ŠVÝCARSKÝMI PRAVIDLY K ČESKÉ PROSPERITĚ. Jsme politické hnutí, jehož cílem je zavedení švýcarského politického systému v České republice a následování konzervativní politiky po vzoru Švýcarska.
Je důležité si uvědomit, že i přes velmi nízké zdanění zvládá Švýcarsko ještě snižovat svůj státní dluh, zatímco některým zemím i přes vysoké zdanění státní dluh roste. https://www.visualcapitalist.com/government-debt-in-2021/
Právo na odvolání vlády či parlamentu prostřednictvím referenda existovalo v některých kantonech již od samotného vzniku Švýcarska jako moderního státu v roce 1848. Dále pak bylo zavedeno do několika kantonálních ústav v druhé polovině 19. století v rámci širokého hnutí za demokratickou reformu.
Zatímco jinde na světě lidé o takovémto právu pouze sní, ve Švýcarsku se tento nástroj téměř nikdy nepoužívá. Proč tomu tak je? To vysvětluje Uwe Serdült v práci s názvem „Historie spícího nástroje: Právní normy a praxe odvolatelnosti ve Švýcarsku“.
Uwe Serdült, historik a politolog z Centra pro přímou demokracii v kantanu Aargau. www.c2d.ch
Uwe Serdült: „Jedná se o krajní prostředek, který lze použít, když selžou všechny ostatní kontrolní mechanismy.
Právo na odvolání řídících orgánů občany se objevilo mezi polovinou a koncem 19. století během formování moderního národního státu, kdy se Švýcarsko stalo organizovanou a mírumilovnou zemí, jak ji známe dnes.
Po zavedení tohoto práva následovaly další mechanismy, například referendum a lidová iniciativa, které umožňují zrušit přijatý zákon nebo zavést ústavní změnu, aniž by bylo nutné rozpustit vládu nebo parlament.
Dále byla poté zvýšena účinnost soudního systému a přidány různé nástroje odpovědnosti ve veřejných institucích.
Ve Švýcarsku se tak dnes případy týkající se nekompetentnosti nebo korupce politiků řeší hlavně právními prostředky, mediálním tlakem nebo vnitřní reorganizací.“
K jedinému úspěšnému odvolání došlo v roce 1862 a souviselo s antisemitismem
Parlament kantonu Aargau byl liberální a protestantský a chtěl legálně poskytnout půdu, aby umožnil zrovnoprávnění Židů, kterým do té doby bylo povoleno usadit se pouze ve dvou chudých venkovských katolických vesnicích Endingen a Lengnau.
Několik katolických vůdců však spolu s několika protestantskými skupinami zahájilo protestní hnutí a bylo uplatněno právo na odvolání parlamentu. K tomu občané museli shromáždit 6 000 podpisů. Za méně než jeden měsíc jich získali 9 000 a v červenci 1862 podpořilo ukončení mandátu parlamentu 63% zúčastněných. Vláda rezignovala a vyhlásila nové volby.
Synagoga v Endingenu symbolizuje náročný procesu prosazování rovných práv pro židovskou komunitu ve Švýcarsku.
Je důležité si uvědomit, že na rozdíl od situace před rokem 1848, se nepřátelské síly nyní střetly na politické úrovni, ne na bitevním poli.
Právo Židů usadit se kdekoliv ve Švýcarsku bylo uzákoněno v referendu dne 14. ledna 1866, kdy toto rozhodnutí schválilo 53,2% občanů a většina kantonů.
Referendum, jako nástroj ke zrušení federálního zákona nebo nařízení federální Vlády, pak bylo uzákoněno až v roce 1874.
Dnes právo na odvolání politického orgánu platí v 6ti z 26ti kantonů
Kanton Bern: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1846. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 30 000 podpisů (4% voličů). V roce 1852 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády (aféra „Schatzgelder“).
