydat se švýcarskou cestou? Myslíte si, že je už nejvyšší čas přejít na švýcarský politický systém a začít se řídit osvědčenou švýcarskou politikou, neutralitou počínaje? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
Dívky se curyšského střeleckého festivalu pro mládež Knabenschiessen účastní od roku 1991.
Švýcarsko nezažilo masovou střelbu od roku 2001, kdy muž zaútočil na místní parlament v kantonu Zug a zabil 14 lidí a poté sám sebe.
Švýcarská populace čítající 8,3 mil. lidí vlastní zhruba 2 miliony soukromých zbraní.
V roce 2016 zažila země 47 vražd střelnými zbraněmi. Celková míra vražd v zemi se blíží nule.
Americká Národní střelecká asociace (NRA) často poukazuje na Švýcarsko s argumentem, že není zapotřebí více pravidel pro vlastnictví zbraní.
V roce 2016 NRA na svém blogu uvedla, že Švýcarsko má jednu z nejnižších měr vražd na světě, přičemž má miliony zbraní v soukromém vlastnictví a několik druhů loveckých zbraní lze získat bez povolení.
Švýcarsko je takřka posedlé střelbou. Každý rok pořádá střeleckou soutěž pro děti ve věku 13 až 17 let. Curyšský Knabenschiessen (v překladu z němčiny „chlapecké střílení“) je tradiční každoroční festival, jehož počátky sahají až do 17. století.
Osvědčení o účasti na festivalu z roku 1925. Záznam ukazuje 26 dosažených z maximálních 35 bodů. Zobrazené pušky jsou Schmidt-Rubin používané v letech 1889 až 1953.
Mládež z celé země se každé září schází na festivalu, aby soutěžila ve střelbě na terč pomocí služebních pušek švýcarské armády.
Přesnost je ceněna nade vše a nejlepší střelec soutěže je korunován jako „Schutzenkönig“ – král střelců.
Ozbrojená veřejnost pomohla udržet Švýcarsko neutrální po více než 200 let
Mezinárodním postojem Švýcarska je „ozbrojená neutralita“. Švýcarsko se od roku 1815 nezúčastnilo žádného mezinárodního ozbrojeného konfliktu.
Mnoho Švýcarů považuje vlastnictví zbraní za součást vlastenecké povinnosti chránit svou vlast.
Většina švýcarských mužů se musí naučit používat zbraň
Na rozdíl od USA a naší země má Švýcarsko povinnou vojenskou službu pro muže.
Všichni muži ve věku od 18 do 34 let považovaní za „vhodné pro službu“ dostanou pistoli nebo pušku a proškolení.
Po ukončení služby si muži obvykle mohou své služební zbraně koupit a ponechat, ale musí pro ně získat povolení.
V posledních letech švýcarská vláda odhlasovala zmenšení velikosti ozbrojených sil země.
Švýcarsko připomíná dobře navrženou pevnost
Hranice Švýcarska jsou v zásadě navrženy tak, aby vybuchly na povel. Na mostech, silnicích, kolejích a tunelech po obvodu Švýcarska existuje minimálně 3 000 demoličních bodů.
Americký spisovatel literatury faktu John McPhee to vyjádřil ve své knize „La Place de la Concorde Suisse“ takto:
„Blízko německých hranic se Švýcarskem byly všechny železniční a dálniční tunely připraveny k odpálení. Blízké hory byly provrtány tunely tak hustě, že se do nich vešly celé divize.“
Zhruba čtvrtina švýcarských střelců používá své zbraně k vojenské nebo policejní službě – v roce 2000 více než 25% švýcarských vlastníků zbraní uvedlo, že si zbraň drží pro vojenskou nebo policejní službu, zatímco méně než 5% Američanů uvedlo totéž.
Kromě vojenských zbraní má země přibližně 2 miliony zbraní v soukromém vlastnictví. Toto číslo však za poslední desetiletí klesá. Švýcarská vláda odhaduje, že asi polovina soukromých zbraní v zemi jsou bývalé vojenské pušky.
Švýcarský poměr počtu zbraní k počtu obyvatel se zmenšuje. V roce 2007 průzkum ručních palných zbraní zjistil, že Švýcarsko má třetí nejvyšší podíl civilních střelných zbraní na 100 obyvatel (46), který překonaly pouze USA (89) a Jemen (55). Zdá se však, že toto číslo za poslední desetiletí pokleslo. Nyní se odhaduje, že na 100 obyvatel Švýcarska připadá zhruba 25 zbraní.
Zbrojní licence
O povolení k držení zbraně švýcarské úřady rozhodují na obecní úrovni.
Vedou také záznamy o každém, kdo vlastní zbraň v kantonu, ačkoli lovecké pušky a některé poloautomatické dlouhé zbraně jsou z požadavku povolení osvobozeny.
Kantonální policie však nebere svou pravomoc k vydávání licencí na lehkou váhu. Může se poradit s psychiatrem nebo si promluvit s úřady v jiných kantonech, kde potenciální kupec zbraní dříve žil, aby osobu prošetřila.
Někteří zákonodárci ve státech USA, jako je New York, New Jersey, Connecticut a Rhode Island, uvažují o podobném modelu.
Švýcarské zákony mají zabránit tomu, aby někdo, kdo je násilný nebo nekompetentní, vlastnil zbraň.
Lidé, kteří byli odsouzeni za trestný čin nebo mají závislost na alkoholu nebo drogách, si ve Švýcarsku nesmí koupit zbraň.
Zákon také stanovuje, že komukoli, kdo „vyjadřuje násilný nebo nebezpečný přístup“, nebude dovoleno vlastnit zbraň.
Majitelé zbraní musí také prokázat, že umí svou zbraň správně nabít, vybít a umí z ní střílet. Aby získali licenci, musí projít testem.
Švýcarsko je také jednou z nejbohatších, nejzdravějších a do jisté míry i nejšťastnějších zemí na světě
Ve zprávě OSN “Pocit štěstí ve Světě„ z roku 2017 se Švýcarsko umístilo na čtvrtém místě.
Švýcaři byli oceněni vysokými známkami za všechny hlavní faktory podporující štěstí: péči, svobodu, velkorysost, poctivost, zdraví, příjmy a dobrou správu věcí veřejných.
Podle této zprávy se pocit štěstí z USA za poslední desetiletí naopak vytrácí. „Důvody jsou klesající sociální podpora a zvýšená korupce,“ uvedli autoři zprávy.
Co se týká zbraní, Švýcaři nejsou úplně dokonalí. Švýcarsko má stále jednu z nejvyšších měr násilí spojených s použitím zbraní v Evropě. Většina úmrtí spojených s použitím zbraní jsou však sebevraždy.
Po celém světě byly přísnější zákony o zbraních spojeny s menším počtem úmrtí. Tak tomu bylo i ve Švýcarsku.
Po stovkách let, kdy bylo kantonům umožněno určovat pravidla pro drzení zbraní, přijalo v roce 1999 Švýcarsko první federální předpisy o zbraních, potom, co se v 90. letech zvýšila míra kriminality v zemi.
Od té doby byla přidána další ustanovení, která, co se týká zákonů o zbraních, udržují Švýcarsko na stejné úrovni jako EU a počet úmrtí spojených se zbraněmi, včetně sebevražd, nadále klesá.
