ŠVÝCARSKÝMI PRAVIDLY K ČESKÉ PROSPERITĚ. Jsme politické hnutí, jehož cílem je zavedení švýcarského politického systému v České republice a následování konzervativní politiky po vzoru Švýcarska.
děkujeme vám za volební výsledek v Ostravě. Oproti loňským volbám do Poslanecké sněmovny, kde jsme získali v Ostravě 0,36% hlasů, jsme letos v komunálních volbách získali 0,87%.
Na získání mandátu to ještě nestačí, ale je vidět, že vaše podpora roste. Děkujeme!
Kdyby podpora Vás voličů rostla takto rychle s každými dalšími volbami, hned v příštích volbách do Poslanecké sněmovny bychom uspěli! Mezitím už by byly jen volby krajské.
Připomeňme si, že problémem voleb stále zůstává nedemokratický volební práh 5% pro získání mandátu (který ve Švýcarsku neexistuje). V loňských sněmovních volbách byl kvůli němu hozen do koše neuvěřitelný 1 milion hlasů! Např. v Ostravě-Jih letos propadlo 15,4% hlasů!
Tento a řadu dalších problémů naší země lze ovšem vyřešit jedním velkým krokem – REVOLUCÍ BEZ REVOLUCE.
Benjamin Franklin, otec zakladatel Spojených států amerických, které se v roce 1848 staly vzorem státního zřízení Švýcarska.
Celý stát a dlouhou řadu špatných zákonů (= problémů) můžeme změnit jedním velkým krokem. Zcela nepřekvapivě tato možnost není NIKDY a NIKDE diskutována.
Tento krok je v podstatě velmi jednoduchý. Jedná se o PŘIJETÍ NOVÉ ÚSTAVY. Ústava je zákon číslo jedna, kterým je dáno nastavení celého státu, a který je nadřazen všem ostatním zákonům.
Pokud novou ústavou nastavíme nová pravidla, ve stejném okamžiku se stanou špatné zákony či jejich části neplatnými a zároveň budou politici nuceni vytvořit nové (dobré) zákony. Lhůty pro vytvoření nových zákonů budou stanoveny přímo v ústavě, v kapitole přechodných ustanovení.
Nadřazenost ústavy
Princip nadřazenosti ústavy musí být v ústavě výslovně uveden, aby ho pochopili i méně chápaví politici. Volby totiž, jak víme, nejsou test inteligence ani vědomostní test (do parlamentu může projít v podstatě kdokoli, kdo splňuje tři podmínky: je občan ČR, má předepsaný věk a není zbaven svéprávnosti). Velmi výstižně definuje princip nadřazenosti ústava Jihoafrické republiky (článek 2, kapitola 1).
2. Nadřazenost ústavy Tato ústava je nejvyšším zákonem republiky; zákon nebo jednání, kterou jsou s ní v rozporu, jsou neplatné a povinnosti jí uložené, musí být naplněny.
Pokud ovšem někdo začne hovořit o změně ústavy, vynoří se učenci a začnou veřejnost přesvědčovat o dvou věcech: Že naše ústava je dobrá, a že ústava musí být co nejstručnější. Nic ovšem není dále od pravdy.
Naše ústava obsahuje vyložené nesmysly
Například, že člen Poslanecké sněmovny může být členem Vlády. Nejenže není možné pro běžného smrtelníka vykonávat dvě tak náročné funkce najednou, ale zcela to odporuje principu dělby moci ve státě. Moc zákonnodárná (Poslanecká sněmovna) má být oddělena od moci výkonné (Vlády). Ve Švýcarsku je toto samozřejmostí.
Mezi další nesmysly patří, že Poslanecká sněmovna může většinou poslanců přehlasovat Senát. To dělá ze Senátu zcela nesmyslnou komoru. Pokud má mít parlament dvě komory, pak musí být rovnocenné. Tak je to samozřejmě ve Švýcarsku.
To, že dle naší ústavy prezident není z výkonu své funkce zodpovědný, už ani není třeba komentovat.
Stručná ústava umožňuje politikům, dělat si co chtějí
Co není jasně dáno ústavou, politici dělat nebudou. Např. hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Švýcaři toto mají ošetřeno čl. 126 ústavy.
O energetice není v naší ústavě ani slovo. Švýcarská ústava naopak energetice věnuje hned tři články (čl. 89, čl. 90, čl. 91), kde mimo jiné dává politikům za úkol zajišťovat dostatečné, rozmanité, bezpečné a hospodárné dodávky energie!
A co není ústavou jasně zakázáno, politici naopak dělat budou. Např. uzavírat bez souhlasu občanů vojenské pakty. Viz naše členství v NATO. Politici rozhodli o nás bez nás. Dle čl. 140 švýcarské ústavy o přistoupení Švýcarska k organizacím kolektivní bezpečnosti může rozhodnout pouze lid v referendu.
Pokud to není jasně zakázáno, politici mohou např. cenzurovat nepohodlné weby…
Jak dál?
Je potřeba začít pracovat na nové ústavě. Vzorem a základem by nepochybně měla být ústava Švýcarska, která byla plně revidována a přijata v roce 1999. Jedná se tedy o velmi moderní ústavu (nejstarší ústavou na světě naopak zůstává ústava USA). Švýcaři zvládli nastavit stát a jeho politický režim špičkovým způsobem. Tomu odpovídají i špičkové výsledky Švýcarska.
Švýcarská ústava nám dává i návod, jaké základní principy má ústava splňovat: musí být demokratická, musí být na požádání občanů revidovatelná a musí být schválena lidem v referendu. Z pohledu Švýcarů naše ústava nesplňuje ani jeden z těchto požadavků!
Základní materiál je již na stole, švýcarská ústava je ke stažení zde. Novou ústavou pak můžeme snadno formovat stát k obrazu svému.
Nechceme, aby politické strany dostávaly peníze ze státního rozpočtu. Ročně se jedná o půl až jednu miliardu korun! Politických stran se týká čl. 137 švýcarské ústavy (ve Švýcarsku mimochodem strany peníze od státu nedostávají).
Čl. 137 švýcarské ústavy
Článek tedy doplníme o odstavec číslo 2, který bude znít zhruba takto: Příspěvky z veřejných zdrojů politickým stranám a hnutím jsou zakázány.
Dále máme problém s volebním systémem, konkrétně s volebním prahem 5%, díky kterému byl v posledních sněmovních volbách hozen do koše neuvěřitelný 1 milion hlasů. Ve Švýcarsku volební práh neexistuje, aniž by to bylo dáno ústavou, nicméně my toto budeme muset politikům dát příkazem. Volby do Poslanecké sněmovny jsou upraveny čl. 149 švýcarské ústavy.