Kanton Schaffhausen: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1876. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 1 000 podpisů (2% voličů). V roce 2000 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády, který byl spuštěn právníkem a kantonálním poslancem Geroldem Meierem.
Kanton Solothurn: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 6 000 podpisů (3% voličů). V roce 1995 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání Vlády a parlamentu (související s bankovním skandálem). Dále proběhly další tři pokusy o odvolání v letech 1887, 1961 a 1973, kdy se však nepodařilo shromáždit potřebný počet podpisů.
Kanton Ticino: Odvolání kantonální Vlády je možné od roku 1892. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 15 000 podpisů (7% voličů). V roce 1942 došlo k jednomu neúspěšnému pokusu o odvolání. Kromě toho je existuje od roku 2011 právo na odvolání řídících pracovníků obcí. K zahájení referenda o odvolání pracovníků je zapotřebí podpisu 30% voličů. Možnost odvolání obecních řídících pracovníků přijalo 59% voličů v reakci na vnímaný problém hašteření a nefunkční samosprávy.
Kanton Thurgau: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1869. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí 20 000 podpisů (13% voličů). Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání.
Kanton Uri: Odvolání kantonální Vlády nebo parlamentu je možné od roku 1888. Od roku 1979 je k zahájení referenda o odvolání zapotřebí 600 podpisů (3% voličů). Od roku 2011 je navíc možné odvolání rad a zastupitelstev obcí. K zahájení referenda o odvolání je zapotřebí podpisu 10% registrovaných voličů. Nebyly provedeny žádné pokusy o odvolání ani na kantonální, ani na obecní úrovni.
Tři kantony odvolatelnost zrušily
Protože nástroj odvolatelnosti nikdy neměl praktický význam (jediné úspěšné odvolání proběhlo v kantonu Aargau v roce 1862) a ostatní pokusy o odvolání selhaly (obvykle proto, že nebyl shromážděn požadovaný počet podpisů), byl nástroj odvolatelnosti zrušen v průběhu ústavních revizí v kantonech Aargau (1980), Bazilej-venkov (1984) ) a Lucern (2007).
Wikipedie zmiňuje koncept odvolatelnosti politiků ve zhruba dvaceti zemích světa. Zatímco ve Švýcarsku není odvolatelnost politiků téměř využívána, například v USA to je poměrně využívaný nástroj.
Např. v roce 2011 proběhlo ve Spojených státech nejméně 150 odvolání (v 17 státech, nejvíce odvolání proběhlo ve státě Michigan – nejméně 30). Byli odvoláváni senátoři (pouze na státní ne na federální úrovni), rady měst, starostové, vedení škol a v jednom případě státní zástupce.
Historicky byly pokusy o odvolání převážně neúspěšné na státní úrovni. Na komunální úrovni se odvolání používá mnohem častěji a s větším úspěchem.
Ačkoli někteří vkládají do odvolatelnosti politiků velké naděje, ve skutečnosti jsou přínosy tohoto nástroje diskutabilní. Obzvláště pokud jsou zavedeny i jiné prvky přímé demokracie jako ve Švýcarsku. To nicméně není důvod odvolatelnost politiků jako jednu z mnoha pojistek proti korupci a neschopnosti politiků nezavést.
Myslíte si, že zavedením odvolatelnosti politiků nic nezkazíme a můžeme tím jen získat? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
První majetkové daně začaly být zaváděny ve feudálních dobách a byly vybírány především za půdu. Majetkovou daň proto platili většinou zemědělci. V moderní době se majetková daň vybírá také z aktiv jako jsou budovy, automobily či lodě. Daň se platí opakovaně z majetku ve vlastnictví fyzických nebo právnických osob.
Vysoké majetkové daně vybírané dnes nejen z pozemků, ale také z budov a konstrukcí mohou odrazovat od investic. Devatenáct z 27 zkoumaných zemí však umožňuje podnikům odečítat daň z nemovitostí nebo pozemků od příjmu právnických osob, což zmírňuje daňové zatížení a vybízí podniky k investování.