Švýcaři odhadují, že od roku 2015 pouze asi 11% občanů má doma svou vojenskou zbraň.
Většina lidí ve Švýcarsku nemá povolení nosit zbraň
Povolení ke skrytému nošení zbraně je ve Švýcarsku obtížné získat a většina lidí, kteří nejsou bezpečnostními pracovníky nebo policisty, takové povolení nemá.
„Máme doma zbraně, ale jsou drženy pro mírové účely,“ řekl pro BBC v roce 2013 profesor kriminologie na univerzitě v Curychu Martin Killias.
Lovci a sportovní střelci smějí přepravovat své zbraně pouze z domova na střelnici, nemohou se jen tak zastavit na kávu s puškou.
Zbraně také není povoleno přepravovat nabité, aby se zabránilo jejich náhodnému vystřelení na veřejném místě – jako je třeba Starbucks, což se v USA stalo nejméně dvakrát.
Myslíte si, že by nám převzetí švýcarských politických principů pomohlo stát se špičkovou, bezpečnou zemí se šťastným a bohatým obyvatelstvem? My si myslíme, že ano, to je i náš cíl.
Ženeva, 2. nejlidnatější město Švýcarska s populací 203 000 obyvatel. V pozadí vodotrysk Jet d’Eau. Dvě pumpy, každá o výkonu 500 kW, vytlačují 500 litrů vody za sekundu do výše okolo 140 metrů, což odpovídá výšce čtyřicetipětipodlažní budovy…
Nepříliš známý článek švýcarského cizineckého zákona umožňuje bohatým cizincům ze zemí mimo Evropu žít ve Švýcarsku. U Číňanů je tento článek stále oblíbenější.
Za normálních okolností mají právo vstoupit do Švýcarska pouze lidé z zemí EU a EFTA, a to díky smlouvě zvané Dohoda o volném pohybu osob.
Málo známý a zřídka používaný článek 30 federálního cizineckého zákona však umožňuje přestěhovat se do Švýcarska i cizincům ze zemí mimo Evropu – ovšem pouze v případě, že jsou dostatečně bohatí. To znamená, že mohou prokázat, že mají dostatek finančních prostředků k životu ve Švýcarsku, aniž by museli pracovat nebo se uchýlit k sociálním dávkám.
Pokud místní úřady dojdou k závěru, že existuje „významný fiskální zájem“, mohou na základě tohoto článku kantony vydávat cizincům povolení k pobytu typu B (nově zabydlený cizinec).
Významný fiskální zájem
Co přesně znamená „významný fiskální zájem“? Tento termín si definuje každý kanton sám.
Například nejnižší roční sazba daně pro cizince ze zemí mimo EU je 287 882 franků (7,2 mil. korun) v kantonu Wallis, 312 522 franků (7,8 mil. korun) v Ženevě a 415 000 franků (10,4 mil. korun) v kantonu Vaud.
Každý rok si takto pobyt ve Švýcarsku „koupí“ přibližně 40 až 50 lidí, jak uvádí čísla zveřejněná švýcarským Státním sekretariátem pro migraci (SEM).
Ve Švýcarsku nyní žije s tímto zvláštním povolením celkem 352 cizinců. Pocházejí většinou z Ruska, Saúdské Arábie, Spojených států a Brazílie.
Lidé z Číny však nyní podle SEM tvoří největší podíl cizinců s tímto zvláštním povolením. Za poslední čtyři roky se ve Švýcarsku usadilo celkem 34 čínských státních příslušníků.
„Rolls-Royce“ mezi zeměmi, kde žít
O této vybrané skupině lidí pobývající ve Švýcarsku na „zlaté vízum“ je známo, že většina z nich žije v kantonu Ženeva. Dalšími jsou pak kantony Ticino, Vaud, Zug a Bern.
Ženeva u soutoku řek Rhony a Arve.
Švýcarsko je považováno za všeobecně bezpečnou zemi a pro cizince je „Rolls-Royce“ mezi zeměmi, kde žít. „Bohatí cizinci chtějí žít v zemi, která má dobrou zdravotní infrastrukturu,“ uvedl Enzo Caputo, právník z Curychu, který se specializuje na povolení k pobytu a daňové balíčky.
Další výhodou švýcarského povolení k pobytu typu B je, že umožňuje občanům třetích zemí volný pohyb po celém schengenském prostoru.
Celkově žije ve Švýcarsku zhruba 2,1 milionu cizinců, což představuje 25,1 % z celkové populace.
Cizinci pobývající ve Švýcarsku na základě článku 30 cizineckého zákona, jsou ochotni za toto privilegium zaplatit v součtu přes 2,5 mld. korun ročně.
Myslíte si, že by převzetí švýcarských politických principů pomohlo i nám posunout se blíže ke značce Rolls-Royce mezi zeměmi, kde žít? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
Kdyby byl americký federalismus stejný jako švýcarský federalismus, existovalo by v USA 1 300 států a americký Kongres (parlament) by měl 10 000 členů.
Zatímco Švýcarsko, země bez nerostného bohatství, jehož jednu třetinu tvoří holá skála, láme rekordy v HDP na obyvatele, ve výši platů, svobodě podnikání, kvalitě života či vztahu k životnímu prostředí, Spojené státy ve většině žebříčků dlouhodobě upadají.
Švýcarsko je tvořeno 26ti kantony, které jsou obdobou 50ti amerických států. Švýcarský federální parlament je obdobou amerického Kongresu.
V čem se liší
To hlavní v čem se však liší, je velikost politických jednotek a poměr politického zastoupení občanů. Ve Švýcarsku jsou jednotlivé státy mnohem menší než v USA a občané v nich naopak mají mnohem větší demokratické zastoupení.
Spojené státy mají výjimečně nízký poměr počtu politiků k počtu obyvatel. Kdyby měly USA podobně vysoký poměr politického zastoupení jako má Švýcarsko, americký Kongres by měl okolo 10 000 členů.
Nízký poměr znamená, že se politická moc koncentruje v méně rukou.
Americký Kongres (obě komory) tvoří 535 členů, kteří zastupují 320 mil. obyvatel. To znamená, že na jednoho člena Kongresu připadá 598 000 obyvatel. V Německu na jednoho člena národního zákonodárného sboru připadá 130 000 obyvatel. V Kanadě je tento počet 99 000. Ve Švýcarsku je to 33 000. USA jsou tak zcela mimo měřítko. Z toho důvodu nejsou v níže uvedeném grafu zázorněny.
Počet obyvatel na jednoho jejich zástupce v národním parlamentu.
Pro srovnání v roce 1790 zastupoval jeden člen Kongresu v průměru 37 000 obyvatel.
Pokud srovnáme poměr zastoupení občanů v parlamentech jednotlivých amerických států a švýcarských kantonů zjistíme, že se také zásadně liší.
Počet voličů připadajících na jednoho jejich zástupce v parlamentu jednotlivých států USA. Počet obyvatel připadajících na jednoho jejich zástupce v kantonálním parlamentu.
Jinými slovy, ve Švýcarsku můžete očekávat, že zástupci občanů v místním parlamentu jsou obeznámeni se situací v okolí, s místní kulturou a místními problémy. Je pravděpodobné, že narazíte na svého zákonodárce na ulici. Obzvláště pak v kantonech, kde připadá jeden místní zákonodárce na pouhé dvě tisícovky občanů.
