Rozděl a panuj (Alena Vitásková)

Co by občan vlastně měl chtít? Osobně jsem názoru, že:

  • Zásadní a nutné je zajištění vymahatelnost práva a spravedlnosti pro všechny občany, náprava justice a především státního zastupitelství
  • Změna Ústavy ČR (nikoliv kosmetická, či pokus o výjimečnost), ale například převzít Ústavu Švýcarska (s tím souvisí i zemské uspořádání, které má v České republice historickou tradici, a pochopitelně přehodnocení vztahu k EU)

Blíží se volby a s tím spojena agresivita některých politických uskupení, která hrají nikoliv o „své“, ale o „naše“ peníze. Jen pro rekapitulaci, co nám umožňuje, nebo nedovoluje naše Ústava.

Máme registrovaných (více či méně aktivních) něco přes 230 politických stran a hnutí, z nichž mnohé budou usilovat o hlas voliče. Někdo bude úspěšný, někdo méně. Jde skutečně o snahu těchto „adeptů“ o blaho národa, nás občanů? Nebo se máme obávat, že se jedná o „podnikatelské projekty s názvem POLITIKA“ s úmyslem sáhnout si na peníze, které by jinak mnozí z nich nevydělali vlastní práci, protože vlastně nic pořádného neumí. A k různým dotacím se asi nemohou dostat a přes politiku je to nejlepší a nejjednodušší cesta.

Ročně nás stojí půl miliardy korun financování činnosti politických stran a hnutí. Z velkého počtu „uchazečů“ si sáhlo sedmnáct stran a hnutí na veřejné peníze. O mnohých jsme později vůbec neslyšeli, natož aby upozorňovali na nedostatky ve vládnutí těch úspěšných a u zjištěných chyb žádali nápravu. U těchto „výkuků“ prostě vyšel „podnikatelský politický projekt“ a s tím spojené nemalé financování.

Ti, kteří patří mezi těch sedmnáct vyvolených, vlastně zvolených, si mohou mnout ruce. Náš volební systém jim umožňuje několika leté „žití“ bez starosti, zda se řada občanů ocitne v chudobě, ať již energetické, či ekonomické. Jich se to vlastně ani moc netýká. Nemusí se obávat, že občané, rozdrobení do stovek stran a hnutí by došli k jednotnému postupu. A hlas volajících nejen po vymahatelnosti práva a spravedlnosti, tak bude i nadále zaznívat v různých tónech, ale nikdy z toho nebude symfonie, která by mohla vyznít v jednotě a nastolit změnu, po které již většina občanů volá.

I nadále tak bude platit – ROZDĚL A PANUJ – jak tomu bylo již za Césara. Společnost není rozdělena, ale rozdrobena nejen směsicí různých stran, hnutí, kdy sjednocení je jen představa, která se těžce bude naplňovat. K rozdělení společnosti slouží i tisíce zákonů, podzákonných norem vytvářejících nepřehlednost, absolutní chaos, nevymahatelnost práva a spravedlnosti nejen mezi laickou veřejností, ale i těmi, kteří mají nad právním státem bdít. Tím se stává občan před soudem jen kulisou, a přestože se hraje o jeho život, tak absolutně nerozumí o čem se státní zástupce, soudce a advokát baví, přestože by zákony měly být srozumitelné i laikovi.

Rozděl a panuj, bude platit i nadále. Podnikatelsko-politické projekty (stran a hnutí) se budou i nadále připravovat a realizovat. Nikdo z nás nechce revoluci a můžete ji nazývat jakkoliv: krvavou, modrou, růžovou, oranžovou, sametovou. Každá revoluce vynáší touhu po přerozdělení majetku a dříve, či později revoluce požere vlastní děti.

Ing. Alena Vitásková
Praha 27. 9. 2020

Alena Vitásková je podnikatelka působící v energetice, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu, autorka knižní trilogie Solární baroni a knihy Krvavé slunce pod gilotinou, zakladatelka a předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové.

Převzato z: http://www.institut-av.eu/rozdel-a-panuj/

Švýcary nespojuje jazyk, náboženství ani kultura (M. Jebavá)

I. Je tyranie většiny jediným řešením?

Silnější vítězí a slabší prohrávají. Někdy slabší prohrávají ne proto, že jsou méně schopní nebo že jejich názory jsou horší, ale pouze proto, že jsou méně početní. Menšina proti většině totiž téměř nikdy nemá žádnou šanci. Totéž platí i pro menšiny  demokratických států, kde ve „spravedlivé“ soutěži je menšina přehlasována a tedy poražena, kvantitativní většinou. Je tomu tak proto, že se při hlasování a tedy i rozhodování užívá princip tzv. většinového systému – tj. konečné rozhodnutí je dáno rozhodnutím tzv.“prosté většiny“ bez ohledu na její kvalitu. Pokud menšina (etnická, náboženská, politická, apod.) nedosáhne splnění svých požadavků, reaguje nejrůznějšími způsoby – od pocitu prostého zklamání, přes rozmanité protesty a demonstrace, až po stávky a povstání.

V případě, že se příslušníkům menšin nedaří prosadit svá práva, cítí se ve vlastním státě jako druhořadí občané a nikdy se také neztotožní se státem, ve kterém žijí a platí daně. Je to však v rozporu s proklamovanými zásadami svobody a rovnosti občanů před zákonem.

Naproti tomu stát, který zajistí svým menšinám právo na sebeurčení, získá v nich spokojené občany, kteří budou podporovat svůj vlastní stát. Předejde se tak všemožným konfliktům, které vznikají v případě, že menšiny nemají možnost seberealizace a prosazení svých lidských a občanských práv. Pokud stát právo na sebeurčení menšinám nezajistí, tyto menšiny často nemají jinou možnost jak se prosadit, než buď jednat v rozporu se zákonem, nebo přinejmenším  užívat problematické postupy, které jsou ve svých důsledcích pro stát destabilizující a destruktivní.