Zdroj: Výpočty pro studii „Majetková daň jako podíl z ceny nemovitosti“ vycházejí z údajů OECD z roku 2018, „Globální statistika výnosů: 4100 daní z nemovitého majetku,“ naposledy aktualizovaná v červenci 2020, https://stats.oecd.org /Index.aspx?DataSetCode=RS_GBL; z údajů Mezinárodního měnového fondu, „Investiční a kapitálová datová sada: soukromý kapitál (v aktuálních cenách),“ https://www.imf.org/external/np/fad/publicinvestment/#5. Typ daně z nemovitosti a to, zda je odpočitatelná dostupné v PwC, „Worldwide Tax Summaries,“ https://taxsummaries.pwc.com/ (údaje za rok 2020).
Nejnižší majetkovou daň jako podíl z ceny nemovitosti má Lucembursko, a to 0,05 %. Druhou nejnižší má Švýcarsko, a to 0,08 %. Na třetím místě následuje Česká republika a Rakousko s 0,09 %. Nejvyšší daně z majetku jako podíl z ceny nemovitosti se vyskytují ve Velké Británii (1,93 %), Francii (1,25 %) a v Řecku (1,09 %).
Estonsko je jedinou zemí v této studii, která zdaňuje pouze pozemky, což znamená, že její daň z nemovitostí je nejúčinnější.
Ačkoli má Švýcarsko o setinu procenta nižší daň z nemovitosti, je pro úplnost nutno dodat, že se ve Švýcarsku platí například roční daň z motorových vozidel. To, z čeho se daň vypočítává, se dle kantonů liší.
Například kanton Bern vypočítá daň z maximální přípustné hmotnosti vozu. Za prvních 1000 kg hmotnosti si účtuje 240 franků (6000 korun). Každých dalších 1 000 kg je pak zdaněno o 14 % méně než předchozí daňová sazba. Pro srovnání medián měsíční švýcarské mzdy je přes 6 500 franků (150 000 korun).
Je dobrou zprávou, že v některých ukazatelích se blížíme švýcarským standardům. Ať už je to výše daně z nemovitostí nebo např. poměr státního dluhu k HDP. Tyto standardy bychom neměli překračovat.
Poměr státního dluhu k HDP (v procentech HDP). Plnou modrou čarou Švýcarsko, tečkovanou černou čarou Česká republika. Zdroj: tradingeconomics.com
Dvoustranné dohody do roku 1999 Svobodný obchod Pojištění Celní zjednodušení a bezpečnost
Dvoustranné dohody I (1999) Volný pohyb osob Technické překážky obchodu TBT Trhy veřejných zakázek Zemědělství Výzkum Civilní letectví Pozemní doprava
Dvoustranné dohody II (2004) Schengen/Dublin Automatická výměna informací AEOI (bývalá smlouva o zdanění úspor) Boj proti podvodům Zpracované zemědělské produkty Kreativní Evropa Životní prostředí Statistiky Důchody Vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež
Jednotný trh EU je největším hospodářským prostorem na světě. Na papíře zaručuje volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Co však jednotný trh přináší Evropanům ve skutečnosti? Komplexní studie německé společnosti Bertelsmann zkoumala dopad vnitřního trhu EU na skutečné příjmy v evropských regionech.
Evropský vnitřního trh zlevňuje obchodování mezi členskými zeměmi, protože odpadají cla a ostatní poplatky. Také pracovní síly a investice se mohou snáze přesouvat tam, kde vynášejí více.
Roční přírůstek HDP na obyvatele v důsledku jednotného trhu EU, dle cen roku 2016.
Světle žlutá barva = nejmenší přírůstek (od 120 eur). Tmavě modrá = největší přírůstek (do 3 600 eur).