Švýcarsko má decentralizovanější politický systém
Spojené státy i Švýcarsko používají federální strukturu. V mnoha ohledech je však švýcarský politický systém mnohem decentralizovanější než americký. Švýcarsko nemá prezidenta (jeho výkonná moc se dělí mezi 7 členů Vlády) a politika je dále vysoce decentralizovaná. Kantonální vlády mají velkou kontrolu a vliv v oblastech naturalizace cizinců, kultury, veřejných financí a zdravotní péče.
Vrcholem je super-demokratická politická reprezentace občanů ve srovnání s dnešními USA. Ve Švýcarsku v mnoha případech připadá pouhých 1 500 občanů na jednoho zástupce v kantonálním parlamentu. Díky tomu mají občané Švýcarska zcela jiný vztah ke státním institucím a politikům.
Srovnání velikosti 2. největšího amerického státu Texas s Evropou a Švýcarskem.
Jak je to u nás?
Pro srovnání s naší zemí např. švýcarský kanton Zug má 127 000 obyvatel a jeho kantonální parlament má 130 členů, zatímco třeba Moravskoslezský kraj má 1,25 mil. obyvatel a jeho krajské zastupitelstvo tvoří pouhých 65 členů. Toto zastupitelstvo má navíc výrazně menší pravomoci (nestanovuje vlastní daně atd.).
Když jsou služby státní správy financovány převážně místní kantonální vládou – včetně sociálních dávek nebo příspěvků na zdravotní péči – člověk zaujímá zodpovědnější přístup ke své komunitě, než když jsou služby státní správy financovány anonymními daňovými poplatníky žijícími stovky nebo dokonce tisíce kilometrů daleko.
Ve skutečnosti se v USA ukázalo, že velikost volebního obvodu v mnoha případech koreluje s vládními výdaji, jak dokládajívýzkumy Marka Thorntona, George S. Forda a Marca Ulricha.
„Důkazy nasvědčují tomu, že velikost volebního obvodu poskytuje vysvětlení … posunu vládních výdajů směrem vzhůru kvůli pevné velikosti většiny zákonodárných sborů. Teoreticky by mohly být velikosti volebních obvodů a místních vlád upraveny tak, aby si odpovídaly.“
Další faktory
Další faktory zmíněné Thorntonem a kol.:
– Velké volební obvody zvyšují náklady na vedení kampaní, a proto vedou k zapojení finančně vlivných skupina z důvodu nákupu médií a přístupu k hromadným sdělovacím prostředkům. Například náklady na celostátní kampaň v Kalifornii jsou podstatně vyšší než náklady na vedení celostátní kampaně ve Vermontu. Volební obvody rozmístěné na několika mediálních trzích jsou obzvláště nákladné.
– Volení představitelé, kteří nejsou schopni komunikovat se značnou částí svých volebních obvodů, se spoléhají na velké zájmové skupiny, které se prohlašují za zástupce volebních obvodů.
– Občané se přestávají účastnit politiky, protože si uvědomují, že jejich hlas má ve větších voličských skupinách nižší hodnotu.
– Občané se přestávají účastnit politiky, protože se nemohou s voleným kandidátem osobně setkat. Možnost naplánovat osobní schůzku se zvoleným zástupcem je ve velkém volebním obvodu mnohem obtížnější než v malém.
– Občané se přestávají účastnit politiky, protože ve větších volebních obvodech se politici méně často zaměřují na otázky místního významu či na zájmy jednotlivých občanů.
– Zvolení zastupitelé uznávají, že jednotlivý volič má ve velkém volebním obvodu minimální význam, a proto se kandidáti raději spoléhají na hromadné sdělovací prostředky než na osobní kontakt s voliči.
– Větší volební obvody jsou více nábožensky, etnicky, kulturně, ideologicky a ekonomicky různorodé. Zvolený zastupitel v takovém obvodu s velkou pravděpodobností nebude sdílet stejné hodnoty s většinou voličů.
Nic z toho samozřejmě nemůže snížit význam kulturních rozdílů mezi Švýcary a Američany. Tyto rozdíly však mohou být také zesíleny politickými institucemi. Při pohledu na nadměrně velké instituce Spojených států – ve srovnání s malými lokalizovanými politickými institucemi ve Švýcarsku – je těžké dospět k závěru, že tyto obrovské rozdíly v ústavním prostředí nehrají roli.
Myslíte si, že by zavedení švýcarského decetralizovaného politického systému, který je demokratičtější a blíže lidu, zvýšil zájem občanů o politiku a pomohl naší zemi lépe a efektivněji nakládat s veřejnými prostředky? Že by zároveň pomohl odstranit z politické scény vlivné lobistické skupiny? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
Máme nějakou záchrannou brzdu proti zkorumpovanému státu? Záchrannou brzdu proti politikům, kteří poškozují zájmy lidu? Víte, že Švýcaři mají dokonce celou řadu takových záchranných brzd?
Lanovka Gelmerbahn v kantonu Bern. Do roku 2017 nejstrmější lanovka v Evropě. Nyní ji ve strmosti překonala švýcarská lanovka Stoosbahn. Lanovka Gelmerbahn má otevřené vagóny a za pouhých deset minut vás vzrušující jízdou se sklonem 106 % přenese z údolí ve výšce 1 400 m n.m. k jezeru Gelmersee, ležícím ve výšce 1 850 metrů nad mořem.
Jaké tedy jsou švýcarské politické záchranné brzdy?
Na federální (celostátní) úrovni:
– občané mají pravomoc vetovat přijaté zákony (pokud do 100 dnů od přijetí zákona předloží občané petici s 50 000 podpisy, je rozhodnutí o přijetí zákona předloženo ke schválení občanům v referendu)
– politici mají povinnost předkládat změny ústavy ke schválení občanům (není možné, aby si ústavu – dokument, který má v prvé řadě limitovat moc politiků, politici schvalovali a měnili sami, u nás to tak ovšem je)
– stát má povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem (u nás ne)
– občané mají pravomoc nařídit revizi ústavy (k tomu je nutné do 18ti měsíců nasbírat 100 000 podpisů)
– politici mají povinnost předkládat důležité mezinárodní smlouvy ke schválení občanům (např. členství v EU či NATO, ani jednoho není Švýcarsko členem, naše referendum o vstupu do EU bylo zmanipulováno naší vlastní vládou)
– zdanění občanů a právnických osob má jasné ústavní stropy (strop DPH je 7,7%, daň z příjmu právnických osob 8,5%; naše ústava neobsahuje žádné stropy zdanění občanů)
– v senátu drží nejmenší kantony tvořící pouhých 21% populace nadpoloviční většinu senátorů a mohou zablokovat přijetí zákona (senát ve Švýcarsku reprezentuje jednotlivé kantony a je pojistkou proti moci velkých kantonů nad malými)
– pravomoc státu vybírat DPH a přímé daně je časově omezena a musí být občany pravidelně prodlužována v referendu !!!
Na kantonální úrovni (liší se dle kantonu, v tomto případě kanton Zug):
– občané si přímo volí vlastní soudce (soudci jsou voleni na časově omezený mandát a musí se za výsledky své práce zpovídat ve volbách; u nás jsou soudci jmenováni prezidentem na časově neomezený mandát a občané jsou vyloučeni z kontroly justice).