Tento článek bychom tedy doplnili o odstavec č. 5, který by zněl zhruba následovně: Procentuelní volební práh omezující získání mandátu poslance je zákázán.
Švýcarský model řízení státu
Výše popsaný postup je v podstatě to, co zásadně odlišuje Švýcarsko od ostatních zemí. Lid ústavou stanovuje pravidla (ústavu schvaluje a mění pouze lid hlasováním u urny) a politici už jen vykonávají to, co je dáno ústavou. Návrh lidu na změnu ústavy nazývají lidovou iniciativou. K vyvolání lidové iniciativy je potřeba nasbírat 100 000 podpisů ve lhůtě 18 měsíců.
Pro případ, že by politici i v souladu s ústavou našli způsob, jak jednat proti zájmu veřejnosti, mají Švýcaři pojistku. Hlasováním u urny mohou zrušit rozhodnutí parlamentu. Tento proces nazývají referendum. K vyvolání referenda je potřeba nasbírat 50 000 podpisů do 100 dnů od zveřejnění rozhodnutí parlamentu.
Revolučních změn můžeme dosáhnout, aniž by k tomu byla potřeba revoluce. Napadá vás něco konkrétního, co byste doplnili do ústavy vy? Napište to, prosím, do komentářů.
Plán Ukrajiny zabavit až 500 miliard dolarů (12 bilionů korun) zmrazených ruských aktiv na financování obnovy země se setkal s pevným odporem Švýcarska, které je hostitelem dvoudenní mezinárodní konference o obnově Ukrajiny.
Švýcarský předseda Vlády Ignazio Cassis tento plán odmítnul s tím, že ochrana vlastnických práv je v liberální demokracii zásadní. Na závěrečné tiskové konferenci zdůraznil vážné pochybnosti o návrzích některých politických představitelů na konfiskaci ruského majetku, protože vytvoří nebezpečný precedens a potřebují konkrétní právní zdůvodnění.
„Vlastnické právo, právo vlastnit majetek, je základní právo, lidské právo,“ řekl v Luganu a dodal, že taková práva mohou být porušována, jako tomu bylo během pandemie, ale pouze dočasně, dokud pro to existuje právní základ.
Dodal: „Musíte zajistit, aby občané byli chráněni před mocí státu. Tomu říkáme liberální demokracie.“ Švýcarsko je jednou z mnoha zemí s přísnými zákony o bankovním tajemství, která není nadšená ze zabavování soukromého majetku pro politické účely. Myšlenka zabavení ruských aktiv naopak v zásadě získala podporu britské ministryně zahraničí Liz Trussové.
Cassis řekl, že je legitimní zmrazit majetek, aby se objasnilo jeho vlastnictví a zda existovala nějaká příčinná souvislost s válkou nebo se zločinem, který byl spáchán, ale je třeba také vzít v úvahu princip proporcionality podle mezinárodního práva.
„Největší pozornost musíme věnovat základním právům jednotlivců, protože nyní můžeme učinit rozhodnutí, které je perfektní pro situaci na Ukrajině, ale vytváříme tím možnost učinit stejné rozhodnutí v mnoha dalších oblastech. Dáváte mnohem více moci státům a berete ji občanům,“ řekl.
Ukrajinský premiér Denys Smihal uznal, že tato konference byla jen začátkem diskuse, ale odmítl ustoupit od myšlenky, kterou na konferenci opakovaně nabízel. „Navrhujeme najít pravidla pro vytvoření národní a mezinárodní legislativy umožňující konfiskaci zmrazeného majetku v případě nevyprovokované agrese,“ řekl.
„My, jako země, která je pod touto nevyprovokovanou agresí, budeme o této možnosti velmi hlasitě mluvit, protože chápeme, že agresor, který zabíjí naše lidi, ničí naši infrastrukturu, naše školy, naše nemocnice, by za to měl zaplatit.“ Uvedl, že po celém světě byla zmrazena ruská aktiva ve výši 300 až 500 miliard dolarů.
Jednání o této otázce se ve švýcarském parlamentu zadrhlo a předseda Vlády Cassis se dostal pod tlak sociálních demokratů, aby zavedl zákony umožňující konfiskaci majetku.
V dubnu švýcarský Státní sekretariát pro ekonomické záležitosti (SECO) oznámil, že zmrazil 9,7 miliardy franků (240 miliard korun) ruských aktiv, ale od té doby byla část těchto peněz uvolněna. Jednou ze sporných otázek je rozsah, v jakém si rodinní příslušníci sankcionovaného oligarchy mohou ponechat majetek ve Švýcarsku.
V březnu vydala průmyslová organizace zastupující švýcarské banky Swiss Bankers Association (SBA) studii, která odhaduje, že na účtech ve Švýcarsku bylo jménem ruských občanů drženo 150 až 200 miliard franků (3,7 až 5 bilionů korun). Na konci loňského roku činila celková hotovost držená jménem zákazníků švýcarskými bankami 7 879 miliard franků (197 billionů korun), z čehož více než polovinu tvořily vklady ze zahraničí, uvádí SBA.
Individuální vlastnická práva jsou zakotvena v článku 26 švýcarské ústavy a „jakékoli omezení základních práv musí být odůvodněno veřejným zájmem“.
Připomeňme si, že v roce 1999 bombardovalo NATO po dobu 78 dnů Jugoslávii. Jugoslávie v devadesátých letech řešila svůj vlastní problém vnitřní bezpečnosti a bombardování NATO by zcela jistě zapadlo do rámce nevyprovokované agrese. Dle wikipedie stálo toto bombardování život zhruba 500 civilistů a škoda činila zhruba 30 mld. dolarů (v přepočtu 1 bilión korun).
Za stejně nevyprovokovanou agresi by nepochybně bylo možné považovat bombardování Libye v roce 2011. Ani tato země nenapadla žádnou jinou zemi ani člena NATO. Nicméně koalice sil vedená NATO Libyi bombardováním zcela rozvrátila a Libye se poté stala vstupní bránou pro africké migranty do Evropy. Nutno dodat, že dle OSN byla Libye hodnocena jako nejrozvinutější země Afriky (měřeno dle úrovně vzdělání, příjmů a délky života obyvatel).