Kliknutím na obrázek otevřete interaktivní mapu. Švýcarsko, Norsko a Island nejsou členy EU, ale jednotný trh jim přináší víc než průměr EU. Lichtenštejnsko nebylo hodnoceno.
Výsledek
Jednotný trh EU je jedním z největších motorů prosperity v Evropě. Ačkoli některé regiony získávají více než jiné, každý vyhrává – jednotný trh EU v průměru zvyšuje příjmy svých občanů přibližně o 840 eur na osobu a rok. Jednotný trh má ale i zásadní nevýhody.
Evropský trend: střed poráží periferii
Studie zjistila dva hlavní trendy. První: největší užitek nemají největší ekonomiky, ale především relativně malé, ale silné země založené na vývozu. Druhý: země a regiony v geografickém středu Evropy mají z jednotného trhu největší zisk.
Největší příjmy na osobu a zemi získává Švýcarsko (2 900 eur), Lucembursko (2 800 eur) a Irsko (1 900 eur). Belgie, Rakousko a Nizozemsko patří také k nejlepším profitujícím. „Největšími vítězi jsou malé země, které hodně obchodují a mají konkurenceschopné ekonomiky,“ říká Dominic Ponattu, spoluautor studie. „Pro země, jako je Nizozemsko nebo Rakousko, je jednotný trh k nezaplacení, protože mají konkurenceschopná průmyslová odvětví, ale jsou závislé na vývozu s ohledem na jejich malé domácí trhy,“ říká Ponattu. Na druhé straně jsou příjmy z jednotného trhu mnohem nižší v jižní Evropě, částečně proto, že zaostává v konkurenceschopnosti. Například ve Španělsku činí zisk 590 eur na obyvatele a rok, v Portugalsku 500 eur a Řecku 400 eur.
Největšími vítězi jednotného trhu EU jsou tedy malé země, které hodně obchodují a mají konkurenceschopné ekonomiky.
Absolutním vítězem je Švýcarský kanton Curych se ziskem na obyvatele ve výši 3 590 eur. Česká republika pro srovnání získává okolo 600 eur na obyvatele.
Nejnižších zisků na obyvatele z jednotného trhu dosáhli obyvatelé venkovských oblastí ve východní a jižní Evropě. Regiony v Bulharsku, Rumunsku a Řecku jsou regiony s nejnižšími příjmy ve výši 120 eur až maximálně 500 eur. Je však třeba poznamenat, že EU přijímá protiopatření a země jako Bulharsko, Rumunsko a Řecko dostávají značné prostředky z programů v rámci regionální politiky EU.
Bertelsmann je německá soukromá mediální společnost poskytující dále služby v oblasti podnikání a vzdělávání. Založená v roce 1835 působí v asi 50 zemích po celém světě. Vlastní televizní společnost RTL Group, vydavatelství Penguin Random House, časopisy Gruner a Jahr, hudební společnost BMG, společnosti Arvato, Bertelsmann Printing Group, Bertelsmann Education Group a Bertelsmann Investments. V roce 2019 měla společnost 126 000 zaměstnanců a dosáhla tržeb 18,0 miliard EUR (450 mld. korun).
Je potvrzeným faktem, že volný obchod přináší hospodářský růst. USA se staly jednou z nejvíce prosperujících zemí v historii. Svou roli v tom nepochybně sehrálo zrušení mezistátních cel a volný vnitrostátní obchod. Stejnou politiku zavedlo i Švýcarsko ve svých počátcích moderního státu (po roce 1848).
Nicméně volný obchod a volný pohyb pracovních sil má i své stinné stránky. Například populace Británie se od roku 2004 zvýšila o 6 milionů (10%). Z velké části díky rozšíření jednotného trhu o země východního bloku. Pro Brity začal být problém zajistit si praktického lékaře nebo školu pro děti. Někteří cizinci pak zásadním způsobem zneužívali sociální systém. Desetiletí před tím zažilo rozvrat zase tradiční britské rybářství, když v roce 1976 otevřela Británie v rámci zavádění jednotného trhu své vody pro konkurenci ze zemí Evropské hospodářské komunity (ta se v roce 1993 stala součástí EU).