– pokud o to občané požádají, výdaje kantonálního parlamentu musí být předloženy ke schválení občanům (to platí pro výdaje nad 500 000 franků tj. pouhých 12,5 mil. Kč, k tomu je potřeba předložit petici podepsanou 1500 občany, přičemž počet obyvatel kantonu Zug je 127 000)
STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE
My výše uvedené záchranné „brzdy“ nemáme. Není to hlavní důvod, proč nejsme tak prosperující jako Švýcaři? Naši politici nás krmí řečmi o tom, že ještě nejsme na švýcarský systém připraveni. Nejsou spíše na švýcarský systém nepřipraveni pouze naši politici?
Myslíte si, že by zavedení výše uvedených záchranných brzd pomohlo k lepšímu fungování i našeho státu? Že by omezení moci politiků přineslo větší prosperitu i našim občanům? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
Ačkoli se naše ústava snaží vyvolat dojem, že chrání menšiny, minimálně při volbách je opak pravdou.
Výňatky týkající se menšin z Listiny základních práv a svobod České republiky.
Naše listina základních lidských práv a svobod sice říká, že příslušnost ke kterékoli národnostní či etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, to však zcela popírají naše zákony.
Ty nedovolují menšinám, které ve volbách získají pod 5 % hlasů, prezentovat své politické názory ať už v Poslanecké sněmovně, Evropském parlamentu či v obecních a krajských zastupitelstvech. Kdo získá méně než 5 % hlasů je vyloučen ze skrutinia (z rozdělování mandátů), ačkoli matematicky třeba na zisk jednoho poslaneckého mandátu stačí jen 0,5 % hlasů.
Nejenže není dodržována listina základních práv a svobod státem samotným, také jsme zjistili, že Ústavní soud není schopen kompetentně rozhodovat. Nejen tím, že v roce 2021 odsouhlasil to, co o dvacet let dříve popíral, ale opět ignoroval nelogický a nedemokratický 5 % limit.
Ve Švýcarsku je logickým limitem pro získání poslance dostatek hlasů pro jeden mandát z 200, čili 0,5 % hlasů.
Ve švýcarské Poslanecké sněmovně je zastoupeno 11 různých politických subjektů. Některé pouhým jedním poslancem.
V současné době jsou ve švýcarské Poslanecké sněmovně zastoupeny čtyři strany jedním poslancem a jedna strana třemi poslanci. U nás by si díky limitu 5 % rozdělily tyto mandáty ostatní strany.
Navíc má každý kanton nárok na alespoň jednoho poslance. Kanton Appenzell-Innerhoden s populací 16 000 obyvatel tak může prezentovat své názory ve sněmovně proti nedalekému kantonu Curych s populací 1,5 mil. obyvatel.
V našem volebním systému populace šestnácti tisíc občanů nemá šanci získat poslance ani při své stoprocentní účasti ve volbách.
STANOVISKO ŠVÝCARSKÉ DEMOKRACIE
Účelem limitu 5 % (tzv. volební klauzule) je údajně „zabránit přílišnému štěpení politických sil v parlamentu a z toho případně plynoucí politické nestabilitě“. Švýcarsko žádný takový limit nemá a je dlouhodobě vyhlášeno svou politickou stabilitou.
Nezapomeňme, že náš stát politickým stranám vyplácí také nezanedbatelné peníze. Za rok 2019 to bylo 560 mil. Kč. Nárok na podíl z těchto peněz vzniká od volebního zisku 1,5%. Toho však v posledních volbách žádná z podlimitních stran nedosáhla.
Díky limitu 5 % bylo ve sněmovních volbách v roce 2017 ignorováno celkem 316 359 hlasů (pro srovnání třetí největší město v ČR, Ostrava, má aktuálně 284 000 obyvatel) a nadlimitní strany si rozdělily navíc zhruba 35 mil. korun.
Ve Švýcarsku je naopak malým politickým jednotkám tradičně přidělována větší politická váha než velkým. Nadpoloviční většinu senátorů ve švýcarském Senátu drží pouhých 21 % populace žijící v nejmenších kantonech, viz článek Senát není pojistkou demokracie.
Zdá se, že nás naši politici opět „utáhli na vařené nudli“. Myslíte si, že je nejvyšší čas přejít na švýcarský politický systém a začít u nás zavádět osvědčené švýcarské principy? Více rozhodování do rukou malých? Více rozhodování do rukou lidu? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
Švýcarsko, ačkoli je politicky neutrální zemí, má silnou armádu. Po celých švýcarských Alpách jsou rozmístěna vojenská zařízení a bunkry pečlivě maskované tak, aby splývaly s okolní krajinou.
Některé z nich jsou maskované jako obrovské kameny, jiné jako tiché vily nebo stodoly. V případě nouze se mohou otevřít a odhalit děla a těžké kulomety.
Do horských úbočí jsou vykopány obrovské jeskyně, které mohou v případě potřeby fungovat jako letecké základny.
Hlavní mosty, tunely, silnice a železnice byly navrženy tak, aby mohly být v případě potřeby zdemolovány trhavinami, za účelem zastavení postupu nepřítele. Dálnice lze přeměnit na přistávací dráhy rychlým odstraněním svodidel mezi pruhy.
Skála?Horská chata?
Švýcarsko má v mnoha domech, státních institucích a nemocnicích protiatomové kryty a k tomu téměř 300 000 bunkrů a 5 100 veřejných krytů, které v případě potřeby mohou pojmout celou švýcarskou populaci.
Švýcarsko má také, v poměru k počtu obyvatel, jednu z největších armád na světě. Tu tvoří 200 000 aktivních vojáků a téměř 2 miliony mužů dostupných pro vojenskou službu (každý občan mužského pohlaví je povinnen vykonat vojenskou službu a ve věku od 19 do 34 let, v některých případech až do 50 let, je dále vojákem v záloze).
Vojáci po narukování obdrží zbraň, kterou mohou mít u sebe doma. Poté, co muži překročí věk vojáka v záloze, mohou ji prodat. Pokud by někdo napadl Švýcarsko, našel by po zuby ozbrojený národ.
Ve své knize z roku 1984 La Place de la Concorde Suisse, uznávaný newyorský autor John McPhee, citoval švýcarského důstojníka: „Švýcarsko nemá armádu, Švýcarsko je armáda.“ Silná občanská armáda Švýcarska skutečně pomohla zachovat neutralitu země a zabránit sousedním zemím v invazi na švýcarské území. Země nebyla již 200 let zapojena do žádného vojenského konfliktu.
Stodola?
Opevnění švýcarské alpské oblasti začalo v 80. letech 19. století. Během světových válek a v období studené války bylo zesilováno a modernizováno. Dnes, pro zemi, která nečelí bezprostřednímu ohrožení svých hranic, ztrácejí bunkry význam a většina z nich je prázdná. Mnohé z nich chátrají. Některé byly přeměněny na ubytovny pro bezdomovce, jiné byly přebudovány na muzea a hotely.