Existuje však způsob, jak i menšinám zajistit právo na sebeurčení – je to švýcarský systém přímé demokracie.


II. Základní principy švýcarského systému přímé demokracie

Švýcarsko sice nemá téměř žádné suroviny, má poměrně nepříznivé klimatické podmínky, malou rozlohu a poměrně málo obyvatel ve srovnání se svými velkými sousedy (Itálie, Francie, Německo), a přesto je to jedna z nejlépe prosperujících zemí světa.

I když  lidé žijící v této zemi mají různé jazyky, různá náboženství a různou kulturu, v této zemi téměř neexistují vnitřní konflikty.

Ačkoliv jen v průběhu minulého století byly okolní státy dvakrát zmítány krutými válkami, Švýcarsko si vždy udrželo svou  neutralitu a v současné době dokázalo dokonce odolat i mocným centralizujícím tlakům Evropské unie.

To vše se podařilo jen díky zvláštnímu systému jejich státní správy, který je pro občany jediným stmelujícím principem. Jedná se o vyváženou kombinaci držených, sdílených a delegovaných pravomocí na 3 úrovních státní správy: na úrovni obce, kantonu a federace. Díky tomu Švýcarská konfederace existuje již více než 700 let!

Tento vyvážený demokratický systém nevznikl rychle. Vyvíjí se od r.1291, kdy tři horské kantony, Uri, Schwyz a Unterwald, založily konfederaci států, k níž se postupně připojovaly další, až dosáhly dnešního počtu 26 kantonů. Švýcarská konfederace nevznikla „shora“ jako téměř všechny evropské státy, vytvořené na feudálním a později národnostním principu, ale „zdola“ tak, že jednotlivé kantony – vlastně samostatné státy – dobrovolně předaly část svých pravomocí konfederaci. Na základě uplatňování demokratických principů a díky konceptu protestantské reformace, která prohlašovala, že každý má stejná práva na komunikaci s Bohem, se do dnešní doby Švýcarská konfederace rozvinula v dosud nejdemokratičtější systém fungování společnosti.


III. Demografické charakteristiky Švýcarska

V důsledku demografického složení svých obyvatel má Švýcarsko velký potenciál pro vznik vnitřních konfliktů. Skupiny obyvatel – vlastně menšiny – protože se dá říci, že Švýcarsko je tvořeno řadou menšin – nespojuje zdánlivě nic. 7 milionů obyvatel žije v 26 kantonech, přičemž:

17 kantonů má jako úřední  jazyk němčinu
4 kantony mají jako úřední jazyk francouzštinu
1 kanton má jako úřední jazyk italštinu
3 kantony jsou dvoujazyčné (Nj, Fj)
1 kanton má 3 úřední jazyky (Nj, rétorománštinu, italštinu)
Švýcary nespojuje jazyk.

V zemi jsou dvě náboženství, katolické (44% obyvatel) a  protestantské (55% obyvatel), která se nekryjí jednoznačně s jazykovými skupinami. Švýcary nespojuje náboženství.

Na kulturní vývoj obyvatel země měly vliv tři velké kultury: německá, francouzská a italská. Především ty kantony, které jsou v pohraničních oblastech země, si podržely kulturní tradice svých velkých „sousedů“.  Politicky jsou Švýcaři sice loajální vůči státu, kulturně se však cítí spojení se svými nejbližšími velkými sousedy. Švýcary nespojuje jedna kultura.

Švýcarsko se nestalo „tavícím kotlíkem“ jako tomu je v případě USA, ale zůstalo státem sestávajícím z různých menšin. Článek 1 Ústavy z r. 1874 obsahuje formulaci: „Společně národy 23 suverénních kantonů Švýcarska spojených touto smlouvou, jmenovitě Zurich, Bern, Lucern… a Jura tvoří Švýcarskou konfederaci.“

Aby takto různorodý stát držel bez konfliktů a s plným souhlasem občanů pohromadě, musel zde existovat účinný systém. Výchozím principem je ústava Švýcarska, která zaručuje rovnováhu individuálních a kolektivních práv. Demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů, které je mimořádně důležité pro stát tvořený různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami. Využívá k tomu důmyslný systém referend na federální, kantonální a místní úrovni, doplněný systémem lidových iniciativ.

IV. Jak švýcarský systém přímé demokracie funguje?

Švýcarský občan má trojí občanství: je občanem obce, kantonu a federace. Každý daňový poplatník platí daně obci, kantonu a federální vládě. Demokracie Švýcarska je tedy uskutečňována na třech úrovních: na úrovni obce, kantonu a na úrovni federace. Mezi federací, kantony a obcemi je rovnováha moci.

Na úrovni federace existuje Ústava, která zaručuje stejná práva kantonů na jejich samostatnost. (Historicky kantony část svých pravomocí svěřily federální vládě prostřednictvím Federální ústavy.) Ústava uplatňuje 2 principy reprezentace: reprezentace občanů na základě principu: 1 osoba – 1 hlas v první komoře a reprezentace národů kantonů na základě principu 2 zástupci pro každý samostatný kanton a 1 zástupce pro každý samostatný polokanton.

Na úrovni kantonů  má na základě ústav z r. 1848 a 1878 jednoznačnou prioritu autonomie kantonů. Každý kanton má svou vlastní ústavu. Avšak v důsledku přibližně 140 ústavních dodatků federální ústavy se původně rozsáhlé pravomoci kantonů postupně přesunuly na federální vládu a tento proces centralizace postupně zmenšil kantonální autonomii.