Nevýhody nakonec převážily výhody a Británie dne 31. 1. 2020 EU a jednotný trh opustila.
Švýcaři se cestou zcela otevřeného trhu nikdy nevydali. Obchodní podmínky s EU si vyjednali sobě na míru prostřednictvím několika desítek bilaterálních smluv. Své zemědělství si chrání dovozními cly (na některé druhy zeleniny, masa a mléčných výrobků platí cla vyšší než 100%), na pracovníky z EU si stanovili kvóty, přednost na trhu práce pro švýcarské občany ukotvili přímo v ústavě. Možná právě díky tomu profitují z jednotného trhu nejvíce.
Článek 121a švýcarské ústavy.
Řecko je členem „EU“ již od roku 1981, Portugalsko od roku 1986. V HDP na obyvatele jsou na tom však hůře než my. Členství v EU jim očividně zásadní hospodářský růst nepřináší. Něco podobného lze očekávat i u nás.
Zával legislativy z EU nyní spíše jen „zabetonuje“ státy v jejich hospodářských pozicích. Pokud se chceme posunout dále a dohnat naše západní sousedy Rakousko a Německo (HDP na obyvatele máme proti nim stále poloviční), budeme muset zvolit jinou cestu.
Myslíte si, že je potřeba zcela změnit náš přístup k zahraniční politice, a že by nám v tom mělo být vzorem Švýcarsko? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
Podnikající osoby jsou od určitého obratu povinny odvádět daň z přidané hodnoty (DPH) za zboží a služby prodávané konečným spotřebitelům. Administrativní zátěž spojená s placením daně se v jednotlivých zemích výrazně liší. Níže uvedená mapa ukazuje, jak složité či jednoduché je odvádění DPH v evropských zemích.
CZ – Česká republika, 102 – nutný počet hodin za rok, #36 – pořadí v Evropě. Zdroj: taxfoundation.org
Nejjednodušší administrativu k DPH v Evropě má Švýcarsko, tam vyžaduje pro středně velké podniky jen 8 hodin ročně, následuje 14 hodin v Estonsku a 22 hodin v Lucembursku. Naproti tomu administrativa k DPH vyžaduje nejvíce času v Bosně a Hercegovině (262 hodin), na Ukrajině (199 hodin) a v Polsku (172 hodin).
Země
Nutný počet hodin za rok
Švýcarsko (CH)
8
Estonsko (EE)
14
Luxembursko (LU)
22
Finsko (FI)
24
Malta (MT)
24
Británie (GB)
25
Španělsko (ES)
26
Irsko (IE)
29
Itálie (IT)
30
Francie (FR)
31
Nizozemsko (NL)
34
Kypr (CY)
34,5
Rakousko (AT)
35
Švédsko (SE)
36
Dánsko (DK)
40
Island (IS)
40
Norsko (NO)
40
Německo (DE)
43
Litva (LT)
43
Severní Makedonie (MK)
44
Bělorusko (BY)
47
Chorvatsko (HR)
52
Moldávie (MD)
55
Rumunsko (RO)
56
Lotyšsko (LV)
66
Řecko (GR)
69
Slovinsko (SI)
69
Belgie (BE)
75
Turecko (TR)
75
Slovensko (SK)
84
Srbsko (RS)
85
Kosovo (XK)
85,5
Albanie (AL)
87
Portugalsko (PT)
90
Maďarsko (HU)
96
Česká republika (CZ)
102
Bulharsko (BG)
161
Černá Hora (ME)
164
Polsko (PL)
172
Ukraina (UA)
199
Bosna and Hercegovina (BA)
262
San Marino (SM*)
–
Tabulka: Náročnost administrativy k DPH, přehled zemí Evropy, 2018.