Když už si myšlenka zabavování aktiv za nevyprovokovanou agresi získala podporu britské ministryně zahraničí, připomeňme si něco málo z agresivního jednání Britů v minulosti:
– Z Indie vytvořili Britové násilím svou kolonii, přičemž díky britské koloniální politice zemřely desítky milionů Indů hladem
– Když nizozemští osadníci (Búrové) našli v jižní Africe zlato, přišli si ho Britové vzít násilím. V britských koncentračních táborech zemřelo dle wikipedie 26 000 búrských žen a dětí
– V Keni provozovali Britové de facto gulagy, ve kterých skončilo dle některých zdrojů až 1,5 milionů lidí
– Připomeňme si také, že Britové v Karibiku provozovali plantáže na cukrovou třtinu, kde jako pracovní sílu používali otroky z Afriky
Z výše uvedených důvodů návrhy ukrajinského premiéra zcela jistě nebudou vyslyšeny. Američtí, britští či francouzští oligarchové s jistotou nechtějí přijít o své majetky.
Jako malý stát bychom, stejně jako Švýcarsko nebo Rakousko, měli deklarovat neutralitu a hledět si v prvé řadě vnitřních věcí. Jako stát zůstáváme v rámci Evropy stále druhořadou zemí.
Vyrovnaný rozpočet, stabilita měny, potravinová a energetická soběstačnost, výkonné hospodářství. Těmto tématům je potřeba se věnovat. Zcela jistě bychom neměli hrát mezinárodní mocenské hry na úkor vlastních občanů.
Pohled na Lichtenštejnsko z hradu Gutenberg. V pozadí švýcarský kanton Graubünden.
Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1. světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.
Dnes se na území bývalého mocnářství Rakouska-Uherska rozkládá (nástupnické státy) Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, většina České republiky (tj.mimo Hlučínko viz článek Braniborsko-Nová marka zde na www.valka.cz), západ Ukrajiny, jih Polska, západ Rumunska, sever Srbska, jih Černé hory, a severovýchod Itálie.
Kladu si dost často otázku, proč Rakousko-Uhersko zaniklo a Lichtenštejnsko ne? Vždyť přece oba tyto státy měly v době trvání společné unie (1852-1918) stejnou středoevropskou kulturu, mentalitu, právo, hospodářství, měnu, většina obyvatel byli katolíci a oba státy byly konstituční monarchie pod dlouhodobým vedením svých dynastií. Ano, v těchto vnějších znacích se shodovaly.
Ve vnitřních znacích se ale rozcházely. Od středověku platilo pravidlo, že vládce a stát se udrží jen pokud se s ním ztotožnilo obyvatelstvo a má se lépe než u sousedů. Vždyť co lidé očekávají od státu? Především očekávají jistotu a ochranu svého života, zdraví, majetku a schopností tvořit (tj.vzdělávat se, práce, podnikání, umění, tisk, záliby atd.).
Co nejvíce toto praktikovalo Lichtenštejnsko, zatímco Rakousko-Uhersko toto praktikovalo málo. Výsledkem toho bylo, že Rakousko-Uhersko mělo v průměru vyšší zločinnost, národnostní problémy a horší sociální klima než Lichtenštejnsko a nakonec vstoupilo do 1. světové války, kterou nemohlo vyhrát. Tohoto se Lichtenštejnsko vyvarovalo.
Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe. Proto za 1. a 2. sv. války zůstalo neutrální. Zatímco Rakousko-Uhersko se spoléhalo na své spojence v čtyřspolku (Německo, Bulharsko a Turecko) a 1. světovou válku prohrálo.
Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa a nástupnické státy Rakouska-Uherska jsou proti němu znatelně chudší, když životní úroveň obou států v době trvání společné unie (r.1852-r.1918) byla na stejné úrovni?
Odpověď je třeba hledat v tom, že negativum, které měla společná unie Lichtenštejnsko s Rakousko-Uherskem v letech 1852-1918, bylo společné právo. Toto právo se vyznačuje složitostí, zmateností a průměrnou ochranou života, zdraví, majetku a možností tvořit.
V nástupnických státech Rakouska-Uherska se měnily hlavně jen režimy (fašizmus, parlamentní republiky, komunizmus) či státní útvary (nadnárodní Sovětský svaz, Velkoněmecká říše, Jugoslávie, Československo atd.) a změny hranic provázený vzájemnými boji.
Tyto změny prováděly nástupnické státy Rakouska-Uherska v domnění, že si zlepší životní podmínky změnou těchto vnějších znaků (ústavní právo), ale vnitřní znaky států (tj.trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo) si zachovaly, tj. zmatené a průměrné právo z doby Rakousko-Uherské monarchie nebo vydaly podobné nebo ještě horší zákony, a to platí až dodneška.
Jde to zevšeobecnit, že nástupnické státy Rakouska-Uherska se zbavovaly jen viditelných znaků (státní forma) a většina jejich právních norem dotýkajících se každodenního života občanů vychází z právního myšlení bývalého mocnářství Rakouska-Uherska dodnes.
Jako příklad si vezmeme české dějiny – euforické roky, 1918 (vznik ČSR), 1938 (manifestace na obranu ČSR), 1945 (zhroucení protektorátu), 1968 (pražské jaro), 1989 (zhroucení komunizmu). Ty měly společný podtext vlastenectví, ale na rozdíl od Lichtenštejnska nebyly schopny politické elity vlastenectví využít a provést právní reformy zevnitř státu, po kterých obyvatelstvo toužilo (viz článek Co dál?, Neakceptovatelné pravdy a strategicko-logické hry, 4. díl, rok 1999).
Důsledkem toho bylo ztracení důvěry v sama sebe. To vyústilo v tzv. komplex malého národa v České republice, který ještě umocněn medializací, jako tzv. normální vlastnost českého národa a v jeho důsledku plazení se před někým cizím, který se zachoval, jak se zachoval, př. Francie r. 1918 – r. 1938 (výsledek mnichovská konference r.1938), Německo r.1938-r.1939 (výsledek protektorát), r.1939-r.1945 emigrace ve Velké Británii a USA (výsledek vítězný únor 1948), r.1945-r.1989 SSSR (výsledek v roce 1968 okupace ČSSR), a co dnes?
Tato neschopnost být sami sebou má i dnes v České republice svou podobu, kdy mnozí vzhlížejí k Evropské unii, jako ke zlatému teleti, když dřív se obdivovali či ještě obdivují komunismu (závislost na Sovětském Svazu) či nacismu (závislost na Německu), nebo si vymýšlejí někteří jedinci unii s Polskem, obnovu Československa s Podkarpatskou Rusí či bez ní nebo Podunajskou (Habsburskou) monarchii nebo jsem dokonce začátkem 90. let 20. století četl v Lidových novinách úvahu o tom spojit Českou republiku s Rakouskem a Slovinskem do jednoho státního bloku a podobné úvahy v domnění, že tyto vnější projevy jsou spása a budeme se mít lépe.
