Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa (V. Vácha)

Pohled na Lichtenštejnsko z hradu Gutenberg. V pozadí švýcarský kanton Graubünden.



Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1. světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.

Dnes se na území bývalého mocnářství Rakouska-Uherska rozkládá (nástupnické státy) Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, většina České republiky (tj.mimo Hlučínko viz článek Braniborsko-Nová marka zde na www.valka.cz ), západ Ukrajiny, jih Polska, západ Rumunska, sever Srbska, jih Černé hory, a severovýchod Itálie.

Kladu si dost často otázku, proč Rakousko-Uhersko zaniklo a Lichtenštejnsko ne? Vždyť přece oba tyto státy měly v době trvání společné unie (1852-1918) stejnou středoevropskou kulturu, mentalitu, právo, hospodářství, měnu, většina obyvatel byli katolíci a oba státy byly konstituční monarchie pod dlouhodobým vedením svých dynastií. Ano, v těchto vnějších znacích se shodovaly.

Ve vnitřních znacích se ale rozcházely. Od středověku platilo pravidlo, že vládce a stát se udrží jen pokud se s ním ztotožnilo obyvatelstvo a má se lépe než u sousedů. Vždyť co lidé očekávají od státu? Především očekávají jistotu a ochranu svého života, zdraví, majetku a schopností tvořit (tj.vzdělávat se, práce, podnikání, umění, tisk, záliby atd.).

Co nejvíce toto praktikovalo Lichtenštejnsko, zatímco Rakousko-Uhersko toto praktikovalo málo. Výsledkem toho bylo, že Rakousko-Uhersko mělo v průměru vyšší zločinnost, národnostní problémy a horší sociální klima než Lichtenštejnsko a nakonec vstoupilo do 1. světové války, kterou nemohlo vyhrát. Tohoto se Lichtenštejnsko vyvarovalo.

Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe. Proto za 1. a 2. sv. války zůstalo neutrální. Zatímco Rakousko-Uhersko se spoléhalo na své spojence v čtyřspolku (Německo, Bulharsko a Turecko) a 1. světovou válku prohrálo.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa a nástupnické státy Rakouska-Uherska jsou proti němu znatelně chudší, když životní úroveň obou států v době trvání společné unie (r.1852-r.1918) byla na stejné úrovni?

Odpověď je třeba hledat v tom, že negativum, které měla společná unie Lichtenštejnsko s Rakousko-Uherskem v letech 1852-1918, bylo společné právo. Toto právo se vyznačuje složitostí, zmateností a průměrnou ochranou života, zdraví, majetku a možností tvořit.

V nástupnických státech Rakouska-Uherska se měnily hlavně jen režimy (fašizmus, parlamentní republiky, komunizmus) či státní útvary (nadnárodní Sovětský svaz, Velkoněmecká říše, Jugoslávie, Československo atd.) a změny hranic provázený vzájemnými boji.

Tyto změny prováděly nástupnické státy Rakouska-Uherska v domnění, že si zlepší životní podmínky změnou těchto vnějších znaků (ústavní právo), ale vnitřní znaky států (tj.trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo) si zachovaly, tj. zmatené a průměrné právo z doby Rakousko-Uherské monarchie nebo vydaly podobné nebo ještě horší zákony, a to platí až dodneška.

Jde to zevšeobecnit, že nástupnické státy Rakouska-Uherska se zbavovaly jen viditelných znaků (státní forma) a většina jejich právních norem dotýkajících se každodenního života občanů vychází z právního myšlení bývalého mocnářství Rakouska-Uherska dodnes.

Jako příklad si vezmeme české dějiny – euforické roky, 1918 (vznik ČSR), 1938 (manifestace na obranu ČSR), 1945 (zhroucení protektorátu), 1968 (pražské jaro), 1989 (zhroucení komunizmu). Ty měly společný podtext vlastenectví, ale na rozdíl od Lichtenštejnska nebyly schopny politické elity vlastenectví využít a provést právní reformy zevnitř státu, po kterých obyvatelstvo toužilo (viz článek Co dál?, Neakceptovatelné pravdy a strategicko-logické hry, 4. díl, rok 1999).