Švýcarská vláda uvažovala o jejich uzavření, ale náklady na vyřazení z provozu (odhadem okolo 1 miliardy franků, 25 mld. korun) dalece převyšují to, co je ročně nutné k jejich údržbě. I když se o této záležitosti stále diskutuje, bunkry pravděpodobně zůstanou, protože by stále mohly posloužit v případě jaderné války. „Neutralita není ochranou proti radioaktivitě,“ říká vláda.
V roce 1978 byl přijat zákon vyžadující, aby všechny nové budovy obsahovaly kryty. Pokud se stavebník rozhodne, že ve svém domě kryt nechce, musí přispět na místo ve veřejném krytu. Švýcarsko je jedinou zemí na světě, která může poskytnout bezpečný úkryt celé své osmimilionové populaci a nejen jí.
Myslíte si, že by naše země byla lépe chráněna, kdybychom přejali švýcarský model obrany „Švýcarsko nemá armádu, Švýcarsko je armáda“? Kdybychom se vydali cestou politické neutrality po vzoru Švýcarska, Rakouska, Irska, Švédska, Finska či Malta ? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
V průběhu 30. let nacistický režim sjednotil obsah německého a rakouského tisku a švýcarská média tak zůstala jedinou německy psanou platformou pro veřejnou kritiku nacistické ideologie.
Z geografických a kulturních důvodů však bylo Německo vždy nejdůležitějším obchodním partnerem Švýcarska. Stejně jako většina ostatních zemí bylo Švýcarsko v této době v hospodářské recesi, zatímco Německo se rozvíjelo díky průmyslovým iniciativám Adolfa Hitlera.
Ekonomická závislost Švýcarska na velkém sousedním Německu tak byla ještě větší než předtím. Z tohoto důvodu švýcarská vláda přijala některá cenzurní opatření, která se týkala zejména zahraničního obchodu. Největší a nejznámější novinové listy se však jasně vymezovaly proti nacistickému režimu.
Švýcarský státní rozhlas- svobodný hlas v okupované Evropě
V roce 1931 postavilo Švýcarsko tři národní rádiové vysílače – jeden v každém ze tří hlavních jazykových regionů země: Beromünster (centrální Švýcarsko: německý), Sottens (západní Švýcarsko: francouzský), Monte Ceneri (jižní Švýcarsko: italský). V roce 1937 byla vylepšena vysílací zařízení a anténa v Beromünsteru a v roce 1941 byl přidán krátkovlnný vysílač ve Schwarzenburgu, takže vysílání mohlo být přijímáno i za hranicemi Švýcarska.
Důvěryhodné informace byly obzvláště důležité v době, kdy německý ministr propagandy Dr. Goebbels používal rádio jako hlavní médium k šíření nacistické propagandy.
Švýcarský státní rozhlas (SRG) a společnost British Broadcasting Corporation (BBC) si během druhé světové války vybudovaly pověst nezávislých médií a od té doby si tento standard udržují. Obě stanice upřednostňovaly demokracii a svobodu, a místo toho, aby čelily německé propagandě další propagandou, neskrývaly úspěchy německých ozbrojených sil a problémy spojenců v prvních válečných letech. Lidé v Německu a v okupovaných zemích se naučili důvěřovat jejich zprávám. Poslech zahraničních rádiových stanic nacistický režim zakázal.
Klíčové argumenty
Myšlenková obrana byla reakcí na masivní a systematickou propagandu německé národně socialistické strany zaměřené na zmírnění odporu evropských národů:
Existuje rozšířená strategie, válka vedená myšlenkovými prostředky. … Co kdysi dokázalo udělat s pěchotou nepřítele dělostřelectvo, musí nyní psychologicky s nepřítelem udělat revoluční propaganda, ještě před tím, než armády začnou bojovat.
Nepřítel musí být demoralizován a připraven ke kapitulaci, musí být morálně pasivní, dříve než je možné uvažovat o vojenské akci. (přeloženo z: Rauschning Hermann, Gespräche mit Hitler (rozhovory s Hitlerem), New York 1940, s. 12f, 15f., citováno v němčině Morelem, s. 65)
Švýcarské hnutí duchovní obrany se sestávalo z asi 40 soukromých sdružení, která se skládala z novinářů, historiků, právníků a … socialistů. Poukazovali na tradiční hodnoty Švýcarska a pokoušeli se přesvědčit švýcarský lid o tom, jak dobře švýcarský systém funguje.
Zdůrazňovali bohatou švýcarskou kulturu a prvky spojující odlišné regiony, kultury a jazyky země a srovnávali je s ideologií nacismu:
– federalismus (rozmanitost) oproti uniformitě (jednotvárnosti) – rovná práva a respekt k menšinám oproti aroganci jedné rasy – tolerance a svoboda jednotlivce oproti státní ideologii – demokracie založená na soutěži více politických stran oproti diktatuře jedné strany
Švýcarské krédo
Člen vlády Philipp Etter (Katolická konzervativní strana) formuloval v roce 1938 principy myšlenkové národní obrany ve svém návrhu parlamentu nazvaném „Návrh švýcarské vlády parlamentu týkající se organizace a poslání mise na zachování a podporu švýcarské kultury“:
Švýcarské krédo lze vyjádřit takto: Myšlenka švýcarského státu se nezrodila ani z rasy, ani z krve. Zrodila se z ducha.
Je tu něco velkolepého, něco úžasného na tom, že tato skvělá myšlenka vedla k vytvoření státu, jehož srdcem je Gotthard. Hora, která rozděluje (z Gotthardského masivu tečou vody do Středozemního a Severního moře) a průsmyk, který spojuje (Gotthardský průsmyk je historická pozemní cesta spojující severní a jižní Evropu, a tím i německou, italskou a francouzskou kulturu).
Je to evropská a univerzální myšlenka. Myšlenka duševního spojení západních civilizací. Není to nic jiného než vítězství ducha nad krví v drsné krajině tohoto státu.
Silnice směřující z Gotthardského průsmyku na jih, údolím Tremola, do Itálie.
(citováno ze závěrečné zprávy ICE: nezávislé komise odborníků k druhé světové válce, závěrečná zpráva, strana 85)
Pokud shrneme švýcarské argumenty proti nacismu – uniformitu, aroganci, státní ideologii a diktaturu jedné strany – musí člověku na mysli vyvstát naše členství v EU.
Ačkoli ve slabé formě, zdá se, že EU tyto negativa reprezentuje a nepochybně nabývá na síle. Švýcaři i této EU ideologii dokázali odolat. A to pouze díky referendu. V roce 1992 a potom v roce 2001 těsnější vztahy s Evropou v referendu odmítnuli. Důležité mezinárodní smlouvy musí být dle švýcarské ústavy předloženy ke schválení voličům.
Ve Švýcarsku by takto krajně neobjektivní referendum zrušil Nejvyšší federální soud.
Myslíte si, že by nám už minulosti, stejně jako v současnosti, více prospělo přejít na švýcarský politický systém a řídít se ověřenou konzervativní švýcarskou politikou? My si myslíme, že ano, a to je náš cíl.
Žádný jiný Švýcar není tak známý jako Wilhelm (William) Tell, který dle legendy sestřelil jablko z hlavy svého syna. Švýcarským národním hrdinou se stal díky německému básníkovi Friedrichovi von Schillerovi a jeho dramatu Wilhelm Tell.