Ačkoliv je suverenita kantonů omezena, kantony mají všechny tři tradiční státní pravomoci: legislativní, výkonnou a soudní. Mají také značnou ale nicméně limitovanou ústavodárnou pravomoc na uzavírání mezinárodních smluv. Rozhodují o svém vlastním demokratickém systému a určují vykonávání moci v systému jejich přímé demokracie. Rozhodují o své vlastní struktuře vnitřní decentralizace včetně pravomocí místních úřadů. (Pro srovnání: v České republice anonymní byrokracie v centrálních institucích v Praze a velmi často dokonce jen  politická menšina – hrstka vládních politiků –  rozhoduje  o  administrativní struktuře celého státu, tj. o velikosti okresů a krajů, o zahrnutí obcí pod jednotlivé okresy a kraje, rozhoduje, zda se okresy nebo kraje zmenší, zvětší, zruší nebo obnoví, jaké budou jejich pravomoci, které instituce pod ně budou spadat – zda školy, nemocnice, atd., a to  velmi často bez ohledu na přání občanů, kteří v těch krajích, okresech či obcích bydlí, bez ohledu na to, zda si tam určitou školu nebo nemocnici přejí nebo ne.) Ve Švýcarsku si o všech  těchto záležitostech rozhodují přímo občané v rámci svých kantonů nebo obcí, neboť oni sami nejlépe vědí, co a jak potřebují a sami si rozhodují, co chtějí ze svých daní platit. Proč by o jejich daních měl rozhodovat anonymní úředník?

Jsou kantony státy? – mezinárodní právo neuznává skutečnost, že ústavodárné jednotky federace se také mohou podílet na mezinárodních rozhodnutích a speciálně na uzavírání mezinárodních smluv a nedává ústavodárným jednotkám federálních států roli být jejich partnerem před mezinárodním soudním dvorem.

Kantony, stejně jako státy, přijímají své vlastní ústavy. Mají své, sice limitované, ale nicméně nezpochybnitelné ústavodárné pravomoci. Pravomoci vládních resortů nejsou odvozeny od federální Ústavy nebo od federálního zákona, ale jejich legitimita závisí na občanech kantonu. Kantony neodvozují svou legitimitu od federální vlády – jejich pravomoc je a musí být legitimizována jejich vlastními občany.

Na úrovni obcí. Hranice náboženských a jazykových skupin je často dána hranicemi obcí, proto nelze při zajišťování demokracie redukovat vše jen na vztahy kantonů a federální vlády. Je nutno začlenit také místní demokracie obcí. Malé demokracie na místní úrovni jsou základním prvkem švýcarského federalismu.

Obecní demokracie jsou těmi jednotkami v základě státu, které zajišťují a rozvíjejí rozmanitost Švýcarska. Obec se stará o každodenní potřeby občanů a prostřednictvím systému přímé demokracie kontroluje finanční výdaje, volí místní parlamenty a členy výkonné rady, rozhoduje o daních, účastní se místního plánování atd. Místní demokracie je velmi podstatnou součástí systému společnosti při zajišťování práv na sebeurčení  a při urovnávání konfliktů. Federální struktura země musí místní demokracii zajistit její existenci – to je v duchu pojetí švýcarského federalismu.

Exekutivní federalismus. Obvykle nejsou žádné federální úřady, které by se přímo zabývaly uplatněním federálního zákona. Tím se totiž zabývají kantony, které jako první interpretují a uplatňují federální zákony a nařízení a kontrolují je prostřednictvím administrativních soudů v závislosti na kantonálních administrativních postupech. Federální úřady tvoří strategie, vydávají federální zákony a pravidla. Kantony uplatňují tato pravidla v rámci své vlastní legislativy. Tedy Konfederace má jen legislativní pravomoc a realizace těchto zákonů je součástí zbývající moci kantonů.

První komora – Národní rada (poslanecká sněmovna) – je volena přímo občany proporcionálním systémem na 4 roky.

Druhá komora – Rada států (senát) – má 46 členů, kteří zastupují kantony: po dvou zástupcích za 20 „plných“ kantonů a po 1 zástupci za každý „půlkanton“.


V. Referenda a iniciativy

Referendum jako zasahování lidu do vydávání nějakého zákona nebo rozhodnutí bylo ve Švýcarsku zavedeno postupně – po etapách. Existuje na všech třech úrovních: federální, kantonální a místní.

Referenda na federální úrovni:
1848 – Ústavodárné povinné referendum, lidová iniciativa ohledně celkové revize
1874 – Legislativní fakultativní referendum
1891 – Ústavodárná lidová iniciativa
1921 – Smluvní fakultativní referendum (pro smlouvy s delší platností než 15 let)
1949 – Legislativní fakultativní referendum (federální nařízení), povinné referendum ohledně naléhavých nařízení měnících ústavu
1977 – Smluvní povinné referendum (připojení ke kolektivním bezpečnostním nebo nadnárodním organizacím)