Důsledkem toho bylo ztracení důvěry v sama sebe. To vyústilo v tzv. komplex malého národa v České republice, který ještě umocněn medializací, jako tzv. normální vlastnost českého národa a v jeho důsledku plazení se před někým cizím, který se zachoval, jak se zachoval, př. Francie r. 1918 – r. 1938 (výsledek mnichovská konference r.1938), Německo r.1938-r.1939 (výsledek protektorát), r.1939-r.1945 emigrace ve Velké Británii a USA (výsledek vítězný únor 1948), r.1945-r.1989 SSSR (výsledek v roce 1968 okupace ČSSR), a co dnes?

Tato neschopnost být sami sebou má i dnes v České republice svou podobu, kdy mnozí vzhlížejí k Evropské unii, jako ke zlatému teleti, když dřív se obdivovali či ještě obdivují komunismu (závislost na Sovětském Svazu) či nacismu (závislost na Německu), nebo si vymýšlejí někteří jedinci unii s Polskem, obnovu Československa s Podkarpatskou Rusí či bez ní nebo Podunajskou (Habsburskou) monarchii nebo jsem dokonce začátkem 90. let 20. století četl v Lidových novinách úvahu o tom spojit Českou republiku s Rakouskem a Slovinskem do jednoho státního bloku a podobné úvahy v domnění, že tyto vnější projevy jsou spása a budeme se mít lépe.

To, co nebyly schopné provést nástupnické státy Rakouska-Uherska, tj. provést radikální zlepšení jistot a ochrany života, zdraví, majetku a možnosti tvořivosti obyvatelstva, to jediné provedlo Lichtenštejnsko. To se zbavilo společných právních norem s Rakouskem-Uherskem po zániku unie s ním v r.1918. Je to jakási změna zevnitř, ne hned viditelná a každému zřejmá, zatímco žádný z nástupnických států Rakouska-Uherska toto neprovedl, mnohdy spíše zavedl ještě zmatenější a méně jasné zákony.

Tato unie se hned odrazila na zlepšující se úrovni práva v Lichtenštejnsku a z toho vyplývající životní úrovni obyvatelstva, nikoliv jen z uzavření unie, ale hlavně z inspirace právem platného ve Švýcarsku. Švýcarské zákony, které jsou jedny z nejlepších na světě, inspirovaly právě Lichtenštejnsko k reformě svého práva do té doby identického s právem bývalého mocnářství Rakouska-Uherska.

Významnou změnou v Lichtenštejnsku bylo dne 05.11.1925 vytvoření jednotného, účinného a jednoznačného zákoníku „práv fyzických a právnických osob“ (platný a účinný ode dne 20.01.1926), který je jedním z nejlepších na světě a nahradil zmatené a nejasné rakousko-uherské zákony. Vždyť například dnes v České republice v této oblasti platí občanský a obchodní zákoník i plno dalších zákonů a ostatních právních norem. Na tento výborný zákoník v Lichtenštejnsku navázali pak dalšími výbornými, jednoznačnými a účinnými zákony.

V důsledku těchto výborných zákonů (v mnohém jsou dokonce lepší než švýcarské) www.recht.li se v průběhu 20.století Lichtenštejnsko změnilo v jednu z nejbohatších oblastí světa (v přepočtu na jednoho obyvatele jsou dokonce bohatší než Švýcarsko, které mělo r. 1999 – národní produkt na obyvatele: 38 350 USD).

O tomto hospodářském zázraku svědčí i tyto dvě namátkové informace z doby trvání společné unie (1852-1918) s Rakouskem-Uherskem, tedy z doby, kdy Lichtenštejnsko byl chudý stát: v roce 1865 uváděl Riegrův slovník naučný, že příjem Lichtenštejnska je 55 000 zlatých, zatímco jeho kníže má ze svých statků v Prusku a v Habsburské monarchii příjem 1.400.000 zlatých a v roce 1909 dokonce Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě.

Dnes má Lichtenštejnsko v době svého hospodářského zázraku a prosperity jeden z nejvyšších národních produktů na hlavu ze světa (40 000 USD/obyvatele v roce 1999; pro porovnání Česká republika měla 5 060 USD/obyvatele v roce 1999), disponuje značnými finančními zdroji a dokonce se po svém vstupu do OSN roku 1990 z vlastní vůle zavázalo platit značnou část rozpočtu této světové organizaci sdružující valnou většinu lidstva, tj 5 000 000 000 lidí, což je na stát jako je Lichtenštejnsko s 32.528 obyvateli (stav r.2002) a 159 km2 obdivuhodný výkon.