Dnes obrázek Williama Tella nese na zadní straně švýcarská mince v nominální hodnotě 5 franků (125 korun). Ačkoli existují oprávněné pochybnosti o tom, zda William Tell vůbec žil, samotná legenda Williama Tella však měla obrovský vliv na historii Švýcarska i historii jiných zemí.
Švýcarská pětifranková mince se za posledních 100 let téměř nezměnila.
Tellova kaple
Tellova kaple se nachází poblíže města Sisikon v kantonu Uri. Místní tradice říká, že první kaple byla postavena v roce 1388 v místě, kde prý William Tell utekl z lodi správce Gesslera.
Tellova kaple na pohlednici.
Nejstarší dokumenty zmiňující tuto kapli však pocházejí až z let 1516/1530. Tellova kaple se od 16. století stala poutním místem. Současná kaple byla postavena v roce 1879. Vnitřek kaple je vyzdoben čtyřmi freskami Ernsta Stückelbergera z Basileje. Tyto fresky zobrazují legendu o Williamu Tellovi.
První freska
Správce Albrecht Gessler v městečku Altdorf (kanton Uri), zastupující hraběte Habsburka ve středním Švýcarsku, požaduje, aby všichni pozdravili klobouk na tyči. William Tell spolu se synem míjí tyč s kloboukem, aniž by ho pozdravili. Správce se rozzuří natolik, že oba odsoudí k trestu smrti. Tellovi však dává šanci (ačkoli to byla vlastně jasná vražda), že pokud sestřelí kuší z chlapcovy hlavy jablko, dostanou oba milost.
O Tellovi bylo známo, že je výborný střelec. K šípu založenému v kuši si připravil ještě druhý, ale jablko sestřelil už první ranou. Správce se Tella ptá, proč si vzal dva šípy. Tell odpovídá, že kdyby syna zabil, druhý šíp by patřil správci. Správce se rozzuří k nepříčetnosti, slib propuštění nedodrží, dává Tella zatknout a chce ho lodí odvézt na svůj hrad.
Druhá freska
William Tell je zatčen a uvězněn v řetězech. Správce odjíždí lodí po jezeře Lucern ke svému zámku v Küssnachtu. Bouře způsobená teplým větrem (v tomto regionu není neobvyklá) přivádí správcovu družinu do obtíží. Nechávají tedy Williama Tella, který zná jezero lépe, aby řídil loď. William Tell směruje člun k malé ploché skále. U té popadá svou kuši a vyskakuje z lodi. Nohou odtlačuje loď zpět do vln.
Třetí freska
Později, v lesním úvozu, zabíjí William Tell tyrana Gesslera kuší.
Čtvrtá freska
Na horské louce Rütli si nakonec William Tell a zástupci kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden přísahají věrnost v boji proti Habsburkům.
Švýcarské spříseženectví
V němčině se Švýcarsko oficiálně nazývá „Schweizerische Eidgenossenschaft“ – Švýcarské spříseženectví. Oficiálním mottem Švýcarska je latinské „Unus pro omnibus, omnes pro uno.“ – Jeden za všechny, všichni za jednoho.
Revoluce
William Tell byl velmi populární během francouzské revoluce (1789) a stal se oficiálním symbolem na pečeti revoluční Helvétské republiky během francouzské okupace (1798 – 1803).
Dokonce i revoluční Rusové 19. století a španělští republikáni 20. století se odkazovali na Williama Tella.
Známka švýcarské kvality
Tellova kuše byla používána také jako známka kvality pro švýcarské výrobky. Toto označení se zrodilo během druhé světové války. V 70. letech, během studené války, ztrácela duchovní obrana na své síle a s ní také potichu vymizela známka s kuší.
Jak získat svobodu?
William Tell reprezentuje švýcarské spřísežence. Myslí si, že je ospravedlnitelné zabít tyrana, když tyran ve své svévoli vyžaduje nelidské činy. Svoboda je považována za absenci tyranie a útlaku. Toto je však jen polovina řešení problému svobody. Je dobře známo, že osvobozenecké hnutí francouzské revoluce (a od té doby mnoho dalších) bylo utopeno v chaosu anarchie a teroru – protože druhá polovina řešení nebyla důkladně domyšlena.
Druhá polovina problému svobody spočívá v nutnosti vytvořit stabilní řád, který dává práva a rovné příležitosti všem. Skutečnou svobodu lze tedy realizovat – i když se to může jevit jako paradox – pouze tehdy, pokud přijmeme omezení individuální svobody. Moje svoboda musí být omezena, pokud je v rozporu se svobodou ostatních.
Když Friedrich Schiller a dnešní konzervativní stoupenci svobody zastoupení Williamem Tellem vidí pouze takzvaná dědičná práva staré Švýcarské konfederace proti hrabatům a správcům a právo na odpor proti tyranii, obětují skutečnou svobodu.
Skutečnou svobodu lze získat pouze společně s jejími sestrami – rovností a solidaritou. Pokud se kdokoli pokusí oddělit svobodu od ostatních dvou, svoboda bude ztracena. Stabilní a spravedlivá rovnováha, která dává skutečné příležitosti méně silným, je klíčovým prvkem moderního, liberálního a demokratického státu. Ve státě stojícím na ústavě není nikdo oprávněn domáhat se spravedlnosti se zbraní v ruce jako William Tell.
Po porážce Napoleona se evropští králové a státníci setkali v roce 1815 v Rakousku na Vídeňském kongresu, aby nastavili mírové podmínky. Všechny velmoci měly zájem na švýcarské neutralitě a dohodly se na společném prohlášení o její záruce. Vítězné mocnosti se také zajímaly o snížení francouzského vlivu. Dohodly se tedy, že kantony Valais, Ženeva a Neuchâtel, které byly členy staré Švýcarské konfederace před tím, než je Napoleon připojil k Francii, by měly být součástí Švýcarska (jako řádní členové). Švýcarsko se tak nyní sestávalo z 22 kantonů s vnějšími hranicemi, které platí dodnes.
Švýcarsku bylo umožněno řídit si své vnitřní záležitosti. Konzervativní síly ve Švýcarsku tak v tuto chvíli opět zvítězily a podařilo se jim obnovit mnoho starých zákonů. Města opět ovládla jejich venkovské okolí, ale ne tak absolutisticky jako dříve. Musela jim poskytnout omezené zastoupení v parlamentech. Město Basilej mělo 90 zástupců, zatímco venkov pouze 64 členů. Na venkově však ve srovnání s městem žilo více než dvakrát tolik obyvatel. V kantonu Lucern získal venkov 10 z 36 míst. V Curychu 82 z 212 míst atd. Určité revoluční úspěchy jako zrušení otroctví, základní práva jednotlivce a právo na všeobecné vzdělání zůstaly v platnosti.