To, co nebyly schopné provést nástupnické státy Rakouska-Uherska, tj. provést radikální zlepšení jistot a ochrany života, zdraví, majetku a možnosti tvořivosti obyvatelstva, to jediné provedlo Lichtenštejnsko. To se zbavilo společných právních norem s Rakouskem-Uherskem po zániku unie s ním v r.1918. Je to jakási změna zevnitř, ne hned viditelná a každému zřejmá, zatímco žádný z nástupnických států Rakouska-Uherska toto neprovedl, mnohdy spíše zavedl ještě zmatenější a méně jasné zákony.
Tato unie se hned odrazila na zlepšující se úrovni práva v Lichtenštejnsku a z toho vyplývající životní úrovni obyvatelstva, nikoliv jen z uzavření unie, ale hlavně z inspirace právem platného ve Švýcarsku. Švýcarské zákony, které jsou jedny z nejlepších na světě, inspirovaly právě Lichtenštejnsko k reformě svého práva do té doby identického s právem bývalého mocnářství Rakouska-Uherska.
Významnou změnou v Lichtenštejnsku bylo dne 05.11.1925 vytvoření jednotného, účinného a jednoznačného zákoníku „práv fyzických a právnických osob“ (platný a účinný ode dne 20.01.1926), který je jedním z nejlepších na světě a nahradil zmatené a nejasné rakousko-uherské zákony. Vždyť například dnes v České republice v této oblasti platí občanský a obchodní zákoník i plno dalších zákonů a ostatních právních norem. Na tento výborný zákoník v Lichtenštejnsku navázali pak dalšími výbornými, jednoznačnými a účinnými zákony.
V důsledku těchto výborných zákonů (v mnohém jsou dokonce lepší než švýcarské) www.recht.lise v průběhu 20.století Lichtenštejnsko změnilo v jednu z nejbohatších oblastí světa (v přepočtu na jednoho obyvatele jsou dokonce bohatší než Švýcarsko, které mělo r. 1999 – národní produkt na obyvatele: 38 350 USD).
O tomto hospodářském zázraku svědčí i tyto dvě namátkové informace z doby trvání společné unie (1852-1918) s Rakouskem-Uherskem, tedy z doby, kdy Lichtenštejnsko byl chudý stát: v roce 1865 uváděl Riegrův slovník naučný, že příjem Lichtenštejnska je 55 000 zlatých, zatímco jeho kníže má ze svých statků v Prusku a v Habsburské monarchii příjem 1.400.000 zlatých a v roce 1909 dokonce Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě.
Dnes má Lichtenštejnsko v době svého hospodářského zázraku a prosperity jeden z nejvyšších národních produktů na hlavu ze světa (40 000 USD/obyvatele v roce 1999; pro porovnání Česká republika měla 5 060 USD/obyvatele v roce 1999), disponuje značnými finančními zdroji a dokonce se po svém vstupu do OSN roku 1990 z vlastní vůle zavázalo platit značnou část rozpočtu této světové organizaci sdružující valnou většinu lidstva, tj 5 000 000 000 lidí, což je na stát jako je Lichtenštejnsko s 32.528 obyvateli (stav r.2002) a 159 km2 obdivuhodný výkon.
Tím, že zde nebyly problémy a obyvatelstvo bylo čím dál více se státem spokojeno, vedlo k tomu, že se v Lichtenštejnsku uchovala monarchie a stávající politický systém až dodneška na rozdíl od Rakouska-Uherska. Lichtenštejnsko je v důsledku svého právního systému mnohými politickými a ekonomickými analytiky považováno za jeden z nejstabilnějších politicko-ekonomických systémů.
Tato změna zevnitř (práva a životní úrovně) v Lichtenštejnsku mohla být realizována jenom díky tomu, že je v Lichtenštejnsku vždycky základem občanské společnosti, podobně jako ve Švýcarsku (na rozdíl od nástupnických států Rakouska-Uherska) uplatňování vlastenectví, tj. důvěry v sami sebe, úcta ke své zemi, a zákony jsou vydávány a upravovány dle potřeb lidí a nikoliv dle ideologií (např. fašizmus, komunizmus či liberalizmus).
Dlouhodobě vládnoucí strana v Lichtenštejnsku se nazývá s hrdostí Vlastenecký svaz. Představme si, kdyby se někdo u nás takhle nazval, tak všichni ti, co nemají rádi naší vlast a mnozí další, budou na něj útočit, hanět ho a zdůvodní si to jakkoliv.
Vlastenectví v Lichtenštejnsku je základem politiky, a to mimo jiné i díky tomu, že zde netrpí tzv.komplexem malého národa, přestože jsou početně a územně menší než Česká republika.
Dá se říci, že nástupnické státy si uchovaly negativa Rakouska-Uherska, protože se reformovaly z vnějšku, zatímco Lichtenštejnsko ne, protože se reformovalo zevnitř. Reformy a politický vývoj nástupnických států Rakouska-Uherska bych v mnohém přirovnal tomu, jako když se na chátrající a rozpadající dům maluje stále jiná fasáda místo toho, aby se spravila střecha či zabezpečila statika stavby.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že po zániku unie mezi knížectvím Lichtenštejnsko a mocnářstvím Rakousko-Uherského roku 1918 byla politicky a ekonomicky nejúspěšnější evoluční cesta vývoje Lichtenštejnska, než cesta nástupnických států Rakouska-Uherska.
Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.
Francouzská cizinecká legie byla založena v roce 1831. Od té doby tato elitní organizace přilákala tisíce Švýcarů.
Cizinecká legie byla vytvořena v roce 1831 francouzským králem Ludvíkem Filipem. Po červencové revoluci roku 1830 jeho předchůdce Karel X. uprchl do exilu a abdikoval. Karlova vláda a jeho absolutistické chování hluboce rozdělily francouzskou společnost a zejména popudily lid. Revoluce přilákala nespočet radikálů z celé Evropy. Ty se nyní potulovaly ve Francii a stejně jako části francouzské armády představovaly potenciální hrozbu pro nového panovníka. Aby měli tyto muže pod kontrolou a dokonce je mohli produktivně využít, byla v březnu 1831 založena cizinecká legie.