Tím, že zde nebyly problémy a obyvatelstvo bylo čím dál více se státem spokojeno, vedlo k tomu, že se v Lichtenštejnsku uchovala monarchie a stávající politický systém až dodneška na rozdíl od Rakouska-Uherska. Lichtenštejnsko je v důsledku svého právního systému mnohými politickými a ekonomickými analytiky považováno za jeden z nejstabilnějších politicko-ekonomických systémů.

Tato změna zevnitř (práva a životní úrovně) v Lichtenštejnsku mohla být realizována jenom díky tomu, že je v Lichtenštejnsku vždycky základem občanské společnosti, podobně jako ve Švýcarsku (na rozdíl od nástupnických států Rakouska-Uherska) uplatňování vlastenectví, tj. důvěry v sami sebe, úcta ke své zemi, a zákony jsou vydávány a upravovány dle potřeb lidí a nikoliv dle ideologií (např. fašizmus, komunizmus či liberalizmus).

Dlouhodobě vládnoucí strana v Lichtenštejnsku se nazývá s hrdostí Vlastenecký svaz. Představme si, kdyby se někdo u nás takhle nazval, tak všichni ti, co nemají rádi naší vlast a mnozí další, budou na něj útočit, hanět ho a zdůvodní si to jakkoliv.

Vlastenectví v Lichtenštejnsku je základem politiky, a to mimo jiné i díky tomu, že zde netrpí tzv.komplexem malého národa, přestože jsou početně a územně menší než Česká republika.

Dá se říci, že nástupnické státy si uchovaly negativa Rakouska-Uherska, protože se reformovaly z vnějšku, zatímco Lichtenštejnsko ne, protože se reformovalo zevnitř. Reformy a politický vývoj nástupnických států Rakouska-Uherska bych v mnohém přirovnal tomu, jako když se na chátrající a rozpadající dům maluje stále jiná fasáda místo toho, aby se spravila střecha či zabezpečila statika stavby.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že po zániku unie mezi knížectvím Lichtenštejnsko a mocnářstvím Rakousko-Uherského roku 1918 byla politicky a ekonomicky nejúspěšnější evoluční cesta vývoje Lichtenštejnska, než cesta nástupnických států Rakouska-Uherska.

Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.

Ing. Vilém Vácha

7. 12. 2003

Převzato z: https://www.valka.cz/10414-Stredovychodni-Evropa

Jeden komentář u “Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa (V. Vácha)”

  1. Dobrý den, dovolím si komentář a oponenturu pro méně znalé čtenáře:

    Problém mnoha komentářů je, že jsou zavádějící a matoucí, i když vlastně popisují realitu. Důrazem na nedůležité a vynecháním důležitého posunou obraz skutečnosti daleko od objektivního pohledu – alespoň pro čtenáře, který není do hloubky informován.
    Nechci polemizovat s historicko-právním rozborem zákonů R-U a Lichtenštejnska (LI), nejsem historikem, ale považuji za nutné se vymezit vůči zjednodušující zkratce “Průšvih nástupnických států R-U je v špatných zákonech, dokazuje to Lichtenštejnsko, to je bez chyby.”

    1)
    Autor si klade otázku proč R-U zaniklo a LI nikoliv. Dochází k závěru že LI praktikovalo hodně dobrého z jím definovaných znaků dobrého státu, zatímco R-U málo, a proto mělo vyšší zločinnost, horší sociální klima a národnostní problémy, zatímco LI ne. Těžko věřit, že autor tento závěr myslí vážně. Zločinnost vždy zásadně zvedají velká města – v LI žádná nejsou.
    Sociální klima je jistě daleko jednodušší udržet v homogenní společnosti než v obrovské, roztříštěné a po všech stránkách různorodé říši.
    A národnostní problémy? Jak je možno porovnávat říši sestávající z až 17 různých států, státečků, knížectví … a státní útvar, zabírající jendo údolí v horách??
    Navíc R-U vstoupilo do 1. sv. války a LI nikoliv. ?? Co by tam asi dělalo? R-U mělo svoje důvody, které všichni známe, které LI logicky nikdy mít nemohlo. Opravdu si pan Válek myslí, že LI by byť jen teoreticky mohlo vyhledat 4 spojence a začít celosvětový konflikt?

    2)
    “Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe.”
    Opravdu? Proč tedy autor dál píše, že nejdříve bylo spojeno v unii s R-U a posléze hned se Švýcarskem (CH)?