Zastánci liberalismu však nevymizeli. Jejich hlavními nároky byly: – rovné volební právo – demokraticky volené kantonální vlády – soudní jednání konaná veřejně (oproti svévolné jurisdikci) – svoboda obchodu (zrušení omezení, která umožňovala provozování některých řemesel pouze členům určitých cechů) – více centrálních zákonů na úkor svrchovanosti kantonů (jednotné předpisy po celém Švýcarsku)
Národní obroda
Pod vlivem francouzské Červencové revoluce v roce 1830 začalo ve Švýcarsku osvobozenecké hnutí obrody. Občané požadovali plná demokratická práva a rovnost mezi občany ve městech a na venkově. Během jednoho roku změnilo 12 kantonů své ústavy a zrušilo šlechtickou vládu a cenzuru tisku. Počet politických novin a časopisů vzrostl z 29 v roce 1830 na 54 v roce 1834. Bylo podporováno vzdělávání. Došlo k reorganizaci základních škol a bylo zlepšeno vzdělávání učitelů (několik specializovaných středních škol proškolovalo odborné učitele nahrazující zemědělce a řemeslníky, kteří učili na částečný úvazek). Byly založeny univerzity v Curychu (1833) a v Bernu (1834).
Vznik kantonu Bazilej-venkov
Město Bazilej stále odmítalo přiznat stejná práva venkovu. Venkov poté vyhlásil nezávislost a přijal vlastní ústavu. Město se pokusilo udržet starý řád vojenskou silou, ale bylo dvakrát poraženo. Vyjednávání prostřednictvím ostatních kantonů selhala, takže rozdělení kantonu na dva takzvané polokantony se stalo definitivním v roce 1833. Kantonu Schwyz pomohly ostatní kantony vyjednat novou ústavu, takže se tento kanton nerozdělil.
Myšlenka federativního uspořádání státu
Paul Vital Ignaz Troxler, liberální lékař z Beromünsteru (kantonu Lucern) navrhl v roce 1833 federální uspořádání státu po vzoru Spojených států amerických .
Je zajímavé, že ačkoli tato myšlenka vznikla ve středním Švýcarsku, realitou se stala až po krátké občanské válka s centrálním Švýcarskem, které tuto myšlenku odmítalo (kantony Lucern, Uri, Schwyz, Unterwalden a Zug s podporou kantonů Fribourg, Valais).
Schéma 27denní občanské války roku 1847. Světlezeleně – liberální kantony konfederace hájící nové politické myšlenky. Proti těm stály konzervativní kantony aliance Sonderbund hájící starý politický řád – žlutě. Hnědě – neutrální kantony. Tmavě zelené šipky ukazují směr útoku konfederace.
„Tagsatzung“ neboli rada představitelů kantonů připravila mírně liberální federální ústavu. Byl navržen federální parlament se 44 členy, federální vláda s 5 členy a federální soudní dvůr. Pravomoci federálních úřadů by byly podstatně menší, než jaké jsou nyní podle ústavy z roku 1848. Zejména by neexistovala komora zástupců lidu volených v poměru k počtu obyvatel – poslanecká sněmovna.
To by poskytlo větší vliv malým, spíše konzervativním kantonům centrálního Švýcarska, než jaký mají dnes. O Lucernu, jako největším městu středního Švýcarska, se uvažovalo jako o hlavním městě nové spolkové země. Centrální Švýcarsko však promarnilo svou šanci a chtělo zachovat starý systém.
Návrh ústavy byl kritizován konzervativci jako progresivní a liberály jako konzervativní. V té době byly čtyři z deseti kantonů, které s návrhem souhlasily, katolické, zatímco několik velkých reformovaných kantonů se postavilo proti. To ukazuje, že dělicí čára mezi konzervativci a liberály nebyla na počátku sporu náboženská.
Provokace a boj o moc mezi konzervativci a liberály
V roce 1832 papež Gregor XVI. odsoudil moderní kulturu, liberální způsob myšlení a „drzou vědu“. Katolický kněz Alois Fuchs, prosící o demokratickou reformu církve, byl v roce 1833 odvolán z funkce. Člen kantonální vlády v Lucernu (!) uspořádal setkání v Badenu (kanton Aargau), kde liberální politici definovali šest požadavků na demokratizaci církve a státní kontrolu nad církví („Badener Artikel“). Tyto požadavky potvrdilo několik kantonálních parlamentů. Papež, Francie a Rakousko požadovali zrušení těchto požadavků.
Konzervativní obrat v reformovaném Curychu
V Curychu se proti reformě základních škol, která by vedla ke snížení dětské práce, postavili zemědělci a podnikatelé. Švýcarsko bylo jednou z prvních kontinentálních zemí, které následovaly proces industrializace po vzoru Velké Británie.
Liberální kantonální vláda jmenovala v roce 1839 na post profesora církevních dějin univerzity v Curychu německého teologa Davida Friedricha Strausse. Ten v roce 1835 započal vlnu kritického biblického výzkumu knihou „Das Leben Jesu, kritisch betrachtet (Život Ježíše pojatý kriticky)“. Byl vytvořen „Výbor pro víru“, který Strausse donutil odejít do důchodu.
Boj o moc pokračoval, ale kantonální vláda rezignovala až poté, co ozbrojení vesničané začali pochodovat do Curychu. Nové volby přinesly vítězství konzervativní strany.
V Ticinu byli liberálové v roce 1839 poraženi ve volbách, ale chopili se moci silou zbraní.
Obyvatelé kantonu Lucern revidovali svou ústavu v roce 1841, udržovali demokratické volby a rozdělení moci mezi vládu, parlament a soudy, ale odvolali sekularizaci ve vzdělávání (zrušení církevních škol).
Zrušení kláštera v Aargau
Kanton Aargau byl vytvořen v roce 1803 z několika území ovládaných částečně jednotlivými městy, částečně starou konfederací. Během reformace byly některé části kantonu donuceny svými vládci k reformě, některé byly nuceny zůstat katolické a těm, kterým vládla konfederace, bylo umožněno si zvolit.
Kantonální ústava z roku 1815 stanovila zastoupení katolíků v parlamentu v poměru 50:50. Ústava z roku 1841 (čtvrtá během období pouhých 38 let!) změnila zastoupení dle počtu obyvatel. Ústava byla přijata 16 050 hlasy pro oproti 11 484 hlasům proti.
Vzpoura katolických oblastí (Fricktal, Freiamt, Baden) byla potlačena ozbrojenými silami. Katolík (!), ale liberální ředitel učitelského semináře (střední škola) Augustin Keller vinil kláštery jako „zdroje všeho zla a zosnovatele konzervativních vzpour“ a navrhl jejich uzavření.
Kantonální parlament rozhodl k tomuto návrhu přistoupit, ačkoli to bylo dle mezikantonálních úmluv z roku 1815 nezákonné. Katolické kantony, podporované konzervativní vládou kantonu Curych, protestovaly. Spor tedy stále nebyl náboženský!
Vláda kantonu Aargau ustoupila jen částečně a obnovila ženské kláštery. Mužské kláštery zůstaly zavřené a „Tagsatzung“ (rada představitelů kantonů) nezasáhla. V roce 1843 tato rada formálně prohlásila záležitost za urovnanou . Teprve nyní se k opozici pripojili konzervativci. V kantonu Wallis v roce 1843 získali ve volbách konzervativci většinu, což v roce 1844 vedlo k nové, církvi přívětivější, ústavě.
Jmenování jezuitů v Lucernu
Lucernský parlament – v té době s konzervativní většinou – pověřil jezuitský řád (vnímaný jako racionální a zároveň zvláště oddaný papeži) starat se o vzdělávání katolických kněží. Někteří obezřetní konzervativci jako předseda kantonální vlády Konstantin Siegwart-Müller varovali před marným provokováním liberálů.