Uniforma francouzských cizineckých legionářů, 1852.
Královské nařízení začínalo těmito slovy: „Bude vytvořena legie složená z cizinců. Tato legie bude známá jako Francouzská cizinecká legie.“ Tato armáda směla sloužit pouze mimo Francii. Její první nasazení na sebe nenechalo dlouho čekat. Karel X. dobyl v červnu 1830 Alžírsko. Odpor v severní Africe byl však neochvějný a nové dobývání se pro Francii stávalo stále náročnějším. Do září 1831 bylo do Alžírska posláno pět praporů pod velením důstojníka Christopha Antona Stoffela. Plukovník, pocházející ze švýcarského kantonu Thurgau, předtím řadu let sloužil u francouzských švýcarských pluků a je považován za prvního velitele francouzské cizinecké legie.
Švýcarský pluk v akci. Obraz Karla Jauslina, 1887. Švýcarské národní muzeum.
Švýcaři byli v cizinecké legii zpočátku silně zastoupeni, protože měli dlouhou tradici účasti v zahraničních vojenských službách. Vstup do žoldnéřských jednotek byl ve Švýcarsku zakázán v roce 1859. Toto pravidlo se ale nevztahovalo na cizineckou legii, protože nebyla klasifikována jako žoldnéřská armáda, ale jako národní síla. Po přepracování švýcarského vojenského soudního systému v roce 1927 byla i tato možnost zrušena. Porušování zákazu bylo přísně trestáno: tresty odnětí svobody včetně převzetí soudních nákladů byly na denním pořádku.
Navzdory tomu množství švýcarských mužů i nadále odcházelo do Francie, aby se připojili k legii. Prchali před trestním stíháním, hledali cestu z chudoby nebo se přidali k jednotce „z deprese“, jak řekla úřadům Alma Mollet-Zysset, matka jednoho pachatele, když vysvětlovala činy svého syna. Navzdory melancholii a prosbě své matky byl Arthur Mollet v roce 1950 stejně odsouzen. Kromě 14ti měsíců vězení a převzetí soudních nákladů mu byl také zakázán vstup do švýcarských ozbrojených sil.
Mnohé přitáhla do služeb legie touha po dobrodružství. Touha živená slavnými legionáři jako byl Friedrich Glauser. Ten vstoupil do cizinecké legie v roce 1921 a své zážitky později zvěčnil v románu Gourrama. Před ním do cizinecké legie vstoupil dokonce bývalý člen švýcarské Vlády Ulrich Ochsenbein poté, co v roce 1854 nebyl znovu zvolen do úřadu.
Spisovatel Friedrich Glauser (1896-1938) na fotografii z psychiatrické kliniky v Münsingenu (kanton Bern), 1931. Většinu svého života byl závislý na morfiu a opiu. Ve svém prvním románu Gourrama, napsaném v letech 1928 až 1930, zpracoval své vlastní zkušenosti z francouzské cizinecké legie v Alžíru.
Dle různých odhadů sloužilo ve Francouzské cizinecké legii okolo 40 000 až 80 000 Švýcarů.
Výjimku ze zákazu služby v cizím vojsku pro Švýcary tvoří vatikánská garda (Papežská švýcarská garda). Ta je s pouhými 135 členy nejmenší armádou světa a již přes půl tisíciletí (od roku 1506) zajišťuje ochranu Papeže (Vatikán).
I pro naše občany platí zákaz účasti v zahraničních ozbrojených silách. Ten je dán trestním zákoníkem § 321 Služba v cizích ozbrojených silách. Nicméně tento zákaz je rukama nejvyšších ústavních činitelů porušován. Nedávno náš prezident (s nezbytným souhlasem předsedy Vlády) umožnil vstup 103 českým občanům do ukrajinské cizinecké legie formou tzv. abolice.
Abolice dává hlavě státu právo nařídit, aby se trestní stíhání pro určitý trestný čin nezahajovalo, nebo aby bylo zastaveno. Může být jak ve formě individuální milosti, tak kolektivní amnestie.
Proti využití abolice lze namítat to, že popírá základní princip právního státu, kterým je rovnost před zákonem, a že hrozí její zneužití. V roce 2013 prezident Václav Klaus udělil amnestii, díky které bylo propuštěno na svobodu zhruba 7000 věznů (zhruba jedna třetina všech vězňů).
Zákon nikdy nemůže postihnout všechny nemyslitelné scénáře, které mohou v lidském životě nastat. Vždy existuje možnost, že se někdo nevinný z důvodu nedokonalosti zákonů stane jejich obětí. Individuální milosti tak dávají smysl. Ve Švýcarsku je ovšem schvaluje celý parlament. Oproti tomu omilostňování agrese desítek našich občanů v zahraničí a propouštění tisíců vězňů je zcela proti zdravému rozumu.
Myslíte si, že by prezident s podporou předsedy Vlády měli mít pravomoc propouštět hromadně vězně a umožňovat žoldáctví českých občanů? My si myslíme, že rozhodně ne.
Bývalý člen Vlády Christoph Blocher (81) je přesvědčen, že ve federální ústavě musí být článek, který bude chránit švýcarskou neutralitu tak, aby ekonomické sankce ze strany Švýcarska, jakými jsou nyní sankce proti Rusku, již nebyly možné. Politik největší švýcarské parlamentní strany SVP to řekl ve své talk show „Teleblocher“ zveřejněné 11.3.2022.
Rozhodnutí Vlády uvalit sankce na Rusko vyvolalo kritiku zejména ze středopravého a krajně pravicového politického spektra. SVP tento krok kritizuje jako opuštění švýcarské neutrality. Strana je také proti kandidatuře Švýcarska do Rady bezpečnosti OSN v letech 2023-2024.
Poslanec SVP Roger Köppel řekl, že švýcarská Vláda „podlehla tlaku“ a „neměla sílu prosazovat princip neutrality“. Jako porušení neutrality je kritizována také návštěva Kyjeva parlamentní skupinou ze Švýcarska.
Okolo 35 tun humanitární pomoci, obsahující mimo jiné lékařské potřeby a stany, odeslané ze Švýcarska na pomoc lidem postiženým válkou, dorazilo do Kyjeva 6.3.2022.
Na druhé straně se ovšem objevují hlasy, že by Švýcarsko nemělo zůstat neutrální. Tyto hlasy se objevily mimo jiné v souvislosti s rozhodnutím Švýcarské vlády zablokovat dodávku německých zbraní na Ukrajinu, protože obsahuje švýcarskou protileteckou munici.