Obligatorní = povinné
Fakultativní = vyhlašované podle potřeby

Legislativní referendum nepovinné je možné buď na základě iniciativy 50 000 občanů (do r.1977 stačilo 30 000 občanů), nebo na základě iniciativy 8 kantonů. Federální státní úřady samy nemohou vyvolat legislativní referendum. Stačí však, že tento úřad vyhlásí ústavodárné téma, aby dosáhl lidového hlasování. Referendum lze žádat ohledně federálního zákona nebo ohledně rozhodnutí s obecnou platností. Referendum vede k odkladu platnosti zákona, ale pokud se jedná o rozhodnutí obecné platnosti, Shromáždění ho může učinit ihned platným, jestliže odhlasuje doložku naléhavosti. Tj.legislativní referendum má odkladný účinek, pokud se nejedná o naléhavé federální rozhodnutí, které získává platnost okamžikem svého přijetí. Jakmile je zákon podléhající referendu přijat oběma komorami, je uveřejněn ve Federálním věstníku a běží lhůta 90 dní, během nichž může být žádáno referendum. Pokud je získáno 50 000 podpisů občanů během těchto 3 měsíců, referendum se stane závazným  – úřady nemohou napadený zákon odvolat. Pak jeden měsíc před referendem všichni švýcarští občané dostanou ve formě publikace legislativní text a jako jeho součást veškeré námitky jak proti jeho přijetí, tak i pro přijetí. Občané se pak mohou při hlasování kvalifikovaně rozhodnout.  Je-li vyšší počet hlasů proti než je počet hlasů pro nebo je-li stejný počet hlasů proti a pro, zákon je považován za neplatný a nepřijatý. V opačném případě a nebo pokud nebylo referendum vyžádáno nabude text platnosti.

Povinné ústavodárné referendum. Žádná úprava ústavy není možná bez lidového hlasování a bez získání dvojí většiny: prosté většiny hlasů v rámci celé konfederace a současně souhlasu většiny kantonů. Povinně musí být v referendu schváleny i mezinárodní smlouvy ohledně připojení Švýcarska ke kolektivní bezpečnostní organizaci nebo k mezinárodní organizací a též v případě naléhavých rozhodnutí měnících ústavu.

Lidová iniciativa umožňuje libovolné skupině voličů navrhnout celkovou nebo částečnou revizi ústavy. Návrh na referendum musí získat 100 000 podpisů, shromážděných během 18 měsíců (do r. 1977 stačilo 50 000 podpisů). V tom případě federální úřady nemohou lidovému hlasování bránit. Parlament pouze vykonává dohled nad formální správností návrhu. Pokud lidová iniciativa formuluje svůj návrh obecně, hovoří se o požadavku, který Parlament převede na návrh ústavního zákona. Ale nejčastěji se využívá iniciativa ve formě návrhu. Pak Parlament jen může nechat občany hlasovat o tomto textu nebo Parlament může též nechat občany hlasovat o protinávrhu. Iniciátoři revize mohou svou iniciativu stáhnout, když např.úřady slíbí, že se daným problémem budou zabývat. To se v tomto směru liší od referenda, ať již úspěšného nebo ne, které zaujímá ústřední místo ve švýcarské demokracii.


V. Příklad z praxe

Více než sto let trvaly spory ohledně území Jura v kantonu Bern, v němž žili německy a francouzsky mluvící obyvatelé. Lidé z francouzsky mluvící části Jura se chtěli osamostatnit, ale na takto vzniklé vleklé problémy nebylo možno uplatnit žádný ze stávajících zákonů. Nakonec bez zvláštních ustanovení federální  ústavy kanton Bern využil své zbývající pravomoci a udělil právo na sebeurčení lidem žijícím v oblasti Jura.

Nebylo uplatněno pravidlo “vítěz bere vše” tak, jak je popsáno včetně všech nevýhod v I. kapitole tohoto článku, protože tím by byly již předem menšiny zbaveny  veškerých šancí. Kdyby totiž právo na sebeurčení bylo dáno tomuto území jako celku a rozhodující by bylo hlasování na většinovém principu, s důsledky pro celé území, problém by nebyl řešen demokraticky, neboť by menšiny nemohly uplatnit svá práva. Konflikt by to tedy neřešilo.

Kanton Bern proto právo na sebeurčení udělil nejen území Jura jako celku, ale současně též každému okresu a v určitých případech dokonce i obcím (!!!), které vlastně dostaly statut státní jednotky, protože měly právo rozhodnout se, ke kterému kantonu chtějí patřit. Celý postup byl tedy připraven tak, aby se  procesu hledání shody účastnily i menšiny v rámci některých obcí..

Osamostatnění budoucího kantonu Jura probíhalo takto:

1.Nejprve bylo nutno v lidovém referendu přijmout dodatek k ústavě kantonu Bern
2.Hlasování lidí žijících v oblasti Jura
3. Přijetí nových okresů
4.Rozhodnutí obcí
5. Souhlas většiny švýcarských kantonů a občanů Švýcarska integrovat kanton Jura jako novou federální ústavní jednotku v  rámci Konfederace.

Na závěr Švýcarsko udělalo dodatek k ústavě, že kanton Jura bude v r.1979 ustaven jako 26. státotvorný kanton Konfederace.

Tento proces osamostatnění byl modelem pro nové opatření, které je součástí nové Ústavy a týká se územních změn – oddělení nebo naopak připojení. V žádném případě to není jednostranné rozhodnutí – je k tomu nutný souhlas za prvé osamostatňující se nebo připojující se populace a za druhé souhlas ze strany všech obyvatel země a též většiny kantonů. Tak tento postup bere v úvahu zájmy menšin a i zájmy většiny. V r.2001 jsou ústava Etiopie a ústava Švýcarska jedinými na světe, které výslovně stanovují postup osamostatnění!!!