    3)
    Proč prý je LI dnes výrazně bohatší, než nástupnické státy R-U – ptá se autor. K meritu věci se za chvíli dostaneme, ale už sama otázka je zavádějící. Stejně jako kdysi v R-U říši, tak dnes v nástupnických státech je úroveň úplně všeho, včetně bohatství, z logiky věci velmi rozdílná. Kterou část bývalého R-U tedy má pan Válek na mysli? Centrum Vídně nebo rumunský venkov?

    4)
    Právo R-U prý bylo špatné, chaotické. A zůstalo takové i v nástupnických státech R-U. Proč se tedy pod tímto špatným právem žije dnešním Rakušanům velmi dobře? Právo R-U nebylo dokonalé, ale např. Občanský zákonník z roku 1811, inspirovaný francouzskou revolucí, byl na svou dobu relativně pokrokový a ještě v roce 1990 byl brán jako částečná inspirace pro vznikající demokratické zákony nového uspořádání.
    Mimochodem – ta zpátečnická Československá republika zavedla volební právo pro ženy už v roce 1920, Rakousko 1918. Švýcarsko na Bundes-úrovni až v roce 1971 a na kantonální v posledním kantonu dokonce až v roce 1991. A Lichtenštejnsko? Na celostátní úrovni v roce 1984, přátelé! Jako poslední z demokratických států v Evropě. 🙂 Opravdu by Lichtenštejnské ženy souhlasily, že má LI od roku 1925 super pokrokový právní řád??

    5)
    V dalších odstavcích konstruuje text zvlášní teorii malého národa, díky špatným zákonům neschopného přerodit vlastenectvím podložené pozitivní historické zvraty do lepší dlouhodobé budoucnosti. Prý u nás mnozí vzhlížejí k EU či “podsovětským” časům, případně dokonce obdivují nacismus. Tuto část nelze označit jinak, než demagogickou. Občané ČR jsou dlouhodobě jedni z nejskeptičtějších členů EU, sovětskou nadvládu neobdivují ani průměrní komunisté a neonacistická scéna je zde v porovnání s mnohými zeměmi velmi malá. Stejně jako všude, existují zde menšiny všech možných extremistů, ale nehrají zásadní roli. Naopak – zachování zdravého odstupu a kritického pohledu na nám svrchu nucené, je typický znak Čechů a právě důsledek naší neveselé historie. Odstavec tak, jak je napsán, dává zcela zkreslený obraz české společnosti. A především je zcela irelevantní jakékoliv srovnávání s LI, které ani nacismus, ani nadvládu komunistů nepoznalo a do EU nikdy nepatřilo, přičemž se tamním obyvatelům žije velmi dobře, nemají tedy žádný důvod ani teoreticky vzdychat po něčem nepoznaném a zjevně horším. Vnitřní myšlenková linka těchto odstavců je logicky zcela chybná.

    6)
    Dále je nám zde tvrzeno, že důsledkem přijatých skvělých zákonů po vzoru CH se LI stalo bohatým atd… Jistě má dobré zákonodárství ve smyslu spravování země a práv občanů vliv na bohatství, ale LI se stalo bohatým ze zcela jiných důvodů. Díky spojení s CH, své poloze i faktu že je malé, vytvořilo ze sebe daňový ráj, který nalákal tisíce bohatých firem do LI a ty pravidelně plní místní státní pokladnu. Každá zahraniční firma zde může mít sídlo, pokud zaměstná alespoň jednoho domácího obyvatele. Výsledkem je, že v průměru je každý místní obyvatel zaměstnán dvěma zahraničními firmami. Tyto mu platí vysoký plat a vzhledem k tomu, že jej potřebují jen k tomu, aby zde mohli mít sídlo, samozřejmě po něm často nechtějí ani žádnou práci. De facto ho platí jen za jeho lichtenštejnské občanství. Při těch pár lidech, které LI má, to pak logicky zvedá bohatství země na obyvatele do závratných výšin. Navíc se LI zhlédlo v bankovnám systému západního souseda a založením několika bankovních domů zvedá dál vysoko místní HDP. Z logiky věci pak i jedna střední banka v tak malé zemi přidává vysokou sumu bohatství na obyvatele. LI má nejvyšší podíl bankovní sektoru na HDP na světě – a i u nás každý ví, že v sektoru bankovnictví jsou jedny z nejvyšších platů všeobecně. Totéž ale z logiky věci NIKDY nemůže ve stejné míře udělat žádná větší země – i tradičně bankovní velmoc Švýcarsko má podíl tohoto sektoru na HDP poloviční a i ten stále klesá.
    A LI jde dokonce tak daleko, že za peníze pronajímá samo sebe! Platí zde zákon, že pokud dáte dostatečně dopředu vědět, co byste v danou dobu se zemí dělali (např. jaké zákony předložili parlamentu ke schválení) a složili astronomicku sumu, bude vám celé Lichtenštejnsko na 24 hodin pronajato a vy se stanete jeho vládcem. To jsou ty pokrokové zákony v oblasti práv pro občany? Nebo obyčejný hospodářský kalkul?