Švýcarský zákon o válečných materiálech zakazuje vývoz zbraní do zemí ve válečném stavu. Mimo humanitární pomoci Švýcarsko opakovaně zablokovalo vývoz všeho od zbraní až po přilby na Ukrajinu, a to i pro nevojenské účely.
Koncem února, když Švýcarsko oznámilo, že se připojí k sankcím proti Rusku, předseda švýcarské Vlády Ignazio Cassis argumentoval tím, že pokud by Švýcarsko nic neudělalo „hrálo by do rukou agresora“.
Uspořádáním referenda k otázce neutrality by se Švýcaři mohli vyjádřit k tomu, co přesně znamená být neutrální. Skutečnost, že „neutralitu je potřeba nově definovat, nezpochybňuje nikdo napříč politickým spektrem,“ uvedla švýcarská veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice SRF.
Obecně je neutralita chápana tak, že se neutrální země v případě ozbrojeného konfliktu nepřikloní k žádné zúčastněné straně. Dle Hágských úmluv z roku 1907 neutralita znamená, že neutrální stát:
– se zdrží účasti ve válce – zajišťuje si vlastní obranu – pokud jde o vývoz válečného materiálu, jedná s válčícími stranami stejně – neposkytne žoldnéřské jednotky válčícím státům – nedovolí válčícím státům využívat jeho území
Švýcaři se otázkou neutrality dostali k problému, který v mnohem větší míře trápí i naši zemi: Co není dáno jasně ústavou, dává politikům šanci dělat si co chtějí, nebo nedělat to, co by dělat měli.
Naše ústava narozdíl od švýcarské ústavy nestanovuje povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, nestanovuje stropy daní, nedefinuje, jakým způsobem má být řízeno národní hospodářství, zahraniční politika, imigrace, důchodový systém, nedbá na potřebu zajišťování nezávislosti a prosperity země, nedává občanům možnost referenda ani neukládá povinnost předkládat mezinárodní smlouvy ke schválení občanům.
Švýcaři naštěstí mají mechanismus, kterým mohou dát věci do pořádku. Předložením 100 000 podpisů občanů mohou vyvolat referendum a nařídit částečnou nebo úplnou revizi ústavy.
My takové právo dosud nemáme, ačkoli kompletní revize ústavy je přesně to, co naše země potřebuje. Demokratické i logické nedostatky naší ústavy jsou nepřehlédnutelné.
Stejně jako na konci ledna má Švýcarsko (spolu s Lichtenštejnskem, které je se Švýcarskem v měnové unii a používá Švýcarský Frank) nejnižší inflaci v Evropě.
Švýcarská národní banka si užívá silného směnného kurzu Franku, který drží pod pokličkou inflaci, která jinde ve světě prudce roste. Představitelé Švýcarské národní banky nedávno dokonce projevili obavy z růstu hodnoty Švýcarského Franku, který 4. března dosáhl rovnosti s eurem.
Vývoj hodnoty Švýcarského Franku k Euru za poslední rok. Zdroj: google.com 23.3.2022
Za prezidenta Thomase Jordana zůstává centrální banka v Curychu jednou z pouhých čtyř na celém světě, které uplatňují úrokové sazby pod nulou. Dalšími jsou Evropská, Dánská a Japonská centrální banka. S hodnotou úroku -0,75% je aktuálně níž než všechny ostatní. Švýcarská inflace je znatelně nižší než v jiných velkých ekonomikách. Nyní je na 1,9% ve srovnání s 5,9% v eurozóně. Míra ročního růstu spotřebitelských cen v USA je ještě vyšší, a to 7,9%. Silný Švýcarský Frank poskytuje významný nárazník. I poté, co ruská invaze na Ukrajinu dále zvýšila náklady na energie, vládní úředníci předpověděli, že růst spotřebitelských cen bude letos ve Švýcarsku v průměru pouze 1,9% (tj. pod 2% stropem Švýcarské národní banky), a sníží se na 0,7% v roce 2023.
Inflace v Evropě dle tradingeconomics.com 29.3.2022
Neustále jsme přesvědčováni, že mít silnou měnu je chyba. Naše národní banka dokonce uměle znehodnocovala naši měnu devizovými intervencemi pod záminkou udržení vysoké zaměstnanosti. Ano, nezaměstnanost máme dlouhodobě jednu z nejnižších v EU, ale výměnou za to nám neroste životní úroveň. V HDP na obyvatele jsme dosud nedohnali ani sousední Německo a Rakousko. Připomeňme si HDP na obyvatele (a tomu odpovídající životní úroveň) v sousedních zemích:
Lichtenštejnsko …. 180 367 USD Švýcarsko …………… 86 602 USD Rakousko …………… 48 105 USD Německo ……………. 45 724 USD Česká republika … 22 762 USD Slovensko …………… 19 157 USD Polsko ………………… 15 656 USD Zdroj: Světová Banka prostřednictvím google.com 8.4.2022
Během první republiky jsme se pyšnili silnou měnou. Jedna Říšská Marka stála v roce 1932 85 haléřů a Švýcarský Frank byl za zhruba 6 korun. Dnes je následovníkem Marky Euro za cenu 25 Kč a Švýcarský Frank stojí zhruba stejně.
Pro představu jak moc je devastována hodnota České koruny (oficiálním názvem Koruna česká) si připomeňme, že v roce 1993 byl nejmenší mincí 10 haléř a v roce 2008 národní banka haléře zcela zrušila a nejmenší mincí se stala 1 koruna. To odpovídá znehodnocení měny na jednu desetinu za pouhých 15 let. Švýcaři mají jednotnou měnu od roku 1850 a dodnes si své rappeny (haléře) nezrušili.
Dnes se nám v kombinaci s Covidovou krizí a válkou na Ukrajině slabá koruna vrací jako bumerang. Inflaci máme jednu z nejhorších v Evropě.
Myslíte si, že bychom si měli zachovat Českou korunu a dbát na udržování její hodnoty? Myslíte si, že by nám to pomohlo k hospodářské stabilitě a prosperitě? My si myslíme, že ano, a pevná Česká koruna je náš cíl.
Připomeňme si vznik válečného konfliktu v Jugoslávii, tak jak jej uvádí wikipedie:
Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu[2]. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal. …
… Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. …
… Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. …
NATO bez mandátu OSN bombardovalo Jugoslávii 78 dnů, přičemž zemřelo zhruba 500 civilistů a byly způsobeny škody za zhruba 30 mld. dolarů (700 mld. korun). Poté vznikla republika Kosovo, která sice byla vojensky chráněna, avšak co se týká zákonů a policie, nebyla funkčním státem. Díky tomu se stala významným distributorem zbraní a drog v Evropě. Za bombardování Jugoslávie se srbskému národu v roce 2021 omluvil náš prezident M. Zeman.