VI. Federalismus  a jeho perspektivy

Federalismus jako politický systém byl v průběhu historie jeden z nejdynamičtějších a nejpružnějších, ale současně i jeden z nejkřehčích. Na rozdíl od unitárního se může federalismus formovat a vyvíjet velmi rozmanitě. Federální uspořádání však může existovat jen za podmínky, že existuje alespoň minimální souhlas občanů ohledně základních sdílených hodnot v dané federaci. Ve Švýcarsku se nejedná o hodnoty určité kultury, ale o hodnoty politické, které jsou široce sdíleny občany Švýcarské konfederace. Jedná se o následující politické hodnoty: federalismus a přímá demokracie. Tyto hodnoty daly vznik politické kultuře, která drží roztříštěný národ pohromadě.(Co drží pohromadě náš stát – jaké principy, jaký systém, jaké hodnoty zajišťují jeho  – alespoň  minimální – soudržnost ? Jaké společné  hodnoty sdílejí občané České republiky?)


VII. Závěr: Role občana ve švýcarském systému systém přímé demokracie

Ve Švýcarsku je demokracie je chápána jako nástroj individuálního a kolektivního sebeurčení a tím i individuální a kolektivní svobody. Demokracie tvořená na základě souhlasu neslouží jen k ustanovení zákonné vlády, ale je to i způsob jak zajistit mírové urovnání konfliktů. Toto mírové urovnání konfliktů je mimořádně důležité pro stát, který je tvořen různými etnickými, náboženskými a jazykovými skupinami.

Švýcarský systém přímé demokracie není systémem neměnných pravidel, ve kterém se žije pohodlně a který by se sám staral o občany. Je to systém dostatečně otevřený a pružný na to, aby reagoval na potřeby obyvatel a je dostatečně pevný na to, aby odolal tlakům zvenčí i rozvratům zevnitř. Je dynamický a spojený se svými občany – a s jejich aktivitou stojí a padá. Občané Švýcarska si svou aktivitou a zodpovědností sami vybudovali svůj unikátní systém, který jim slouží a ve kterém jsou šťastni.

PhDR. Miroslava Jebavá

2012

Korigovaný článek z webu setfree.sweb.cz. PhDR. Miroslava Jebavá je překladatelka, tlumočnice, lektorka sanskrtu, právní a politická analytička.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa (V. Vácha)

Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1. světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.

Dnes se na území bývalého mocnářství Rakouska-Uherska rozkládá (nástupnické státy) Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, většina České republiky (tj.mimo Hlučínko viz článek Braniborsko-Nová marka zde na www.valka.cz ), západ Ukrajiny, jih Polska, západ Rumunska, sever Srbska, jih Černé hory, a severovýchod Itálie.

Kladu si dost často otázku, proč Rakousko-Uhersko zaniklo a Lichtenštejnsko ne? Vždyť přece oba tyto státy měly v době trvání společné unie (1852-1918) stejnou středoevropskou kulturu, mentalitu, právo, hospodářství, měnu, většina obyvatel byli katolíci a oba státy byly konstituční monarchie pod dlouhodobým vedením svých dynastií. Ano, v těchto vnějších znacích se shodovaly.

Ve vnitřních znacích se ale rozcházely. Od středověku platilo pravidlo, že vládce a stát se udrží jen pokud se s ním ztotožnilo obyvatelstvo a má se lépe než u sousedů. Vždyť co lidé očekávají od státu? Především očekávají jistotu a ochranu svého života, zdraví, majetku a schopností tvořit (tj.vzdělávat se, práce, podnikání, umění, tisk, záliby atd.).

Co nejvíce toto praktikovalo Lichtenštejnsko, zatímco Rakousko-Uhersko toto praktikovalo málo. Výsledkem toho bylo, že Rakousko-Uhersko mělo v průměru vyšší zločinnost, národnostní problémy a horší sociální klima než Lichtenštejnsko a nakonec vstoupilo do 1. světové války, kterou nemohlo vyhrát. Tohoto se Lichtenštejnsko vyvarovalo.

Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe. Proto za 1. a 2. sv. války zůstalo neutrální. Zatímco Rakousko-Uhersko se spoléhalo na své spojence v čtyřspolku (Německo, Bulharsko a Turecko) a 1. světovou válku prohrálo.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa a nástupnické státy Rakouska-Uherska jsou proti němu znatelně chudší, když životní úroveň obou států v době trvání společné unie (r.1852-r.1918) byla na stejné úrovni?

Odpověď je třeba hledat v tom, že negativum, které měla společná unie Lichtenštejnsko s Rakousko-Uherskem v letech 1852-1918, bylo společné právo. Toto právo se vyznačuje složitostí, zmateností a průměrnou ochranou života, zdraví, majetku a možností tvořit.

V nástupnických státech Rakouska-Uherska se měnily hlavně jen režimy (fašizmus, parlamentní republiky, komunizmus) či státní útvary (nadnárodní Sovětský svaz, Velkoněmecká říše, Jugoslávie, Československo atd.) a změny hranic provázený vzájemnými boji.

Tyto změny prováděly nástupnické státy Rakouska-Uherska v domnění, že si zlepší životní podmínky změnou těchto vnějších znaků (ústavní právo), ale vnitřní znaky států (tj.trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo) si zachovaly, tj. zmatené a průměrné právo z doby Rakousko-Uherské monarchie nebo vydaly podobné nebo ještě horší zákony, a to platí až dodneška.

Jde to zevšeobecnit, že nástupnické státy Rakouska-Uherska se zbavovaly jen viditelných znaků (státní forma) a většina jejich právních norem dotýkajících se každodenního života občanů vychází z právního myšlení bývalého mocnářství Rakouska-Uherska dodnes.

Jako příklad si vezmeme české dějiny – euforické roky, 1918 (vznik ČSR), 1938 (manifestace na obranu ČSR), 1945 (zhroucení protektorátu), 1968 (pražské jaro), 1989 (zhroucení komunizmu). Ty měly společný podtext vlastenectví, ale na rozdíl od Lichtenštejnska nebyly schopny politické elity vlastenectví využít a provést právní reformy zevnitř státu, po kterých obyvatelstvo toužilo (viz článek Co dál?, Neakceptovatelné pravdy a strategicko-logické hry, 4. díl, rok 1999).