V průměru v Evropě vyžaduje administrativa k DPH pro středně velké podniky 68 hodin ročně, celosvětový průměr je pak 90 hodin.
Jednoduchost by měla být jedním ze základních principů daňové politiky. Daňová složitost – administrativní zátěž podniků na odvádění daní z práce, daně z příjmu právnických osob a DPH je v některých zemích relativně vysoká, v jiných je poměrně nízká. Zjednodušení daňových systémů snižuje administrativní náklady spojené s odváděním daní a uvolňuje zdroje pro produktivnější činnosti.
Myslíte si, že se máme od Švýcarů co učit? Myslíte si, že by nám převzetí švýcarského daňového systému pomohlo k hospodářskému růstu a prosperitě? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
Klasickým vysvětlením švýcarské prosperity je tvrzení, že Švýcaři se mají dobře, protože žijí z obchodu s nacisty a z ukradených židovských peněz. Jak to tedy je?
Je pravdou, že jak Švýcarsko (prostřednictvím centrální banky), tak švýcarské společnosti v rámci neutrality obchodovaly s nacistickým Německem.
Švýcarsko (od roku 1942 kompletně obklopené zeměmi Osy) záviselo z poloviny na dovozu potravin a téměř kompletně na dovozu paliv.
Již v dubnu 1939 schválil švýcarský parlament usnesení o zvýšení zemědělské produkce. Friedrich Traugott Wahlen, jako šéf švýcarského federálního úřadu pro výživu v období války, naplánoval takzvanou „zúrodňovací bitvu“.
Švýcaři naopak ovládali důležité transalpské železniční tunely mezi Německem a Itálií a disponovali značnou výrobní kapacitou elektrické energie, která byla relativně v bezpečí před možným leteckým útokem. Nejvýznamnějším švýcarským vývozem během války byly přesné obráběcí stroje, hodinky, drahokamová ložiska (používaná v bombových zaměřovačích), elektřina a mléčné výrobky.
Až do roku 1936 byl švýcarský frank jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a Spojenci i Němci kupovali velké množství franků od Švýcarské národní banky výměnou za zlato. Stejně tak Švýcarská národní banka vykupovala franky za zlato. Německá měna nebyla v zahraničí během války akceptována jako platidlo.
Po válce Švýcaři zveřejnili, že Německu prodali 1,2 miliardy švýcarských franků, ale poznamenali, že se Spojenci obchodovali více než s fašistickou Osou a jen samotné USA nakoupily více než Německo.
Nákupy a prodeje švýcarských franků jednotlivými zeměmi a organizacemi od 1. září 1939 do 30. června 1945 (čísla jsou uvedeny v milionech franků). Purchases = nákupy franků, sales = prodeje franků, net = rozdíl. Zdroj Wikipedie
Jak se po válce vypořádalo Švýcarsko se svým obchodem s nacisty a židovskými penězi v bankách?
Dne 22. května 1946 uzavřela švýcarská Vláda ve Washingtonu dohodu o předání části zabaveného německého majetku Spojencům. Švýcaři se dále zavázali, že dají 250 miliónů franků ve zlatě na poválečnou rekonstrukci Evropy (uskutečněno 6. června 1947). Druhou smlouvou z roku 1952 se zavázali dát na obnovu Evropy dalších 121,5 mil. franků v hotovosti (uskutečněno 2. dubna 1953). Součet těchto částek by dnes přepočten dle ceny zlata a švýcarského franku odpovídal zhruba 150 mld. korun. Švýcarsko navíc v té době mělo jen zhruba 4,5 mil. obyvatel.