Válka na Ukrajině
Velmi podobný scénář se dnes odehrává na Ukrajině, kde nezávislost chtějí Luhanská a Doněcká oblast. Bez mandátu OSN se tentokrát rozhodla zakročit Ruská federace.
Masaryk odsouzen k trestu smrti
Nezapomeňme, že vzniku Československa samozřejmě také předcházely snahy o nezávislost (separatismus). Náš prezident zakladatel T. G. Masaryk byl v roce 1916 v nepřítomnosti ve Vídni odsouzen k trestu smrti za velezradu Rakouska-Uherska.
Občanská válka v USA
I hlavní vzor západních zemí, USA, si prošly své období separatismu, které bylo potlačeno násilně. Ve válce „Severu“ proti odtržení „Jihu“ zemřely zhruba 2% tehdejší populace USA. Na samotném počátku vzniku USA pak stála válka za nezávislost nad Británií, která stála obě strany desítky tisíc životů.
Násilnosti na civilistech v Katalánsku
V roce 2017 jsme byli svědky násilností páchaných na Kataláncích, kteří chtěli nezávislost na Španělsku. Španělská policie rozbíjela dveře volebních místností, zabavovala volební urny a střílela po občanech gumové projektily, aby jim zabránila demokraticky vyjádřit svůj názor. Zraněno bylo přes 800 lidí.
Řešení
Motivy, proč vládní režimy usilují za každou cenu udržet obyvatele/území proti jejich vůli ve státě, mohou být různé. Enormní množství peněz z daní a pravomoc o nich rozhodovat bude zřejmě hlavním motivem.
Elegantní a demokratické řešení tohoto problému nabízí ústava Lichtenštejnska. Řešení je vskutku prosté. Obce mají ústavou (čl. 4, bod 2) dáno právo na vystoupení ze státu a rozhoduje se o tom hlasem většiny občanů dané obce.
PŘEKLAD BODU 2): Jednotlivé obce mají právo vystoupit ze státu. O zahájení procesu vystoupení rozhoduje většina občanů dané obce, kteří mají právo volit. Proces vystoupení je upraven zákonem, případně smlouvou. V druhém případě se po ukončení jednání v obci uskuteční druhé hlasování (o znění smlouvy).
STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DEMOKRACIE
Je pravdou, že ke skutečné demokracii máme nejen my, ale většina zemí světa ještě hodně daleko. Připomeňme si sněmovní volby roku 2021, ve kterých byl do koše hozen téměř milion hlasů voličů. Připomeňme si, že ani po třiceti letech nemáme ústavní zákon o celostátním referendu, na který máme dle ústavy nárok (čl. 21, bod 1, listiny zákl. práv a svobod). Připomeňme si, že referendum o našem vstupu do EU bylo zásadně zmanipulováno naší vlastní vládou. Připomeňme si, že naše ústava nebyla schválena občany a není na požádání občanů revidovatelná, což je zcela v rozporu s demokratickými principy Švýcarska.
Myslíte si, že by zavedení tohoto principu do budoucna zabránilo dalším válkám? Myslíte si, že by ústava moderního demokratického státu měla mimo jiné dávat občanům/obcím právo vystoupit ze státu? My si myslíme, že ano.
Po 2. světové válce bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně tak byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, který spravovaly všechny čtyři velmoci společně.
Poválečné rozdělení Rakouska do okupačních zón, zdroj: Wikimedia CommonsPoválečné okupační zóny Vídně, zdroj: Wikimedia
V souvislosti s rozbíhající se studenou válkou získávaly na důležitosti především strategické zájmy, a tím i zájem na „udržení“ Rakouska. Západní spojenci i Sovětský svaz tak dlouho blokovali obnovení jeho suverenity.
Příznivější situace nastala až po Stalinově smrti a příměří v korejské válce. Sovětský svaz však podmínil svůj souhlas se znovuobnovením rakouské suverenity přijetím neutrality. V té viděl záruku, že nedojde k opakování anšlusu a toho, že se Rakousko nestane členem NATO.
V dubnu 1955 proto zamířila rakouská delegace do Moskvy na jednání, jehož výsledkem bylo takzvané moskevské memorandum. Rakousko v něm předjímá svou budoucí neutralitu „podle švýcarského vzoru“ a souhlasí s tím, že zaplatí Sovětům odstupné za jejich nároky na bývalý říšský majetek. Moskva zase podepsala, že do konce roku stáhne z Rakouska svá vojska.
Američané, Britové a Francouzi se nároků na bývalý říšský majetek vzdali.
Federální ústavní zákon z 26. října 1955 o neutralitě Rakouska
Poslanecká sněmovna rozhodla:
Článek I (1) Za účelem trvalého zajištění své nezávislosti na vnějším světě a za účelem zajištění nedotknutelnosti svého území vyhlašuje Rakousko dobrovolně svou trvalou neutralitu. Rakousko ji bude udržovat a bránit všemi prostředky, které má k dispozici. (2) Za účelem zajištění těchto cílů nevstoupí Rakousko v budoucnu do žádných vojenských aliancí a nedovolí na svém území zřizovat vojenské základny cizích států.
Článek II. Prováděním tohoto federálního ústavního zákona je pověřena federální Vláda.
Den vyhlášení neutrality 26. říjen je v Rakousku státním svátkem a neutralita, původně nijak zvlášť chtěný důsledek kompromisu v zájmu obnovy suverenity, se stala trvalou součástí rakouské identity.
Jak v roce 2003, tak v roce 2011 uvedlo v průzkumu 70% Rakušanů, že by jejich země měla dál na své neutralitě trvat.
Mezi obyvatelstvem podpora neutrality stoupá. Na podzim roku 2019 se pro její zachování vyjádřilo dokonce 79% oslovených. Podíl těch, kteří by upřednostnili zapojení do mezinárodního bezpečnostního systému, klesl na 17%.
Rakousko je stejně jako Švýcarsko či Ruská federace členem programu NATO Partnerství pro mír a kooperuje s aliancí v Kosovu či Afghánistánu. Zapojuje se také do mírových misí OSN. V roce 1991 v době války v Perském zálivu povolilo přes své území převoz válečného materiálu, naopak neumožnilo přelet amerických letounů během války v Iráku v roce 2003.