Důsledkem toho bylo ztracení důvěry v sama sebe. To vyústilo v tzv. komplex malého národa v České republice, který ještě umocněn medializací, jako tzv. normální vlastnost českého národa a v jeho důsledku plazení se před někým cizím, který se zachoval, jak se zachoval, př. Francie r. 1918 – r. 1938 (výsledek mnichovská konference r.1938), Německo r.1938-r.1939 (výsledek protektorát), r.1939-r.1945 emigrace ve Velké Británii a USA (výsledek vítězný únor 1948), r.1945-r.1989 SSSR (výsledek v roce 1968 okupace ČSSR), a co dnes?

Tato neschopnost být sami sebou má i dnes v České republice svou podobu, kdy mnozí vzhlížejí k Evropské unii, jako ke zlatému teleti, když dřív se obdivovali či ještě obdivují komunismu (závislost na Sovětském Svazu) či nacismu (závislost na Německu), nebo si vymýšlejí někteří jedinci unii s Polskem, obnovu Československa s Podkarpatskou Rusí či bez ní nebo Podunajskou (Habsburskou) monarchii nebo jsem dokonce začátkem 90. let 20. století četl v Lidových novinách úvahu o tom spojit Českou republiku s Rakouskem a Slovinskem do jednoho státního bloku a podobné úvahy v domnění, že tyto vnější projevy jsou spása a budeme se mít lépe.

To, co nebyly schopné provést nástupnické státy Rakouska-Uherska, tj. provést radikální zlepšení jistot a ochrany života, zdraví, majetku a možnosti tvořivosti obyvatelstva, to jediné provedlo Lichtenštejnsko. To se zbavilo společných právních norem s Rakouskem-Uherskem po zániku unie s ním v r.1918. Je to jakási změna zevnitř, ne hned viditelná a každému zřejmá, zatímco žádný z nástupnických států Rakouska-Uherska toto neprovedl, mnohdy spíše zavedl ještě zmatenější a méně jasné zákony.

Po 1.sv.válce uzavřelo Lichtenštejnsko v roce 1921 měnovou a v roce 1924 hospodářskou a celní unii se Švýcarskem, ale při uchování si nezávislosti. Se Švýcarskem uzavřelo tyto unie přesto, že je to federativní parlamentní republika, která vznikla z boje proti šlechtě a monarchiím, tedy ideologický opak centrálně řízené Lichtenštejnské monarchie s jedním jednokomorovým parlamentem.

Tato unie se hned odrazila na zlepšující se úrovni práva v Lichtenštejnsku a z toho vyplývající životní úrovni obyvatelstva, nikoliv jen z uzavření unie, ale hlavně z inspirace právem platného ve Švýcarsku. Švýcarské zákony, které jsou jedny z nejlepších na světě, inspirovaly právě Lichtenštejnsko k reformě svého práva do té doby identického s právem bývalého mocnářství Rakouska-Uherska.

Významnou změnou v Lichtenštejnsku bylo dne 05.11.1925 vytvoření jednotného, účinného a jednoznačného zákoníku „práv fyzických a právnických osob“ (platný a účinný ode dne 20.01.1926), který je jedním z nejlepších na světě a nahradil zmatené a nejasné rakousko-uherské zákony. Vždyť například dnes v České republice v této oblasti platí občanský a obchodní zákoník i plno dalších zákonů a ostatních právních norem. Na tento výborný zákoník v Lichtenštejnsku navázali pak dalšími výbornými, jednoznačnými a účinnými zákony.

V důsledku těchto výborných zákonů (v mnohém jsou dokonce lepší než švýcarské) www.recht.li se v průběhu 20.století Lichtenštejnsko změnilo v jednu z nejbohatších oblastí světa (v přepočtu na jednoho obyvatele jsou dokonce bohatší než Švýcarsko, které mělo r. 1999 – národní produkt na obyvatele: 38 350 USD).

O tomto hospodářském zázraku svědčí i tyto dvě namátkové informace z doby trvání společné unie (1852-1918) s Rakouskem-Uherskem, tedy z doby, kdy Lichtenštejnsko byl chudý stát: v roce 1865 uváděl Riegrův slovník naučný, že příjem Lichtenštejnska je 55 000 zlatých, zatímco jeho kníže má ze svých statků v Prusku a v Habsburské monarchii příjem 1.400.000 zlatých a v roce 1909 dokonce Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě.

Dnes má Lichtenštejnsko v době svého hospodářského zázraku a prosperity jeden z nejvyšších národních produktů na hlavu ze světa (40 000 USD/obyvatele v roce 1999; pro porovnání Česká republika měla 5 060 USD/obyvatele v roce 1999), disponuje značnými finančními zdroji a dokonce se po svém vstupu do OSN roku 1990 z vlastní vůle zavázalo platit značnou část rozpočtu této světové organizaci sdružující valnou většinu lidstva, tj 5 000 000 000 lidí, což je na stát jako je Lichtenštejnsko s 32.528 obyvateli (stav r.2002) a 159 km2 obdivuhodný výkon.

Tím, že zde nebyly problémy a obyvatelstvo bylo čím dál více se státem spokojeno, vedlo k tomu, že se v Lichtenštejnsku uchovala monarchie a stávající politický systém až dodneška na rozdíl od Rakouska-Uherska. Lichtenštejnsko je v důsledku svého právního systému mnohými politickými a ekonomickými analytiky považováno za jeden z nejstabilnějších politicko-ekonomických systémů.

