Švýcarsko a USA – sesterské republiky, které ovlivnily jedna druhou

Na první pohled vypadají USA a Švýcarsko jako dvě velmi odlišné země. Zpětný pohled na jejich společnou historii však přináší několik překvapení. Ukazuje, jak úzce spolu politické systémy obou zemí souvisí.

Od roku 1648, kdy Švýcarská konfederace začala fungovat jako suverénní federace států a Velká Británie založila své kolonie na východním pobřeží Severní Ameriky, si osobnosti z politiky, obchodu i kultury na obou stranách Atlantiku vyměňovaly myšlenky, tam a zpět.


Skepse vůči Rousseauově suverenitě lidu

Pro americké intelektuální elity v 17. a 18. století byla vůdčím principem anglická tradice, tj. myšlenky relativní svobody a parlamentního systému. Vedle anglického filozofa Johna Locka (1632-1704) a Francouze Montesquieua (1689-1755) s formováním politických debat nabývaly na významu další postavy evropského osvícenství. To platí zejména pro představitele frankofonní švýcarské školy přirozeného práva (École romande du droit naturel), jakými byli Jean-Jacques Burlamaqui (1694-1748) a Emer de Vattel (1714-1767).

Vliv Švýcara Jeana-Jacquese Rousseaua (1712-1778) s jeho pojetím suverenity lidu byl však omezený. Skepse vůči vůli lidu a přílišné rovnosti se později projevila ve federální ústavě USA zavedením systému volitelů při volbě prezidenta. Otcové zakladatelé byli obecně opatrní vůči „lidu“. Systém, který navrhli, tedy zajišťoval, že volitelé budou moci zvrátit výsledky přímé prezidentské volby v případě, že by se masy nechaly unést svými emocemi a chtěly dosadit na úřad nesprávného prezidenta, úskočného svůdce lidu.


Švýcarská škola přirozeného práva

Představitelé frankofonní švýcarské školy přirozeného práva se zabývali především bojem za moderní formu přirozeného práva, což je termín, který v podstatě znamená, že každý člověk má od narození určitá přirozená práva. Tyto myšlenky zasely semena věku osvícenství ve Švýcarsku a vyvrcholily zásadními debatami o lidských a občanských právech, stejně jako o základním demokratickém řádu. Učení frankofonní švýcarské školy přirozeného práva hrálo důležitou roli v severoamerickém hnutí za nezávislost a v americké revoluci. Američtí ústavní otcové Thomas Jefferson, James Madison a John Adams studovali díla představitelů této školy a přijali moderní principy přirozeného práva. Ty pak byly vyjádřeny v deklaraci nezávislosti USA ze dne 4. července 1776:

Moderní přirozené právo vyjadřuje také první písemná deklarace základních práv na světě. Listina základních práv státu Virginie ze dne 12. června 1776 v článku 1. říká:

„Všichni muži jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a mají daná nezcizitelná práva, kterých, když vstoupí do stavu společnosti, nemohou být, ani jejich potomstvo, žádným způsobem připraveni nebo zbaveni; jmenovitě užívání si života a svobody, včetně prostředků k nabývání a vlastnění majetku, a hledání a nacházení štěstí a bezpečí.“

Článek 2. říká:

„Veškerá moc je vložena v lid a vychází z lidu, úředníci a soudci jsou správci a služebníci a jsou lidu vždy k dispozici.“

Poprvé hovořily USA ve vztahu ke Švýcarsku jako o „sesterské republice“ na konci 18. století během války za nezávislost vůči Britům. Srovnávaly se v té době se Švýcarskem, které (ve zidealizované podobě) v jinak monarchistické Evropě tvořilo federativní stát.