    Vsuvka – pro čtenáře, kteří nemají ekonomické vzdělání – je potřeba rozlišovat “HDP/obyvatele” a “HDP/obyvatele podle parity kupní síly (PPP)”. To druhé zohledňuje cenovou hladinu v dané zemi a tím “zvýhodňuje” chudé země, kde se sice vydělává málo, ale i se zde málo platí. Pokud se tedy necestuje za hranice, život zde může být stejně “bohatý”, jako v zemi, kde je násobně vyšší průměrný plat, ale za vše se násobně výše platí.
    V HDP na obyvatele je LI z mnou výše popsaných důvodů mezi prvními na světě s astronomickým příjmem ca 150.000 USD/Ob. CH pak v první desítce s asi 80.000 USD/ob. Platí, že CH je jediné takto vysoko postavené, které NEMÁ zvláštní výhody dané velikostí nebo přírodou (ropa atp.). V tomtéž ukazateli dle PPP jsou pak na tom logicky obě země hůře, protože je v nich velmi draho. Důvody, proč na tom ČR nemůže být stejně jako LI, jsou především geo-politické. I kdyby ČSR/ČSSR/ČSFR/ČR sebevíc chtěla přijmout dokonalé právo, pod Hitlerem nebo Stalinem se to dělá opravdu jen těžko. A Hitler i Stalin celkem logicky neměli zájem o jedno údolí v Alpách se názvem Lichtenštějnsko.

    7)
    Pochybnou logikou je podbarven i odstavec o přistoupení LI do unie s CH: “… demokracie … proti šlechtě … přesto… přibrala LI…” Právě postupné připojování malých samostatných “státečků” (kantonů) je tradicí CH a principem jeho vzniku a přibrání nového “kantonu” LI do svazku je zcela v souladu s touto tradicí. Není na něm nic zázračného. Prospěšné pro oba celky. A zcela logické – ve dvacátých letech bylo CH daleko jinde, než v polovině 19 století a i mezinárodní situace v Evropě byla diametrálně odlišná. Přitulení se k CH mělo tedy pro LI jednoduchou hospodářskou logiku.

    8)
    Pomýlený a tendenční obraz podává i část textu, kde se nazančuje, že muselo být LI dokonce financováno z Čech …
    LI jako samostatný stát vznikl z jediného důvodu – bohatý šlechtický rod Lichtenštějnů chtěl mít vliv ve Svaté říši římské – což šlo jen tak, že nakoupil první větší pozemky, které byly k dispozici a vyhlásil samostatný státeček, kterému byla schválena hlasovací práva atd. Rodové sídlo měli Lichtenštějnové ve Valticích, letní v Lednici, v zimě pak trávili čas i ve svých palácích ve Vídni. Nikdy neměli s územím, kde leží nyní LI nic společného a dokonce tam po staletí ani nebyli. Z logiky věci jej tedy financovali (pokud vůbec) z výnosů těch území, kde měli tradiční državy. Do LI byli nuceni se přesunout po vyhnání z Moravy za druhé světové války. (O majetek šlechta často nepřicházela Benešovými dekrety, ale již dříve – majetek houfně zabavoval v letech 1940-44 Hitler.) Není tedy logicky nic divného, že LI začalo bohatnout až v průběhu 20. století – především po roce 1967.

    9)
    Na závěr se nám vnucuje myšlenka, že:
    “Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.”
    Není to pravda. Jde o souběh mnoha faktorů, dějinných událostí a možností, které dává sousedství bohatého státu v kombinaci s malou rozlohou, vhodnou polohou mimo vliv Ruska a sérií chytrých, účelových ekonomických rozhodnutí monarchistických správců, které by ve větší zemi byly těžko představitelné. Právní systém je jen jeho jednou z menších částí, přičemž to dobré v něm je opět orientováno převážně ekonomicky.

    Děkuji za pozornost,
    Honza

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.