Tato změna zevnitř (práva a životní úrovně) v Lichtenštejnsku mohla být realizována jenom díky tomu, že je v Lichtenštejnsku vždycky základem občanské společnosti, podobně jako ve Švýcarsku (na rozdíl od nástupnických států Rakouska-Uherska) uplatňování vlastenectví, tj. důvěry v sami sebe, úcta ke své zemi, a zákony jsou vydávány a upravovány dle potřeb lidí a nikoliv dle ideologií (např. fašizmus, komunizmus či liberalizmus).

Dlouhodobě vládnoucí strana v Lichtenštejnsku se nazývá s hrdostí Vlastenecký svaz. Představme si, kdyby se někdo u nás takhle nazval, tak všichni ti, co nemají rádi naší vlast a mnozí další, budou na něj útočit, hanět ho a zdůvodní si to jakkoliv.

Vlastenectví v Lichtenštejnsku je základem politiky, a to mimo jiné i díky tomu, že zde netrpí tzv.komplexem malého národa, přestože jsou početně a územně menší než Česká republika.

Dá se říci, že nástupnické státy si uchovaly negativa Rakouska-Uherska, protože se reformovaly z vnějšku, zatímco Lichtenštejnsko ne, protože se reformovalo zevnitř. Reformy a politický vývoj nástupnických států Rakouska-Uherska bych v mnohém přirovnal tomu, jako když se na chátrající a rozpadající dům maluje stále jiná fasáda místo toho, aby se spravila střecha či zabezpečila statika stavby.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že po zániku unie mezi knížectvím Lichtenštejnsko a mocnářstvím Rakousko-Uherského roku 1918 byla politicky a ekonomicky nejúspěšnější evoluční cesta vývoje Lichtenštejnska, než cesta nástupnických států Rakouska-Uherska.

Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.

Ing. Vilém Vácha

7. 12. 2003

Převzato z: https://www.valka.cz/10414-Stredovychodni-Evropa

Je v České republice ohrožena demokracie? (R. Štědroň)

19. ledna 2019 měli v Parlamentních listech anketu – otázku položili tentokrát takovou : Je v České republice ohrožena demokracie?

Jářku ano – dá se odpovědět i na takto položenou otázku. Ale znají všici odpovídající článek 5 současné české ústavy? Vědí, že režim tohoto státu – prý demokracie – je v Česku definován jako soutěž politických stran?

Vědí to všichni, kteří si dovolí odpovědět na takto položenou otázku?

Tvrdím, že to neví.

Pokud nejste členem nějaké strany (proto jsem si ji musel založit – protože to vím), nějakou si nezaložíte, či Vás strana nevezme na svoji kandidátku jako nestraníka – mašinérií stranickou, o které se těm co ve straně nějaké nikdy nebyli – ani nesnilo, pak jste pro tento stát – jen pára nad hrncem (víme všichni jak dopadli oni nezávislí senátoři, kteří si sehnali 1000 podpisů) – v otázce participace na rozhodnutích.

Obecné referendum zde neexistuje, víme všici.

Toho se ti naši partajníci bojí jak čert křiža.

Takže ne demokracie, vážení, ale partajokracie – to je režim tohoto státu, chápete ten rozdíl? Od roku 1993 – roku vzniku jeho – ve sněmovně sedí 3 – 4 strany rozhodující, a ty tu vládnou. Ne lid, ne 8,4 miliónů voličů této země (jistě víte, že senátoři jsou voleni často jen 10 – 20 % voličů příslušného senátního obvodu – přesto je Horní komora našeho parlamentu legitimní, limit pro počet hlasů nutných ke zvolení nikde v ústavě dnešní není, senátor může být zvolen i jen svou rodinou, ústava to nezakazuje a jsme opět u článku 5 – kdo tu vládne, kdo si tvoří zákony v této republice; protože to opět partajokracijní, ne demokratická, česká ústava – umožňuje). Že tu máme cca 230 stran a volič si může vybrat? Že z těch ovšem 230 stran, zhruba 20 stran pobírá ročně od státu (podle počtu voleb v roce) 500 až 900 miliónů korun ročně, zbývajících 210 stran ani korunu – to je rovná soutěž?

Lide – to je rovná soutěž?

Se vzpamatujte s takovýmito otázkami do anket.

Jakým právem strany pobírají prachy ze státního rozpočtu (hlavní, největší příjem těchto zločineckých band) – nu právem článku 5 platné ústavy. Ty strany, které si tento článek vytvořili v roce 1992 (a dodnes tam některé v tom parlamentu sedí) – nezakázaly ústavou dotování politických stran ze státního rozpočtu.

Z mých daní jdou prachy stranám – které jsem nikdy nevolil. Platí to jenom pro mě? No ovšem, že ne. Je toto demokracie?

Takže ta drtivá většina neparlamentních stran v této zemi nebude mít – podle dnešního systému – nikdy šanci se na dotovaná placená zastupitelská místa dostat.

Řešením samozřejmě není kontrola těchto peněz (jak si také vymohly zločinecké jakoby nevládní organizace) zločineckým politickým stranám (musíte znát definici politické strany – je to vždy jen skupina lidí, kteří chtějí moc ve státě; nikoli spravedlnost pro všechny, stát prosazující pravdu, pravdu hledající rozhodováním většiny – přímou demokracií nikoli partajokracií) – ale zákaz dotace ze státního rozpočtu – jakékoli politické straně, jakékoli politické entitě – to by se pak, jémine, soutěžilo.