Americká revoluce jako impuls pro francouzskou a helvétskou revoluci

Francouzská revoluce převzala poselství americké ústavy svým „Déclaration des droits de l’homme et du citoyen“ (Deklarací práv člověka a občana) ze dne 6. srpna 1789. V článku 1 prohlašuje za základ moderní přirozené právo:

„Čl. 1. Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní si v právech.“

V článku 6 se francouzští ústavní otcové odvolávají na Rousseauův koncept suverenity lidu:

„Čl. 6. Zákon je vyjádřením obecné vůle (volonté générale). Všichni občané mají právo se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců podílet na jeho vytváření.“

Během francouzské revoluce byly předloženy návrhy ústav, které obsahovaly nástroje přímé demokracie, a které se staly důležitými referenčními body pro vývoj ve Švýcarsku. Prozatím však ne pro vývoj v USA. Krátké období Helvetské republiky (1798-1803), poháněné politickou praxí americké a francouzské revoluce, položilo základy pro další demokratické debaty ve Švýcarsku.

Ústava USA jako vzor pro švýcarskou federální ústavu

Švýcarská federální ústava z roku 1848 dále začleňovala klíčové prvky federální ústavy USA z let 1787/89. Stejně jako v USA (Bill of Rights – prvních 12 dodatků americké ústavy přijatých v letech 1791-1804) byla základní lidská práva zakotvena přímo ve švýcarské federální ústavě. Švýcarská ústava po vzoru USA zavedla také rozdělení/oddělení státních mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Moc výkonná

Švýcarsko se však narozdíl od USA rozhodlo nevložit rozsáhlou moc do rukou jediného člověka – prezidenta. Namísto toho byla výkonná moc rozdělena mezi sedm osob. V USA je výkonná moc (prezident) volena nepřímo. Lid volí kandidáty, ale konečný výběr prezidenta je v rukou výše zmíněných volitelů. Prezidentem se tak může stát osoba, která nedostala nejvíce hlasů od voličů.

Ve Švýcarsku volí výkonnou moc (sedm členů federální rady (Vlády)) celý parlament (na společném jednání obou komor). Z hlediska složení Švýcarské federální rady (Vlády) bylo vždy prioritou zastoupení různých jazykových částí země a různých regionů. Postupem času byly prolomeny nároky liberálů na výhradní zastoupení a do federální rady (Vlády) se tak dostali konzervativní i sociálně demokratičtí politici. Vrcholem tohoto vývoje je tzv. „magická formule“ z roku 1959. Jde o nepsané rozdělení míst ve federální radě (Vládě) mezi politiky různých stran a jazykových regionů, které lze ji označit za vzor úspěchu.


Moc zákonodárná

Zákonodárný orgán ve Švýcarsku tvoří Národní rada (Poslanecká sněmovna) a Rada států (Senát). Ty jsou kopií amerického dvoukomorového systému. Impuls k tomuto konceptu vzešel od nejvýznamnějšího švýcarského filozofa 19. století Ignaze Paula Vitala Troxlera (1780-1866). Když byla švýcarská ústava revidována v roce 1848, Troxlerovy myšlenky se staly rozhodujícími v diskusích o federálních institucích. Dlouhodobě prosazoval koncepci federálního státu s dvoukomorovým systémem po vzoru USA. Práce, kterou na toto téma napsal, „Die Verfassung der Vereinigten Staaten Nordamerikas als Musterbild der schweizerischen Bundesreform“ (Ústava Spojených států Severní Ameriky jako vzor švýcarské federální reformy), se pravděpodobně dostala na jednání příslušné komise prostřednictvím některého z jeho bývalých studentů.

Myšlenka se stala skutečností a Troxler tak zanechal ve švýcarském federálním státním systému „stopu“ USA. Zavedením poměrného volebního systému pro Národní radu (Poslaneckou sněmovnu) v roce 1919 kupředu směřující Švýcarsko posílilo pluralismus politických stran a tím i demokracii. V USA k tomuto kroku dodnes nedošlo. Většinový volební systém je hlavním důvodem toho, proč v USA vládnou pouze dvě strany.