Zlatý švýcarský dvacetifrank ražený v letech 1897-1949. Průměr mince 21 mm, ryzost 900/1000, obsah zlata 5,8 g. Zdroj: goldadvert.com
V roce 1952 byl vydán federální zákon, podle něhož měly banky ohlásit majetek, který jim svěřili lidé, o nichž se dalo předpokládat, že se stali obětí nacismu. Objevilo se 9,5 miliónu franků. Přepočteno dle ceny zlata a franku by to dnes odpovídalo částce zhruba 3,8 mld. korun. Tři čtvrtiny dostali přímí dědicové a zůstatek byl rozdělen mezi Švýcarskou federaci židovských obcí a Organizaci pro pomoc uprchlíkům.
V roce 1995 začal jednat Světový židovský kongres (organizace založená v roce 1936 v Ženevě) se švýcarskou vládou a bankami ohledně účtů, které zůstaly od konce 2. světové války nečinné. V USA byla podána řada občanských žalob za navrácení peněz z těchto účtů.
Uzavřená kapitola
Výkonný ředitel Světového židovského kongresu Elan Steinberg v New Yorku prohlásil, že Židům nejde ani tak o peníze, jako o pravdu. „Výsledek celé této záležitosti musí být morální, ne finanční. Hlavním je uzavřít jednu z nejsmutnějších kapitol v dějinách židovství.“
Švýcarské banky UBS a Credit Suisse následně zveřejnily seznam zhruba 2000 jmen neaktivních účtů. V srpnu 1998 byla s těmito bankami podepsána dohoda, ve které souhlasily vyplatit 1,25 mld. švýcarských franků do fondu v USA, který měl následně vyplatit tyto peníze pozůstalým. Tato částka přepočtena dle ceny zlata a franku by dnes odpovídala zhruba 110 mld. korun.
Žádostí přišlo okolo 100 000. Byla ovšem napadena objektivita rozdělování těchto peněz. Proces vyplácení proto začal až v roce 2001 a trval do roku 2013.
Spolu s tím v roce 1997 švýcarská Vláda spolu se Švýcarskou národní bankou vytvořila humanitární fond ve výši 300 mil. franků. Přepočteno dle ceny zlata a franku by to dnes odpovídalo zhruba 24 mld. korun.
Taková jsou stručná fakta o vyrovnání závazků Švýcarů za 2. světovou válku.
Respektovaná měna a obchody v rámci neutrality mohou být jedním z důvodů, proč Švýcarsko nebylo Německem napadeno. Svou roli nepochybně hrál také hornatý terén, dobře organizovaná obrana a odhodlání Švýcarů se bránit, stejně jako infrastruktura připravená k okamžité destrukci trhavinami.
Švýcaři se dokázali ubránit hned dvěma světovým válkám, absolutistickým monarchiím, nacismu, fašismu i komunismu. Není na čase začít se učit od úspěšných? Začít budovat hluboce demokratický a decentralizovaný stát, respektovanou stabilní měnu, soběstačnou ekonomiku a deklarovat ozbrojenou neutralitu? My si myslíme, že ano, a prosazovat vše výše uvedené je náš cíl.
Švýcarská Vláda po sedmi letech vstala od stolu a ukončila jednání s EU. Foto: REUTERS
Před téměř půlrokem opustilo Spojené království definitivně Evropskou unii. Nyní hrozí, že v samém srdci starého kontinentu vznikne další „bílé místo“ s minimálními vazbami na sedmadvacítku: švýcarská Vláda minulý týden po sedmi letech ukončila rozhovory s Bruselem o budoucích vztazích s Evropskou unií.
Téměř devítimilionové Švýcarsko není členem EU. Na rozdíl od Norska, Islandu a Lichtenštejnska není Švýcarsko součástí ani Evropského hospodářského prostoru (EHP). Přesto ale Švýcarsko na Unii napojeno je, a to několika desítkami bilaterálních (dvoustranných) smluv.
Ty řeší např. obchod se zemědělskými komoditami, pozemní či leteckou dopravu, propojení energetických soustav, volný pohyb osob (Švýcarsko je součástí schengenského prostoru) či vědeckou spolupráci.