Dnes jsme bojovníci s dřevěnými meči na koních – proti BVP-čkům, tanků, stihačkám a samopalům. Jsme bez šance – a novelizace poslední, zákona o vzniku politických stran – nás neparlamentní a nekrajské strany totálně bude vyvražďovat.

Zůstanou jenom stávající politické mafie a nové založené dalšími miliardáři.

Jistě chápete, že to není soutěž programů a moudrých hlav – ale peněz protékajících zločineckými masmédii.

My žádné peníze nemáme.

A nechceme. Stát nesmí ze státního rozpočtu dotovat politické strany. Nikoho.

Ale toto musí být v nové ústavě.

My to v návrhu nové ústavy máme.

S pánem bohem

RNDr. Radoslav Štědroň

20. ledna 2019

RNDr. Štědroň je zakladatelem Strany státu přímé demokracie – strany práce. Je autorem knih Svrchovaný stát a veřejné zdroje vydané v roce 2013 a autorem Návrhu České ústavy určeného k dvouleté celorepublikové diskuzi publikovaného v roce 2016.

www.stranaprace.cz

Demokratura (B. J. Mrkos)

A věříme, že žijeme v demokratickém systému. Ale je tomu skutečně tak?

Chodíme k volbám a volíme. Je to hodně demokratické? Ano je to prvek demokracie. A jak to vypadá dál ……….?

Zvolení politici jako by zapomněli, kdo je zvolil. Slibovali věrnost České republice. Slibovali zachovávat Ústavu a zákony. Slibovali na svou čest, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Jenže v Parlamentu je více poradců, lobbistů a asistentů než poslanců samotných.

Ti nám sice nic neslibovali, ale my je platíme z našich daní. Poslanci je potřebují, protože většina z nich o věcech, o kterých se jedná, nemá ani ponětí. Schází se sice v různých výborech a snaží se vyvolat dojem, jak usilovně pracují, ale jedinému, čemu rozumí dobře, je každoroční zvyšování svých platů.

Kdo tedy vládne v České republice? Můžeme říci, že máme demokracii? Odpověď je snadná.

Mohou placení lobbisté a poradci námi zvolených poslanců bez ohledu hájit zájmy lidu, naše zájmy? Nejsou pro ně zájmy různých politických neziskovek rozhodující a také zájmy nadnárodních korporací? A to na všech úrovních vládnoucí hierarchie?

A tak se bez ohledu na finance a potřebu státu objedná v USA nějaká hodně drahá vojenská technika, čímž si může zajistit dotyčný oligarcha do budoucna otevřené dveře k zakázkám, které mohou být spíše v jeho zájmu, než v našem. To, co máme za armádu, působí více jako skupina dobrodruhů, kteří bojují za zájmy našich spojenců. A navíc se vyzbrojují z našich peněz. Vše velmi pietně natřeno vlastenectvím, abychom mohli zaslzet při pohřbu padlého vojáka.

Námi zvolení politici nás ženou do obrovských dluhů. Dnes je každý z nás, ať chce nebo ne, zadlužen podílem na státním dluhu. Ten dluh nikdo z nás neudělal, nikdo jej nechtěl a ani s velkou fantazií si nedovedeme představit, jaký prospěch bychom z toho mohli mít.

Takže jak je to s tím jednáním v zájmu lidu?

Náš stát je veden jako firma. Určitě. Ty dluhy tomu odpovídají. Když je dostatečný cashflow = tok peněz, můžete produkovat dluhů kolik chcete. Náš premiér je profesionál, radikálně zlepšil cash flow a nyní se dluhy dělají snadněji ……..

Mimochodem tohle řešení dříve zvolil i nynější prezident USA. Ve své dřívější kariéře jako realitní magnát měl cashflow dobře prezentovanou. Později se cashflow trochu zpomalila, ale on ze setrvačnosti měl tak velké dluhy, že ho věřitelské banky nemohly poslat do konkurzu, aniž by v něm neskončily sami.

Vysoká škola kapitalismu: o úspory v bankách přišli lidé, co spořili.

Jak je možné, že vláda neřeší aktuální problémy společnosti, jako např. sociální bydlení, a soudci v Praze bydlí v cenově výhodných bytech? Že zatlouká pravdu o stavu ilegálních uprchlíků v zemi a na oko se staví proti přerozdělování uprchlíků v EU, ačkoliv jiné ukazatele potvrzují opak. Většina podobných ukazatelů však dosvědčuje poněkud jiný způsob systému, který vládne v naší zemi. Podle všech ukazatelů vládne u nás DEMOKRATURA. Slovo složené ze dvou slov – demokracie a diktatura.
Herbert Marcuse, francouzský spisovatel a filosof, napsal v roce 1964: Svoboda může posloužit jako mimořádný nástroj k podmanění, protože svobodná volba otrokářů neruší ani otrokáře ani otroky.

Švédský spisovatel Vilhelm Moberg napsal v roce 1965: V demokratuře jsou zachovány obecné volby, svoboda slova je sice také formálně zachována, ale politika a média jsou ovládána systémem, který má zařídit, aby pouze určité názory byly veřejně diskutovány. Důsledkem je, že občané žijí ve společnosti ovlivněné neobjektivními obrazy skutečnosti. Útlak nevhodných názorů je dobře skrytý, volná debata zaškrcená. Nicméně nutno dodat, že společným rysem všech demokratur je skutečnost, že většina lidí se v takovém státě nedomnívá, že by žila v demokratuře.

BJM, 26. 6. 2020

Břetislav. J. Mrkos je čechošvýcar, který emigroval do Švýcarska v roce 1968. Je autorem knihy Vládnou je umění, která byla poprvé vydána ve Švýcarsku v roce 1994.