V případě systému poměrného zastoupení postupuje do komory parlamentu z každého volebního obvodu více kandidátů a tím i více stran (poměrně, podle toho, kolik procent hlasů získaly ve volbách). V případě většinového volebního systému postupuje do komory parlamentu z každého volebního obvodu pouze jeden kandidát (ten, který získal nejvíce hlasů). Obvykle tak uspěje kandidát jedné ze dvou nejsilnějších politických stran.

Tento systém je používán v USA i v UK (Spojeném království Velké Británie a Severního Irska). V roce 2015 získala Skotská národní strana ve volbách do House of Commons (Poslanecké sněmovny UK, která má 650 křesel) 4,7% hlasů a 56 křesel. Strana UKIP získala 12,6% hlasů, ale díky většinovému volebnímu systému získala pouze jediné křeslo! Ačkoli byla s 12,6% třetí nejvolenější stranou v UK, zastoupení ve sněmovně získala jen 0,15%.

Moc soudní

Členy Nejvyššího soudu USA, tedy vrcholné členy moci soudní, jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Jsou jmenováni na doživotní mandát. Švýcarsko zvolilo jiný přístup. Členy Nejvyššího federálního soudu jmenuje na základě stranického poměrného zastoupení celý parlament (na společném jednání obou komor). Jmenováni jsou na období šesti let.

Jak již bylo uvedeno, američtí ústavní otcové byli skeptičtí vůči myšlenkám Švýcara Jean-Jacquese Rousseaua a odmítli jeho koncept suverenity lidu. Z tohoto důvodu byli obezřetní vůči jakýmkoli dalším formám účasti obyvatel na rozhodování. V USA převládl lockovský liberalismus a anglická tradice. Koncem 19. století se však Švýcarsko opět stalo důležitým zdrojem myšlenek pro USA, zejména co se týká přímé demokracie.


Lidové hnutí v USA volá po přímé demokracii jako ve Švýcarsku

Poté, co Švýcarsko zavedlo na federální úrovni v roce 1874 referendum (právo lidu zrušit rozhodnutí parlamentu) a v roce 1891 ústavní iniciativu (právo lidu přímo měnit ústavu), stal se tento přímý demokratický model předmětem intenzivní diskuse v USA. Lidové hnutí v USA ke konci 19. století zdůrazňovalo spojitost ústavního vývoje Švýcarska a USA a požadovalo více přímé demokracie po švýcarském vzoru.

Lidové hnutí v USA v té době představovali především zástupci zemědělského Středozápadu, kteří se snažili omezit sílící moc velkého byznysu a bank. V roce 1892 byla v USA založena Lidová strana. Se svými požadavky na větší politickou účast lidu a oslabení „velkého byznysu“ se politika strany shodovala se zájmy mnoha Američanů. Ve volbách v roce 1892 strana dosáhla značného úspěchu a hrozila demontáží systému dvou stran v USA, který byl založen na většinovém volebním systému. Když se však v roce 1896 Lidová strana rozhodla vytvořit koalici s Demokratickou stranou, rychle ztratila vliv.

Na základě veřejné debaty o přímé demokracii ve Švýcarsku zavedla v následujících letech téměř polovina států USA nějakou formu referenda a iniciativy. K zavedení přímé demokracie na federální úrovni však v USA dodnes nedošlo.

Zdroj: nationalmuseum.ch 20.1.2021 a eda.admin.ch 17.5.2018



STANOVISKO HNUTÍ ŠVÝCARSKÁ DMEOKRACIE

Mnoho občanů se brání přijetí švýcarského modelu řízení státu s odkazem na to, že není český. Očividně si neuvědomují, že nejsme vynálezci demokracie, státního zřízení republika, trojího dělení moci ve státě ani řady dalších politických principů. Vše jsme převzali ze zahraničí. Československá prvorepubliková ústava byla inspirována ústavou USA. Drtivá většina občanů vůbec netuší, že i samotní Švýcaři základ řízení státu převzali ze zahraničí. Chytře si ho však dále vylepšili.

Není po více jak sto letech od vzniku Československa, s ohledem na výsledky našeho státu, nejvyšší čas přejít na lépe fungující model? My si myslíme, že ano.