Neutralitu v roce 2022 deklaruje řada zemí světa, nejdéle však Švýcarsko. V Evropě deklaruje neutralitu Švýcarsko (1815), Švédsko (1834), San Marino (1862), Lichtenštejnsko (1868), Vatikán (1929), Irsko (1939), Rakousko (1955), Finsko (1956), Malta (1980), Moldavsko (1994), Srbsko (2007) a Ukrajina (2010).
V naší zemi je neutralita de facto zakázáné téma a nikdy se veřejně nediskutuje. Údajně kvůli jednoznačné ruské hrozbě (od Ruska mimochodem odebíráme zhruba 50-60% ropy a 70-90% zemního plynu). Nejsme ohroženi Ruskem více než sousední Rakousko (pokud vůbec), které však deklaruje neutralitu a v obraně spoléhá pouze samo na sebe. Proč bychom nemohli my…
Členy NATO jsme se stali bez veřejné diskuze. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Nejen kvůli tomu, že Švýcarsko deklaruje neutralitu, ale také proto, že mezinárodní smlouvy musí být předkládány ke schválení lidu v referendu.
V roce 1999 bombardovalo NATO bez mandátu OSN Jugoslávii, připravilo o život zhruba 500 civilistů a způsobilo škody za zhruba 30 mld. dolarů. Nově vzniklé Kosovo se pak stalo centrem pro distribuci drog v Evropě, kdy dle odhadů distribuovalo až 40% heroinu prodávaného v Evropě a Severní americe.
V roce 2011 pak aliance vedená NATO bombardovala Libyi, kterou v té době OSN hodnotilo jako nejrozvinutější zemi Afriky (z pohledu vzdělání, příjmů a délky dožití občanů). Svržení režimu uvedlo zemi do takového stavu, že v roce 2018 kancelář OSN pro lidská práva informovala, že popravy, mučení a obchod s otroky přetrvávají. K tomu se Libye stala bránou pro masovou imigraci do Evropy.
Chceme podporovat další pochybný útočný konflikt daleko za hranicemi naší země? Nebo chceme raději budovat silnou sebeobranu?
Po porážce napoleonskými vojsky počátkem devatenáctého století se Švýcaři poučili a soustředili se na budování lepší obranyschopnosti státu. Dobře připravení se pak o století později ubránili v obou světových válkách. Myslíte si, že by naší zemi lépe vyhovoval švýcarský obranný model neutrality a domobrany podpořené profesionální armádou? My si myslíme, že ano, a jeho zavedení je náš cíl.
SCHWEIZERISCHE NATIONALBANK – Švýcarská národní banka v Bernu.
Fiskální politika
Švýcarsko těží z promyšlené a rozumné fiskální politiky. Přestože vláda vysoce podporuje sektory negativně postižené pandemií – zejména cestovní ruch, pohostinství a osobní služby – ponechala si část své fiskální palebné síly v rezervě.
Deficit státního rozpočtu tak byl pouze 2,2% v roce 2020 a 2% v roce 2021. Pro srovnání v roce 2021 činil deficit USA 12,4%, v ČR cca 7%.
Státní dluh Švýcarska v roce 2021 skončil na úrovni 42,7 % HDP ve srovnání se 133% v USA a cca 41% v ČR (v roce 2019 před koronavirovou krizí činil státní dluh ČR 30,3%).
Očekává se, že inflace, která v roce 2021 dosáhla 0,6%, zůstane stejná po celý rok 2022. V roce 2021 dosáhla inflace výše 7% v USA a 6,6% v ČR.
Švýcarská centrální banka nemusí zvyšovat úrokové sazby, zatímco americká centrální banka tak nyní musí učinit, aby obnovila cenovou stabilitu a udržela důvěryhodnost.
Energetická politika
Významným faktorem úspěchu Švýcarska je jeho energetická politika. Země má to štěstí, že ačkoli je chudá na fosilní paliva, je bohatá na vodu. Výsledkem je, že 55% domácí výroby elektřiny je z vodních zdrojů. Co je důležité, Švýcarsko si také udrželo 35% podíl na výrobě z jaderné energie doplněné o 5% z ostatních obnovitelných zdrojů. Riziko energetické krize je ve Švýcarsku pod kontrolou.
Energetická krize je hrozbou spíše jinde v Evropě a v USA. Klíčovou prioritou by zde mělo být přehodnocení optimálního energetického mixu jednotlivých zemí pro udržení stabilních a konkurenceschopných cen elektřiny.
Inflace v Evropě ke konci roku 2021 dle webu tradingeconomics.com
Dle webu tradingeconomics.com je Švýcarsko aktuálně zemí s nejnižší inflací v Evropě. Na prvních příčkách je spolu s Lichtenštejnskem, které je se Švýcarskem v měnové unii a jako měnu používá Švýcarský Frank.
Švýcarsko se jako ve většině žebříčků hodnocení kvality státu i zde drží na předních příčkách. Naše země se jako obvykle ztrácí v šedém průměru.
Výjimečný systém uspořádání a řízení státu přináší Švýcarům výjimečné výsledky.
Švýcarsko není členem EU ani NATO. Drží si vlastní měnu. Stát je hluboce decentralizovaný. Ačkoli je Švýcarsko menší zemí než my, je federací 26 ministátů. Ústavou je dán princip subsidiarity – nic, co je možné vykonat na nižší politické úrovni, nesmí být přenášeno na vyšší úroveň. Švýcarům k efektivnímu řízení státu stačí pouhých 7 ministerstev, my jich máme 14. Ústava dává Vládě a parlamentu povinnost zajišťovat nezávislost země. Stát musí hospodařit s vyrovnaným rozpočtem (mimo výjimečných událostí jako je právě Covid). Daně mají ve Švýcarsku ústavní stropy (DPH 7,7%) a pravomoc státu je vybírat je dokonce dočasná a musí být občany pravidelně prodlužována v referendu. V referendu mohou občané také zrušit rozhodnutí parlamentu. Občané si také např. volí soudce ve volbách (kanton Zug).
Principy fungování švýcarského státu jsou od principů fungování našeho státu zcela odlišné. Stejně tak jsou zcela odlišné i naše hospodářské výsledky. HDP na obyvatele máme ve srovnání se Švýcarskem pouze čtvrtinové. Myslíte si, že by nám přechod na švýcarský systém uspořádání a řízení státu pomohl k úspěchu? My si myslíme, že ano, a to je i náš cíl. Je potřeba se učit od úspěšných.