Naléhání Bruselu
Brusel ovšem naléhal, aby byly dosavadní dílčí smlouvy zahrnuty do jediné rámcové dohody. Její podstatná část už byla vyjednaná. Avšak u některých otázek byla shoda v nedohlednu, protože ani jedna ze stran nechtěla ustoupit.
„Švýcarská Vláda došla k závěru, že rozhovory s Evropskou unií nevedou ve třech oblastech ke shodě. Proto se rozhodla rozhovory ukončit,“ prohlásil předseda švýcarské Vlády Guy Parmelin.
Obavy Švýcarů – mzdy, EU normya EU soud
Zmíněné tři oblasti se týkaly:
– ochrany stávající výše mezd ve Švýcarsku (medián švýcarské měsíční mzdy je 6 500 franků, tj. zhruba 160 000 korun) – podmínek pro poskytování státních podpor – práv občanů EU nárokovat si dávky ze švýcarského sociálního systému
Poslední dva body hrály kdysi roli i při jednáních o odchodu Británie z EU. Bern proto vyčkával, jak rozhovory s Brity dopadnou, a chtěl případně některé z jejich závěrů převzít.
Nová rámcová dohoda měla mimo jiné zavést automatické přizpůsobování švýcarských norem těm evropským.
Stejně tak předpokládala, že případné budoucí spory mezi oběma stranami budou řešeny arbitrážně, ovšem se zahrnutím Soudního dvora EU.
Právě to byl bod, kvůli němuž kompromis dlouhodobě odmítala nejsilnější strana ve Švýcarsku, konzervativní Švýcarská lidová strana (SVP). Její představitelé proti dohodě brojili se slovy, že prý jde o „podmaňovací smlouvu“ představující nepřípustný zásah do suverenity země.
Nakonec ale byli proti rámcové dohodě i sociální demokraté a odbory – kvůli obavám z přílivu levné pracovní síly a vyššímu tlaku na švýcarský sociální systém. Podle statistických údajů žije ve Švýcarsku 1,4 milionu občanů EU, skoro půlmilionu Švýcarů pak naopak pobývá v EU.
Švýcaři mohli smlouvu odmítnou v referendu
Švýcarská Vláda proto čelila rostoucímu tlaku, aby návrhy Bruselu odmítla. Navíc musela počítat s tím, že i kdyby na ně nakonec přistoupila, pravděpodobně by dohodu odmítli občané v referendu.
Dále bez aktualizace smluv
Současné bilaterální smlouvy Švýcarska s EU budou platit dále, avšak zřejmě již nebudou obnovovány. Časem proto může EU označit některá odvětví ve vztahu ke Švýcarsku za nedostatečně smluvně zajištěná. To by se mohlo týkat např. finančních služeb.
Dalším komplikacím mohou být vystaveny i firmy působící na vnitřním trhu EU, kam dosud směřuje až polovina veškerého švýcarského vývozu. Firmy by mohly mít časem povinnost plnit nové technické nebo hygienické předpisy, s nimiž dosavadní dvoustranné smlouvy nepočítají.
Švýcaři odmítli účast na projektu centrálně plánované Evropy již v roce 1992 odmítnutím členství v Evropském hospodářském prostoru. V dalších referendech v letech 1997 a 2001 pak odmítli zahájení jednání o členství v EU. Doplatili na to?
Dle organizace Heritage Foundation je Švýcarsko nejsvobodnější ekonomikou Evropy. Dle společnosti GFK se po Lichtenštejnech Švýcaři těší druhé nejvyšší kupní síle obyvatelstva v Evropě. V jiných žebříčcích vítězí Švýcarsko obecně jako nejlepší země k životu na světě.
Naše země naopak ani po třiceti letech od revoluce a všechny údajné přínosy členství v EU nedohnala hospodářsky ani naše nejbližší západní sousedy. Myslíte si, že by nám k růstu a stabilitě pomohla celková změna politického přístupu a systému po vzoru Švýcarska? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl.