Výše uvedený radikál Augustin Keller z Aargau se pokusil získat rezoluci rady představitelů kantonů „Tagsatzung“ proti tomuto jmenování, ale konzervativní většina katolických i reformovaných kantonů jeho návrh odmítla.
Liberální partyzáni
Zklamaní liberálové a radikálové nerezignovali a nerespektovali většinová rozhodnutí kantonálního parlamentu v Lucernu a rady představitelů kantonů „Tagsatzung“.
V kantonu Vaud (západní Švýcarsko) byla v únoru 1845 mírně liberální vláda svržena ozbrojenými radikály, kvůli neurčitosti v jezuitské aféře. V srpnu 1845 pak byla navržena a 64% většinou občanů přijata nová radikální ústava.
Na jaře 1845 davy ozbrojených radikálů z několika kantonů pochodovaly do Lucernu. Ve dvou bitvách byli poraženi, 185 z nich bylo zabito a 1785 uvězněno. „Tagsatzung“ zakázal jakékoli další ozbrojené pochody. V červenci byl ve své ložnici zavražděn vůdce konzervativních zastánců tvrdé linie Joseph Leu von Ebersol. Křehká rovnováha sil byla vážně ohrožena.
Občanská válka
Konzervativní vlády středního Švýcarska však nebyly spokojené s tím, že „Tagsatzung“ podporoval jejich postoje (tolerování jezuitů, zákaz ozbrojených pochodů) a rozhodly se dát sporu mezi konzervativci a liberály nové jméno. V prosinci 1845 Konstantin Siegwart-Müller opustil své dříve obezřetné stanovisko a vytvořil koalici kantonů Lucern, Uri, Schwyz, Unterwalden, Zug, Fribourg a Valais (katolické kantony) nazvanou „Sonderbund“ (zvláštní aliance).
Ta výslovně odkazovala na dobu reformace, kdy téměř stejná koalice vedla dvě občanské války proti reformovaným velkým městům Curychu, Bernu a Basileji.
Když se tajná aliance v červnu 1846 stala veřejnou, reformované kantony, včetně konzervativců, byly rozhořčené. Veřejné mínění se znovu změnilo.
V letech 1846/47 liberální ústavy nahradily ústavy konzervativní v Bernu, Ženevě a Basileji. Katolíci (!) z jižní části kantonu St. Gallen zvolili do svého kantonálního parlamentu pouze liberální zástupce.
Ve Fribourgu se liberálové pokusili o revoluci. Na druhé straně papež, Prusko a Rakousko (monarchie) vyvíjely tlak na „Tagsatzung“. Zahraniční zásahy však byly, nyní liberální většinou, pevně odmítnuty a aliance „Sonderbund“ prohlášena podle kantonálních úmluv za nezákonnou.
Aliance nyní požádala Rakousko o pomoc a v případě vítězství navrhla územní změny. To ukazuje, že konzervativci respektovali právo na sebeurčení kantonů stejně málo jako radikálové.
„Tagsatzung“ reagoval usnesením, které vyzvalo katolické kantony, aby jezuity vyhnaly. V říjnu si obě strany zvolily vojenské velitele a mobilizovaly vojáky.
Občanská válka byla zahájena 3. listopadu 1847 útoky aliance na Ticino a Aargau. Konfederační jednotky pochodovaly do Fribourgu a Zugu, které se vzdaly bez boje. Na hranicích mezi Zugem a Lucernem a mezi Bernem a Lucernem došlo 23. listopadu k několika bitvám.
V následujících dnech konfederační jednotky obsadily Lucern bez dalších bojů a ostatní kantony aliance se vzdaly. Siegwart-Müller opustil Švýcarsko.
Vrchní velitel konfederační armády generál Guillaume Henri Dufour (ze Ženevy) vyzval své jednotky, aby se vyhnuly zbytečnému krveprolití a drancování. Díky němu válka skončila rychle a nestála více než 86 životů a 500 zraněných vojáků.
Guillaume Henri Dufour
Dufour je také, společně s klíčovou osobností Henri Dunantem, spoluzakladatelem Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) v roce 1864 a vynálezcem moderního mapování (1844 – 1864), které posunulo Švýcarsko do vedoucí role v kartografii.
Švýcarská federální ústava
Po porážce aliance „Sonderbund“ využili liberálové příležitost k posílení ústřední moci ve Švýcarsku. Byli však dostatečně obezřetní, aby kantonům umožnili rozsáhlá práva na sebeurčení, zejména v oblastech, které se ukázaly jako choulostivé (např. vzdělávání). Nyní byly přijaty základní principy ústavy USA:
– Deklarace základních práv jednotlivce – Dvoukomorový parlament. Ten je tvořený Poslaneckou sněmovnou (původně zde občany reprezentoval jeden člen na 20 000 obyvatel, 1848: 111 křesel, 1850: 120 křesel, později byl počet členů stanoven na 200) a Senátem (dva členové za kanton). Zatímco Poslanecké sněmovně dominují velké kantony, menší kantony mohou blokovat legislativu v Senátu. – Federální Vláda. Tu tvoří 7 členů se stejnými pravomocemi. Vláda je volena celým parlamentem. Ačkoli je každý člen odpovědný za vedení vybrané části státní správy, důležitá rozhodnutí jsou přijímána většinou. Předseda vlády se každoročně mění a předsednictví dává hlavně příležitost veřejně vystupovat, než jakékoli zvláštní pravomoci. – Federální soud. Má za úkol urovnávat spory mezi kantony. Dnes kantony vždy řeší své problémy prostřednictvím přímých vyjednávání, ale jednotlivci a společnosti se odvolávají na federální soud, pokud nejsou ochotni akceptovat rozsudek kantonálních soudů. Rozhodnutí federálního soudu pomáhají sjednotit výklad zákonů kantonálními soudy. – Aliance s cizími mocnostmi, rozhodnutí o válce a míru, zvyky, poštovní služby a ražení mincí se stávají federální odpovědností. – Zrušení vnitrostátních cel. Mýtné stanice na asi 400 silnicích a mostech ve Švýcarsku byly uzavřeny v roce 1849. – Zavedení společné měny. Švýcarský frank byl obnoven jako společná měna v roce 1850.
Nová ústava byla přijata většinou 15½ kantonů (včetně Lucernu!). Bern byl navržen jako sídlo federální vlády. Hlavní město federální ústava nedefinuje.
Je potřeba se inspirovat u úspěšných. Švýcaři se inspirovali u USA a přidali k jejich systému vlastní prvky, kterými tento systém ještě více stabilizovali – Švýcarsko např. nemá prezidenta.
Švýcaři se nenechali polapit do pasti prázdných tvrzení o tom, že mají jinou kulturu a nemohou převzít jiný systém.
Jak dlouho ještě budeme my odmítat politický systém, který se ukazuje být ve všech ohledech lepší než ten náš. Od vymahatelnosti práva, přes stabilitu měny a inflaci, svobodu podnikání, vzdělávání a zdravotnictví, až po organizaci armády a obranyschopnost. Ve všem se švýcarský systém ukazuje být lepším než náš.
Slabá místa švýcarského systému můžeme ještě vylepšit. Myslíte si, že je čas na celkovou změnu politického systému v naší zemi, ne pouhé kosmetické úpravy? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
